I.
– Ó nadchni vůní žití mého vlny,
tvé jaro vábné pokud ještě plane,
a já chci pěti, květe vděkuplný,
o kráse tvojí, sluncem zbožňované!...
Enrique Gil.
Sláva jest sen, vše na světě
pomíjí; ... ó dej mi
polibek, a chceš-li, rozlam
lyru mou!...
Don José Zorilla.
[13]
Co jsem četl.
K podzimu kdys v prostřed polí
napadlo mne přemítati:
Hleď, zde keř je téměř holý,
a den kvapem již se krátí. –
[15]
Tam, kde mrak se k zemi chýlí,
stálo prve slunce v pláni,
zde ten květ byl včera bílý,
a dnes barva k nepoznání...
A tak vše se věčně střídá,
chvíli jest a zítra není.
Sláva dnes a pak je bída,
a s ní také zapomnění...
A to cítí každý z lidí,
změna jen že změnu stíhá,
vše co přijde, napřed vidí,
neb ten svět je jako kniha...
Nade vším jen mrak se zdvihá,
na stálost však jsme zde chudí,
a ten svět, jak černá kniha. –
Tu se ozval hlas mi v hrudi:
16
Kniha ta jest otevřena
a list každý nadpis nese,
čti, kde stojí psáno: Žena.
A já četl: Milujte se!
17
Proč měsíc bledý jest?
Ó, měsíc dobře ví, proč je tak bledý!
Kdys v úplňku byl starý záletník
a zlatě plál, jak zralý zpola fík,
než, kam by vedral se, jak činil zhusta,
dnes nevěděl. V tom spatřil skulinou
na lůžku tebe, spící, nevinnou,
a bez zdráhání do tvé jizby vnik’
by zulíbal tě v koralová ústa.
[18]
Tys dřímala, na čele bílou dlaň,
a snila v štěstí, jako spící laň.
Bůh s celým rájem v duši se ti snížil.
A měsíc tiše, zvolna, jako had,
by nezbudil tě, skulinou se krad’;
stál v okně pohár, on se chytil naň
a s něho tajně ke rtům se ti plížil.
Však v tom se smekl! Zlatý jeho vlas
ti šlehl v skráně, dotkl se tvých řas
a zbudil tě. Tys viděla, jak skočil,
by skryl se v okně, a svůj čistý hled
jsi tak naň upřela, že zmaten zbled’
a jako lupen úzkostí se třás’ – – –
neb zraků přísnějších kdy sotva zočil!
Ó, měsíc dobře ví, proč je tak bledý!
19
Park z večera.
Na starou zeď se stromy kloní,
v nich červánek již zhasíná.
Pod klenbou snětí pramen zvoní,
a v altán vede pěšina.
[20]
Na trávě krůpěj za krůpějí
ze stydlé mlhy vyvstává
a loubím, v kterém ptáci spějí,
se šíří vůně záplava.
Za parkem v dáli hučí řeka,
až sem je slyšet její sten,
a svitý lupen v trávě čeká,
až zplna bude zarosen.
Nad lesem ve své kráse celé
pak vyjde měsíc najednou
a protká řasy větví ztmělé
svou září zlatě průhlednou.
A jemná, lehká páry clona
pak ztají ráj ten mlčící,
kde v šerém skrytu čeká ona,
až přijdu, blahem zářící.
21
Park z rána.
Na starou zeď se stromy chýlí.
Jich větve, plné krůpějí,
nad první zásvit rána bílý
ve slunci planou žhavěji.
[22]
Vzduch voní, list se v trávě kývá
a motýl pije z kalichu.
Pták letí kolem, křičí, zpívá
a druhý za ním potichu.
Za parkem s jezu padá řeka,
až sem to zvoní vesele!
a na pavučin vlákna měkká
jak paprsků když nastele.
Do houští pěšina se točí,
kde uzrá stěží jaký klas,
kam neproniknou chtivé oči
a větve stlumí každý hlas.
Tam v šeru ptáci mají hnízda
a den tu sní jen v přeletu.
Tam roste mech a kos tam hvízdá,
jak pastýř ovci na fletu.
23
Tam větve deštěm vždy mne skropí,
když pustím se v ten loubí směr –
a v mokrém písku hledám stopy,
kde šlápla včera na večer.
24
Pěnici.
Proč odlétáš? Rád zpěv tvůj slyším,
když schýlen v kapradí a vřes
svých myšlének dav šumný ztiším.
