SEMPER EADEM.
Cos jako z štětce velikého Giotta
by spadlo do tahů jí, sladká nota
z harf andělů, jež kreslil Fiesole,
u trůnu Panny, kteří hrají dole,
jí táhne úsměvem, jenž sladký, snivý
jest odlesk duše. Přes edenské nivy
tak spějí stíny duchů v blahé chvíli.
Skráň její v blahé pokoře se chýlí,
jak čekala by na kyn vůle vyšší.
A nikdy neodmlouvá, vzdechem ztiší,
čím srdce přeplněno jako vása
tak rádo vzkypí. V světě, kde jen zkáza
a zhouba vládne, pustá vřava denní
jde jako sen, jenž v skutečnosť se mění,
jak dennice na blednoucím juž nebi,
pod kterou stíny noční jen se šklebí,
115
v skrýš hvozdů prchajíce; v čisté kráse
svých sester ona „Proč jen blednou?“ ptá se
a vítězící azurem jde sama.
Dnes po letech, kdy žití trpké drama
ji zburcovalo v kapkách žluče stálých
nám lijíc smutek v pochmurný dnů kalich,
dnes ještě zřím ji s tím úsměvem blaha,
jenž jako anděl, který duše tahá
z tmy po řetěze hvězd, je stále silný
a dobrý, tichý, spravedlivý, sdílný,
jenž praví k všem, kdo v žalužalu, pot na skráni
jdou životem: Ó, buďte požehnáni!
116