XXII.
K té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí,
K té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí,
tam k jádru nikdo nikdy nesestoupí,
ni přítel, ani dítě,
v té hloubce budeš sám jen svojím králem,
bezdného smutku, tiché resignace,
však jistoty též, že jsi chtěl jen dobro
a velký cíl.
Jeť život holá prosa,
ty bředeš jí a biješ se a týráš
s tyránky náhody a času, změny,
v tom najednou sám, opuštěn se cítíš.
Tu nadejde ti velký sabat duše,
tu vrať se do hloubky své vlastní duše,
a tvá-li k tobě nepromluví duše,
zbraň odhoď – pak jsi jistě přemoženým.
Však promluví-li a se v tobě ozve,
jsi vítěz věčný. Věř jen duši svojí!
62