Procházka.

Procházka.
Tak bílá, jako z mramoru a k tomu rusý vlas; při prvním sladkém hovoru již láska byla v nás! [29] Ó co tu bylo šeptání a vzdechů za večer, tam, kde se v údol uklání od háje cesty směr. Po obou stranách topoly tam do výše se pnou a v kruhu celé údolí je zahaleno tmou. Zda mohlo by kde lépe být, než v temnu aleje když rosa padá na pažit a stydne v krůpěje?! Když měsíc ukryt v oblacích jen časem vnikne sem a v páře, bílé jako sníh, se zachví paprskem! 30 Tu každý šepot, každý vzdech vždy ohlas vyvolá, a vůně dřímá v lupenech, kam vzhlédneš do kola. Tu věrná srdce pospolu vždy tlukou hlasitě, jak datel v dutém topolu, jak cvrček v pažitě. A sem, kde sítí na keře vždy pavouk navěsí, my chodívali v důvěře, když den zhas’ nad lesy; A v tenká vlákna pavučin vždy zapletli se tak, že ještě pak, když noci stín se vznesl nad oblak, 31 Když druhý den stál v plameni a hřál nás žárem svým, – my chodívali spleteni a s čelem skloněným. – – – A přec, když opět z večera den za skalami zhas’, přec vedla naše důvěra – nás v tato místa zas! 32