Stíny.
Ach, co nás často zmrazí – nevíme.
Co může přijít – sotva tušíme;
Jdem’ plni vášně k lásky požitku,
a zpět si nesem lítost – výčitku!
Proč, Bože, jen? Jdem štěstí v objetí,
kdes dítě slyšíme tu kvíleti,
na rohu žebrák zastaví nás v spěch,
a mizí rozmar i smích na ústech.
A spolu sedíme a temný stín
se náhle zvedá duší ze hlubin,
tam život zasil jej – proč vzrůstá teď?
My chcem’ být šťastni! – Kde tu odpověď?
A marně kyne čílka, ňader vděk,
jest náhle splašen motýl, polibek,
ten svět je krutý, musíme v něm žít
a na něm omrazovat žárný cit.
105
Vše tuhne v duši. Myšlénka i sen,
a nikdo, nikdo není svoboden,
náš žernov tlačí těžký – skutečnost!
Již věřím, štěstí jest jen plachý host!
106