Mně zdá se rájem býti les
a modré nebe stokrát bližším.
[25]
Proč prcháš? Zůstaň! Zpěvem tvým
vše okřívá, jak dechem jara,
a v srdce touha stoupá s ním.
Jak hájem stín a vzduchem pára,
tak láska táhne srdcem mým.
Když vodíš mladé kol mé hlavy,
já chvěju se tak sladkým snem,
jak pásek jejich popelavý
na hrdle jemným prozpěvem –
ba sotva dýchám v lemu trávy!
Proč odlétáš?... Ó vrať se zpět!
Strom touží k tobě haluzemi
a matnou vůní mroucí květ.
Když u mne dlíš, tak blaze je mi,
jak měl bych s tebou dát se v let!
26
V noci.
Noc v červenci nás našla bdící
ve klínu zřídlých borovic:
My pohlíželi ku měsíci
a nemluvili slova víc.
[27]
Noc byla jasná, jak již bývá,
když milenci jdou v ztichlý kraj:
My zřeli jen, jak snět se kývá
a slyšeli, jak šumí háj.
Stín větví kolébal se zvolna
u šeré paty strmých skal
a lesem, jako píseň bolná,
na chvíli výstřel echem lkal.
Kdes v pláni světlo zakmitlo se,
však sotva zplálo, zhaslo zas:
My dleli v slzách, květy v rose,
a v líce strom nám perly střás’.
Až pak já přec děl v rozechvění:
Ó viď, že naše láska jest
tak vroucí, jak mé políbení?
– Ba věčná jest, jak záře hvězd,
jež prokmitá sem noci šerem,
věř!... Ona řekla v pohnutí.
A hvězdy zhasly nad jezerem,
kde hrálo si dvé labutí.
28
Procházka.
Tak bílá, jako z mramoru
a k tomu rusý vlas;
při prvním sladkém hovoru
již láska byla v nás!
[29]
Ó co tu bylo šeptání
a vzdechů za večer,
tam, kde se v údol uklání
od háje cesty směr.
Po obou stranách topoly
tam do výše se pnou
a v kruhu celé údolí
je zahaleno tmou.
Zda mohlo by kde lépe být,
než v temnu aleje
když rosa padá na pažit
a stydne v krůpěje?!
Když měsíc ukryt v oblacích
jen časem vnikne sem
a v páře, bílé jako sníh,
se zachví paprskem!
30
Tu každý šepot, každý vzdech
vždy ohlas vyvolá,
a vůně dřímá v lupenech,
kam vzhlédneš do kola.
Tu věrná srdce pospolu
vždy tlukou hlasitě,
jak datel v dutém topolu,
jak cvrček v pažitě.
A sem, kde sítí na keře
vždy pavouk navěsí,
my chodívali v důvěře,
když den zhas’ nad lesy;
A v tenká vlákna pavučin
vždy zapletli se tak,
že ještě pak, když noci stín
se vznesl nad oblak,
31
Když druhý den stál v plameni
a hřál nás žárem svým, –
my chodívali spleteni
a s čelem skloněným. – – –
A přec, když opět z večera
den za skalami zhas’,
přec vedla naše důvěra –
nás v tato místa zas!
32
Píseň.
Pláň pokrytá dřív jinovatkou
je plna krás
a slavík zpívá píseň sladkou
ve trávě zas!
Pojď, opři rukou svoji hladkou
mé hlavy tíž
a skloň na chvíli žití krátkou
se ke mně blíž.
[33]
Jen pojď, mé skráně hoří lavou,
a schlaď je rtem.
Chci aspoň sníti s lící žhavou
na klínu tvém,
až s tichou písní, lehce hravou
v sen krásnější
tvé jasné oko září smavou
mne skonejší.
U tebe rozplyne se dechem
vždy každý žal.
Ó skryj mne kyprých vlasů mechem
a líbej dál,
až nebe polibků těch echem
se otřese
a na svém křídle anděl spěchem
nás odnese!
34
Pod kmenem buku.
Ptáci již ulétli, co budem nyní
poslouchat z večera pod šerým bukem?
Kmen jeho za krátko pokryje jíní,
spadne mu listí, jež v létě nás stíní,
přijde snad bouře a s divokým hlukem,
zláme mu snítky, jak vždycky to činí...
[35]
Budeme zpomínat, s úsměvem jara
jak jsme se dívali do nebe spolu
a kterak zvolna, když stoupala pára
v altán jsme skryli se, pod jeho stará
křídla a čekali, spadne-li dolů
hvězda, jak planoucí, stříbrná čára?
