Maliny.
Les voněl, ptáci pěli a každý list se třás’,
nad skrytem šerých skalin tlum jedlí rozpjal střechu.
My v jejich stínu dleli a všude kolem nás
tak husto bylo malin, že slabé nitky mechu,
jak červánky se rděly, jichž rudý žár již has’.
[53]
Já kráčel dál, však ona se sklonila a v spěchu
do hebké svojí dlaně je kladla sbírajíc,
až náhle polekána, když nezřela mne víc,
tak pravila mi hlasem, v němž třásl se vír vzdechů:
Pojď blíž a sbírej se mnou, les je tak tich a pust
a dlouho již, co v listech den žhavým svitem zmíral;
já cítím v srdci bázeň a tajné chvění růst!
I poslechl jsem, tuše strach, jenž ji v duši svíral,
a klekl bez odmluvy do maliní a sbíral...
Však sladčeji! Hned ústy z těch malinových úst!
54