Kde jsou ty časy?
Kde jsou ty časy tužeb divokých,
kdy všecko v těle hrálo jen a plálo,
kdy bujel zpěv a sršel smích
a z plna hrdla kdy se smálo,
kdy úzký byl mi celý svět,
kdy polibkům byl úzký ret
a všecko růžové se zdálo?
Kde jsou ty časy práce nadšené,
kdy přes půlnoc až sedáváno?
kdy Huga často sloky plamenné
neb Byronovy pozdravily ráno?
Kdy drát byl nerv a žula sval,
kdy jedno slovo „ideal“
vše nahradilo, co mi bráno?
Kde jsou ty časy? Nechuť pomalu
a smyslů lenost se již dostavuje,
tříšť zbývá mdlých jen opálů,
jež ruka chabě sestavuje,
118
zrak zamžen, řek’ bych, slzami,
a nade hlavou mlhami
pták černý ku obzoru pluje...
To asi Smrt jest – Slyším křídel tep.
Pták jiný sem by nezabloudil...
Tak havran sedá na otep,
k níž první sníh se prachem vloudil.
Sníh bílý, havran černý jest,
to pěkný kontrast, na mou čest!
Však spolu konec, já bych soudil.
119