Či jak jsme házeli v hladinu vodní
kytice květů, je chytali zase,
kývali olší a stojíce pod ní,
hledali v dáli, kde vlá plachta lodní,
i jak jsme mlčky pak pohlédli na se,
usedli k vodě... a dál šli zas od ní?
Ó teď ni datel se nedotkne suku,
pavouk jen síť věsí na suché stonky.
Pohleď, list za listem v stajeném zvuku
padá již k zemi! Nuž dej mi svou ruku
a já chci snít zas, jak modravé zvonky
v hebký tvůj vlas pletu pod kmenem buku.
36
Štěstí.
To velké štěstí lásky naší
se zticha jen v mou duši snáší
a po kapkách, jak vláha rosy.
Víc děti, jdou-li travou bosy,
jí setřou malou nožkou svojí,
víc narcis včel svým pylem zkojí,
než v srdce mé ho napadá.
[37]
Jak slunce paprsk skrze sítí
mi z jejích očí v srdce svítí,
a jako vůně skrytých květů,
jen tajně dotkne se mne v letu,
jak ptačí píseň, kterou echem
chyť vítr na svá křídla spěchem
a v let se dal s ní přes lada.
A přec, ač tajně vždy tak shlíží
v mé nitro, že je tuším stíží,
přec je mé srdce, žhavé citem,
tak vyzlaceno jeho svitem,
že zmítá se a vře a tísní
a plá, – jak záře, ptačích písní
a růží plná zahrada!
38
Co měl bych říci...
Co měl bych říci, že’s má holubice,
má víla, démon, či květ lilije;
že jak dvě růže rdí se tvoje líce,
jak červánky, z nichž den se napije?
[39]
Že’s moje laňka, plachá, zádumčivá,
můj anděl strážný, úsměv boha sám;
jak píseň jara, kterou slavík zpívá,
že zní tvá řeč, jíž s bázní naslouchám?
Že kouzlem nebes oči tvoje planou,
jak žhavé hvězdy klenby nezměrné,
a vlasů proud, jenž sladce voní mannou,
že lesklým hávem noci nádherné?
Či že jsou rty tvé koral rozevřený,
jimž kane život v chorou duši mou;
tvůj úsměv nebem, plným sladké změny,
a pak tvůj smích, že přízí krystalnou?
Ne, ne! To nestačí! Ó marná snaha!
Ta slova všecka jsou jen smutný vzdech!
Co zbývá mi, než říci, že’s má drahá,
jíž nedal bych za šperky světů všech!
40
Od země do nebes!
Kdo posud neviděl mé holubičky krásné,
kdo neviděl ji z vás? Je bílá jako sníh,
jak olše hebký list, den v západu když hasne,
se leskne v slunce paprscích.
[41]
Proud vlasů, v kadeřích jenž k bokům až jí splývá,
a každým pohybem se k letu rozvlní,
jak slunce, nezvyklý když zrak se na ně dívá,
až k slzám vždy mne oslní.
Ó kterak zmítá se a svítí zlatou směsí,
když o něj spletený se opře větru chvat.
Sám měsíc udiven se na obláčky věsí
a chví se, uzří-li jej vlát.
Pod brvou jemných řas v snech její duše dřímá,
jak ve hlubině vod spí klid i bouří vztek:
Když zlobí se, tu zřím v nich moře, jež se vzdýmá,
i blesků rudý paprslek;
Však je-li pokojná a s úsměvem dí klidně:
„Pojď!“ Ani měsíc sám, když stoupá nad obzor,
tak jasně nevzplane a neshlíží tak vlídně
se štítů zasněžených hor.
42
Což útlý malíček, jímž potají mně kyne,
tak bílý, hebounký, jak sníh a malý tak,
že často nevidím, když v stromořadí stinné
mne zve, ač dost napínám zrak.
Pak zlobí se a dí, že nedbám lásky její
a pláče, hněvá se a vzlyká potichu,
až ze vší úzkosti, když vidí, jak se směji,
pak sama dá se do smíchu.
Jsem šťasten! Zda kdo z vás tak hrdě může říci,
že štěstí veškeré, jež rádo sklame nás,
na rtech svých přinesla vám žena bledolící
i s přepychem svých vnad a krás?
A věřte, přátelé, že v strachu vždy se divím,
já drsný, ohyzdný, jak starý satyr sám,
že ať plá noc či den, k těm plamenným a snivým,
k těm velkým očím přístup mám.
