III.
PÍSEŇ ČÁPŮ.
Klap, klap!
To ťuká na okap;
hle, z roztavených horských sněhů
hřmí ručej u divokém běhu
bez břehu
jak démantový slap.
Klap, klap!
Fialky, kam jsi šláp’šláp’,
zří u starých zdí modrým okem,
jich vůně s tebou každým krokem;
skal bokem
mech sivý tkví se nad hedváb’.
128
Klap, klap!
Jsou strouhy perel žlab,
a v slunci svítí stříbrem řeka,
ve mlýně, v rákosí kde vtéká,
kdos čeká
let náš, jež neocháb.
Klap, klap!
Svit blaha v matky úsměv skáp’
a zvolna o polední chvíli
náš pár se v staré kolo chýlí
nad bílý
mlýn čnící z vrb a na řeřáb.
Klap, klap!
veVe zpěvný koncert žab
se kolébavka matky míchá
nad děckem, jež v snu sladce dýchá,
a z ticha
takt z výše klektá čáp.
129