1-1
„S hvězd zlatý prach na křídla naše kane,
1-2
dál nemůžem, zde démantová skála
1-3
vše objímá, můj miláčku a pane!“
2-1
A Laura jako velká zoře plála,
2-2
a Francesco se díval v mraků šeř,
2-3
kde v hloubi samá slunce kolovala;
3-1
pak na ty skály, na nichž mnohý keř
3-2
plál edenskými poupaty a svítil,
3-3
a na ni zas, jež matka, choť a dceř,
4-1
jež vše mu byla, pro niž všecko cítil.
4-2
Jak druhdy s jejím jménem v písni hrál,
4-3
teď její úsměv jako poupě chytil
5-1
a jakby rozdech růži, jen se smál
5-2
a pravil zvolna: ,Ještě výše, drahá,
5-3
a výše zas a výše, k Bohu dál!‘
6-1
„Když tedy chceš“ – a jemně už se zdráhá,
6-2
a tísní křídel andělských dál zas
6-3
šla cesta jejich. Kam zrak zpilý sahá,
7-1
tam květy barev sterých, třpyt a jas,
7-2
šli z moře vůně v moře světla spolu
7-3
a v moře tónů mísili svůj hlas.
8-1
A byli květy dva na jednom stvolu
8-2
a perly dvě ve jedné škeble uchu,
8-3
a jedny rty u mystického stolu.
9-1
A nesli se jak chmýří davem duchů,
9-2
kam anděl křídlo, pevně kladli nohu,
9-3
však bez hmoty v tom safirovém vzduchu.
10-1
A měli poznání a vůle vlohu,
10-2
co jeden chtěl, to oba chtěli přec
10-3
a jedním dechem lkali: Výše k Bohu!
11-1
A křídla kde se spletla u věnec,
11-2
on zastavil se, bylo mu tak blaze
11-3
jak orlu, úzkou jenž opustiv klec
12-1
hřmít může vesmírem na volné dráze,
12-2
k ní sklonil se a pravil: ,Jako pýří,
12-3
hleď, v mhu se tratí ony skalné hráze!‘
13-1
Jak v jeseni, když vítr v astrách hýří
13-2
a unáší jich pestrobarvý háv,
13-3
že samá květná tříseň vzduchem víří:
14-1
Tak opozděných andělů zde dav
14-2
se ještě vzduchem nes’ – však zanik’ v páře
14-3
a vstříc jim kynul světla proud a splav.
15-1
A kol nich rostla záře, záře, záře!
15-2
,Rci, duše drahá, bydlí tam juž bůh?‘
15-3
on ptá se blahem roznícené tváře
16-1
výš pozvedaje. „Ano, snů a tuch
16-2
ten věčný cíl tam bydlí, brzy nám
16-3
se zjeví, až vzplá blesky celý vzduch.“
17-1
,A v onom světla bydlí sám a sám?‘
17-2
„Ne, miláčku, Smrt u nohou mu sedí
17-3
a tiše patří v náruč hvězdným tmám.“
18-1
,Jak, Smrt? Mne lekáš svojí odpovědí.‘
18-2
A ona: „Je to jako v žití tady,
18-3
Smrt s Žitím z kosmu kolébky vstříc hledí,
19-1
Smrt s Žitím spřádají vše světa řády.“
19-2
A nežli domluvila, obklíčily
19-3
je kolem světla zlaté vodopády.
20-1
A z nich zjev kráčel vstříc jim velký, bílý
20-2
a kynul palmou. ,Rci, to Smrt je snad,
20-3
z té věru malý strach se v duši chýlí.
21-1
To není hrozný přelud, není kat,
21-2
děs lidstva, Hellenská báj tak ji snila.‘
21-3
A ona s úsměvem všech rajských vnad:
22-1
„Tvá píseň,“ děla, „tak ji proměnila!“