Mých písní v odletu duch zastavil se chvíli,
pln smutku, jako by mne bylo líto jemu,
pak zahalil svou tvář ve závoj sněhobílý,
já cítil, naposled co as chtěl srdci mému.
A předešel jsem ho a pravil s klidnou lící:
„Jdi, úloha tvá, ta již dohrána je u mne,
měl’s písní pro mne dost od zory k večernici,
má chyba, že jsem byl jak děcko nerozumné.
Neb rozházel jsem vše až příliš plnou hrstí
ty všecky poklady (teď zřím, jak v krátkém čase!).
A mohly stačiti až k hrobu černé prsti
a stejně svěží být ve původní své kráse!
Že jsem se nezkojil tím, čím mi v žití zněly,
že v jejich ústrojí má duše vnikla chtivá
jak chlapec všetečný, jenž drzou rukou smělý
se (sotva dostal je) v svých hraček nitro dívá.
Tím zmizel půvab jich, jen mechanika zbyla,
tím tebe ubil jsem a nedivím se, věru,
že opouští mne tvá tak záhy peruť bílá,
dřív nežli žití den se sklonil ku večeru.
Jdi k jiným, moudřejším, již dovedou víc těžit
než já ze hřivny své, jež pro vždy zakopána,
víš, květy uvadlé víc nelze poosvěžit,
víš, svlačec květy své jen zotevírá z rána!
I já měl jitro své, leč kalichy své duše
v čas pravý zavříti, jsem sebe neovládnul,
teď v slunci horkem mrou, na stonkách visí suše,
prach těžký únavy do jejich rosy padnul.
Jdi, já tě propouštím, svou vykonal jsi práci,
já bez hořkosti sám nad nivou planých máků
na prahu zůstanu, v mé nesmí resignaci
zřít někdo ochablost neb slzný lesk v mém zraku.
Mlád já jsem rozdal vše, a rád, co moje bylo,
ó, tenkrát necítil jsem hořkou žití svízel!...“
A než jsem zvedl zrak, v kterém se zatemnilo,
já viděl, ten, jenž byl duch písní mých, že zmizel.