HOLUB.

Jaroslav Vrchlický

HOLUB.
U stolu psal jsem a lokal plnými prsy ranní vzduch sílící, samoty horské, blažen, že střásl jsem s beder prach cesty, a s duše tíseň a starosti břímě. A jak jsem psal – zas rhytmy! Po dlouhém čase jsem pozdravil hudbu jich opět! Div stačilo péro citů mých bouřlivé směsi, přívalu nálad. Aj, tu slétl otevřeným oknem bílý holub; slét ke mně do pokoje a krotce na roh stolu si used’ a moudře se dlouho na mne díval, 127 a nepohnul se ani, a neodletěl, i když jsem zastavil se v psaní, péro když odložil jsem, zůstal. Víc duchu nežli ptáku byl podoben ten bílý holub, jen hrdélko měl táhlé, černě proužkované, však jinak celý bílý plál, svítil a se leskl v slunci, plným,plným jež proudem ztápělo rozkvetlé řeřichy v okně i modrých lobelií průhledné, vzdušné zvonky a házelo v pokoj kaskady vlnivých kruhů chvějných a zlatých. Já zamyslil se v dumě a proti ptáku sedě, jsem ptal se: „S jakým – jdeš ke mně vzkazem, ó milý! Jsi vskutku pták? Či příroda snad sama tě posílá ke mně, s pozváním vlídným, že košaté posud staré má buky, bych neváhal k ní déle se vrhnout na prsa její, na hrázích rybníků stoleté duby a habry s hnízd tísnítísní, 128 s kobercem květů a travin a vonných metlic a s bzukem včel a ruchem všeho hmyzu v tmách snětí, se spící vlnou dole a s písněmi ptáků vysoko v modrém jasu a s tepem svého srdcesrdce, toho velkého, vše jímajícího srdce matky! Snad tebou mne láká, slibujíc, že dá mi nahlédnouti v své taje všecky, jež odhalit mi stokrát slibovala v dnech mládí, jako druhdy Alastoru, že husté odhrne mi větve, nad stříbrotoky mořských ok a v hloubi vod ztemnělých a hladkých že zjeví se mi celá bez masky, nahá... Anebo duch jsi, ptákaptáku, snad jeden z oněch, kteří dávno předešli mne věčnosti cestou, které jsem rád měl a kteří rovněž též mne milovali v těch dobách mládí, kdy bouřněj bijí srdce a snadno kruh přátelství se ocelový spájí pro celý život! 129 Snad básníka jsi sbratřeného duše, jenž po první své odmlčel se písni, jakoby bál se a tušil, že potřísnil by záhy smutkem, kalem běl čistých svojích křídel, a proto raděj dříve se ztajil pro vždy pod kamenem hrobu?¹) Či malíře snad, který se přímo vpil v magický půvab luny, že maloval jen měsíc, a jeho svit a šero, a láskou k němu vznícen šel odtud, opustil zde mladou, krásnou ženu i děti své, by spěchal se zpíjet luny čárem po cestách záhadných a věčně temných, zkad návratu víc není?²) Či duch jsi mistra tonů, jenž věčných symfonií valné opustil moře na okamžik jeden, by pozdravil mne v tichu mé samotysamoty, a rázem se vrátil, jak byl v žití vždy sám a hrdýhrdý, v oceán všech zvuků a v klid své dumy?³) Či myšlenka jsi posléz, jež vtělila se letíc vstříc rhytmu písně mojí? ——— 1) Bohdan Jelínek 2) Em. K. Liška 3) Zdenko Fibich 130 Ó, postůj, neodletuj! Buď si, kdo buď, mně sladký jest bílý jas tvých křídel, tak čistý, nedotčený, jak samo Mládí! Či sám jsi toto Mládí, jež zakukleno v ptáka svém na odletu mne přišlo pozdraviti, mně říci, již konec všemu, všemu, všemu, všem sladkým výbojům, všem snům a tužbám, všem Donquixotiadám citů a vášně, všem titanickým vzdorům, já odcházím a pro vždy a za mnou jde Jeseň! – Dlouho jsi s ní koketoval, teď ale vskutku blíž kráčí, je tady, buď připraven a hotov! Či snad jsi jednou z bytostí těch sladkých, ať žijících či mrtvých, jež vzplály ke mně láskou, a věrny zůstaly přes všecky bouře, to k vůli mé písni, již dal jsem rád a vždycky? Či duch jsi nezrozených, těch, které ještě dlouhou cestou žití mne najdou? Či jsi herold,herold 131 snad bílé Smrti? Věř, té nelekám se, však netoužím též po ní, neb, jestli třeba stokrát zklamán, já věřím posud v život a nechci odstoupitiodstoupiti, neb sílu, bít se, cítím v svých ňadrech i v svém láskyplném srdci. Mlčíš? Jen snivým hledíš okem v mé snění? Nuž, buď si, kdo buď! Ať duchem jsi či ptákem, hleď dál tím snivým okem mně v duši, s tebou idylla jest celá mé letní samoty a toho světla, plným proudem jež stápí řeřichy a lobelie v mých oknech i šeď mé skráně v zlato vlnivé, chvějné, vlídný ten pozdrav slunce, jež svítí z očí mé vnučky. Té jediné, až vejde svým drobným krůčkem, moh’ bych odpustiti, že splaší tebe, že odlétneš zas otevřeným oknem v jas, zlato, světlo, živel tvůj pravý!pravý!“ 132

Kniha Západy (1907)
Autor Jaroslav Vrchlický