Pod okny.

Pod okny.
Pod okny tvými šťasten bloudím zas a klidně čekám, zdali pod záclonou jas očí tvých, jenž v řase její zhas’, mně zaplá hvězdou, nocí tichou, vonnou a průsvitnou, jak hedbávný tvůj vlas. [61] Jej zřel jsem ráno, kterak sevřen sponou na šíji tvé se svíjel, lesklý had; však teď mé oči marně v okně tonou, ač noc je již a vzduchem táhne chlad. Kol je tak pusto. Měsíc naposledy se v mraku zjevil, ale jen se mih’, jak by se styděl, že šel na výzvědy; A já jsem sláb již, s duší v oblacích, a čekám přec, ba věčně čekal bych – Bych aspoň na skle stín tvůj spatřil bledý! 62