Maliny.

Maliny.
Les voněl, ptáci pěli a každý list se třás’, nad skrytem šerých skalin tlum jedlí rozpjal střechu. My v jejich stínu dleli a všude kolem nás tak husto bylo malin, že slabé nitky mechu, jak červánky se rděly, jichž rudý žár již has’. [53] Já kráčel dál, však ona se sklonila a v spěchu do hebké svojí dlaně je kladla sbírajíc, až náhle polekána, když nezřela mne víc, tak pravila mi hlasem, v němž třásl se vír vzdechů: Pojď blíž a sbírej se mnou, les je tak tich a pust a dlouho již, co v listech den žhavým svitem zmíral; já cítím v srdci bázeň a tajné chvění růst! I poslechl jsem, tuše strach, jenž ji v duši svíral, a klekl bez odmluvy do maliní a sbíral... Však sladčeji! Hned ústy z těch malinových úst! 54