PROLOG.
Žen krásných visiony
mé duše zrcadlem táhnou
a jako harfy tóny
až do dna srdce mi sáhnou.
Co velkosť jich a sláva,
kterými zaplály časy?
Jen žena v nich přede mnou vstává,
pouze zjev nebeské krásy!
Co na tomtom, z minulosti
a prachu že zvedají skráně?
Co krásné, věčnosť hostí
a paprsk její pad’ na ně.
[91]
Co na tom, některé celý
že život ztrávily v taji?
Přec verše zlaté jak včely
jich krásu oblétají.
A jiné snů jsou jen děti,
z mé obraznosti vzlétly,
jak poupata na vonné sněti
v rose a úsměvu vzkvetly.
Ó, s pletí jasmínovou,
vy bledé zlatovlásky,
mým strunám zase novou
vdechněte píseň lásky!
Ó, s vlasem jak noc tmavým
granáty temně žhoucí
ku tónům veďte pravým
mé srdce láskou vroucí!
Vy z dáli a vy v blízku,
pod tisem, pod jablonijabloní,
při šumném vodotrysku,
jenž o porfyry zvoní.
92
Na hrobech s urnou víry,
s obroučky na pažitu
vy duše obrovské lyry,
při které v luny svitu
Bájbáj lásky spřádá se sterá
ve pustém parku mých písní,
kde náhle v dechu jara
se listí s poupaty tísní:
Vy zjevy a visiony
jste sochy úbelovéúbělové,
jež listů do záclony
též halí jaro nové,
Jímžjímž kolem bílých boků
se břečťan přítulně plazí,
jímž lásky sen tkví v oku
a dálka beze hrází.
93