Smutné sloky.

Smutné sloky.
To všecko, co jsem snil, je píseň dávno stará a dávno vyzpíval ji každý, kdo zde žil, kdo v těle srdce měl a trochu touhy jara, kdo cítil v duši své ten svit, jímž slunce hárá, a zíral k měsíci, jenž noc mu vyzlatil. A tak jsem snil i já den každý v touze nové a trpěl v zoufání a tonul v štěstí zas, pro balsám, slunce, mír, pro bouři, jed i mráz tvých očí, barvy olivové. [80] A já se domníval, že světy strhnu k zemi, že schytám paprsky a žhavé proudy hvězd, že spoutám oblaka a jejich perutěmi se snesu k nohám tvým, bych tebe mezi všemi si zvolil královnou – i že to možno jest. A zatím s posměchem se vyřítili dnové, kdy v slzách místo hvězd a v mukách tisíci až k srdci sáhl mi ten pohled mrazící tvých očí, barvy olivové. Však já se držel přec, jak trosky, nad vlnami a rukou sesláblou se chytal úskalí. Já věřil doposud, že mne jen smysly mámí, až s hrůzou spatřil jsem tu propast mezi námi, na jejíž pokraji jsem stanul zoufalý, a nocí zahalen, jež skutečností slove, jsem dolů pohlížel v to bezdno, zmámený, v něž, jako bludičky, mne svedly plameny, tvých očí, barvy olivové. 81 Co zbývalo mně víc, než svrhnouti se dolů a rázem zbaviti se žalů veškerých, či raděj’ zůstati a v neustálém bolu zde chřadnout pomalu, jak listí na topolu, jež chví se ještě v den, kdy pokrývá je sníh?! A já si zvolil to, co volí tisícové: být krásou zničen spíš, než ztratit její lesk! a čekám pokojně, kdy zasáhne mne blesk tvých očí, barvy olivové. Však to bych přál si jen, až v hrobu popelnici bez tíhy myšlének já klidně sejdu spat, až zbude z prsou mých jen uhel doutnající, bys přišla jednou ty, s tou mramorovou lící, a pak, až nade mnou tvých kroků stane chvat, by aspoň k úsměvu se pohnuli tví rtové, a jako vyhnanci, jejž nikde neznali, mi světlo zpomínky nad hrobem rozžaly tvé oči, barvy olivové! 82