To všecko, co jsem snil, je píseň dávno stará
a dávno vyzpíval ji každý, kdo zde žil,
kdo v těle srdce měl a trochu touhy jara,
kdo cítil v duši své ten svit, jímž slunce hárá,
a zíral k měsíci, jenž noc mu vyzlatil.
A tak jsem snil i já den každý v touze nové
a trpěl v zoufání a tonul v štěstí zas,
pro balsám, slunce, mír, pro bouři, jed i mráz
tvých očí, barvy olivové.
A já se domníval, že světy strhnu k zemi,
že schytám paprsky a žhavé proudy hvězd,
že spoutám oblaka a jejich perutěmi
se snesu k nohám tvým, bych tebe mezi všemi
si zvolil královnou – i že to možno jest.
A zatím s posměchem se vyřítili dnové,
kdy v slzách místo hvězd a v mukách tisíci
až k srdci sáhl mi ten pohled mrazící
tvých očí, barvy olivové.
Však já se držel přec, jak trosky, nad vlnami
a rukou sesláblou se chytal úskalí.
Já věřil doposud, že mne jen smysly mámí,
až s hrůzou spatřil jsem tu propast mezi námi,
na jejíž pokraji jsem stanul zoufalý,
a nocí zahalen, jež skutečností slove,
jsem dolů pohlížel v to bezdno, zmámený,
v něž, jako bludičky, mne svedly plameny,
tvých očí, barvy olivové.
Co zbývalo mně víc, než svrhnouti se dolů
a rázem zbaviti se žalů veškerých,
či raděj’ zůstati a v neustálém bolu
zde chřadnout pomalu, jak listí na topolu,
jež chví se ještě v den, kdy pokrývá je sníh?!
A já si zvolil to, co volí tisícové:
být krásou zničen spíš, než ztratit její lesk!
a čekám pokojně, kdy zasáhne mne blesk
tvých očí, barvy olivové.
Však to bych přál si jen, až v hrobu popelnici
bez tíhy myšlének já klidně sejdu spat,
až zbude z prsou mých jen uhel doutnající,
bys přišla jednou ty, s tou mramorovou lící,
a pak, až nade mnou tvých kroků stane chvat,
by aspoň k úsměvu se pohnuli tví rtové,
a jako vyhnanci, jejž nikde neznali,
mi světlo zpomínky nad hrobem rozžaly
tvé oči, barvy olivové!