43
A často myslím si, když s nocí v snadné sázce
o zlato červánků a krásu prohrál den,
mně bloudu, snílkovi, o její sladké lásce
a vůni rtů že zdá se jen.
A přec, já blažený! Když spěchám v svitu rána,
bych dlouhým polibkem pel snů ji s hrdla střás’,
tu jako laňka vstříc mi letí udýchána
a dí: „Zda šťastnější kdo nás?!“
44
II.
TRILKY.
– A přec tě zbožňuji – – –
Don Juan Valera.
[45]
Madonna.
Kalich květu zavřený ty nejsi,
ale měkký, rozevřený list.
Okem rosy hledíš za rorejsy,
jak se hrouží v nebes amethyst
a jen díš: Na srdce pozor dej si!
[47]
Děkuji ti! Tys ještě tak snivá
a tvůj ret, jak sametový list,
o lásce jen šeptem písně zpívá
a jak perla netknutá je čist.
A když stromy letí větru hvizd,
srdce tvoje strachem o ně vzdychá,
bojíš se, by nezkřivil jim list.
V duši tvou se nevloudí zášť lichá,
jako pták jsi nevinná a tichá...
Však já přec ti padl za kořist!
48
Na kraji lesa.
Ve trávě slavík ještě zpíval
a květ byl již pln krůpějí.
Tys u mne stála, já se díval
bříz nachýlených alejí,
jak rázem celý háj se stmíval.
[49]
Pak na tě lístek padl s výše,
tys ke mně stoupla těsněji.
Zde čekat budem, řekla’s tiše,
až červánky se zaskvějí.
A vlas když větřík v líc ti svanul,
zas hleděli jsme do oblak,
z nichž červánků svit rudý kanul
V tvůj velký, modrý, snivý zrak.
V tom splašen vylít’ z keře pták –
A ret můj bázní na tvém zplanul.
50
Na břehu.
Svit měsíce již hrál si nad jezerem,
na jehož břehu seděli jsme spolu.
Les vůkol nás se halil páry šerem
a rybky honily se podél kolu,
jenž z vody čněl a zpět zas rovným směrem.
[51]
Hleď, jak jsou šťastny, řekla a buk šuměl
nad námi hebkou snětí u vrcholu.
Co chtěla říci, já jí porozuměl.
V dlaň pad’ mi brouček s vodní růže stvolu.
Les ozýval se v echu žluvy pěním.
Jak fletny zvuk nám v duše hloubi sáhla
ta píseň její sladce jemným zněním,
V níž třásla se i cvrčků píseň náhlá.
A lesem vůně pryskyřice táhla –
Jak z našich srdcí láska políbením.
52
Maliny.
Les voněl, ptáci pěli a každý list se třás’,
nad skrytem šerých skalin tlum jedlí rozpjal střechu.
My v jejich stínu dleli a všude kolem nás
tak husto bylo malin, že slabé nitky mechu,
jak červánky se rděly, jichž rudý žár již has’.
[53]
Já kráčel dál, však ona se sklonila a v spěchu
do hebké svojí dlaně je kladla sbírajíc,
až náhle polekána, když nezřela mne víc,
tak pravila mi hlasem, v němž třásl se vír vzdechů:
Pojď blíž a sbírej se mnou, les je tak tich a pust
a dlouho již, co v listech den žhavým svitem zmíral;
já cítím v srdci bázeň a tajné chvění růst!
I poslechl jsem, tuše strach, jenž ji v duši svíral,
a klekl bez odmluvy do maliní a sbíral...
Však sladčeji! Hned ústy z těch malinových úst!
54
Hrozen vína.
Dnes je tak krásně, slunce klidně svítí
a chladný větřík kvapem táhne k jihu.
Jak vězňů davy z města vše se řítí,
nuž sestup aspoň, vezmi svoji knihu,
nad stolem shrben, nač si trávit žití!
[55]
Tak řekl jsem své duši, plné bolů.
Nad mojí hlavou spěl jak na dostihu
list za listem a já sestoupil dolů,
sad celý okem přehlížeje v mihu!
V tom zdálo se mi, v houšť kde stezka bočí,
že v révoví se modrý hrozen tají
a kol dvou velkých zrn se svlačec točí;
I kvapil jsem, bych sňal je, k houští kraji,
pln podivení, že tak brzy zrají...
A zatím v listech smály se tvé oči!
56
V skalách.
Je po dešti a vlhkou travou
jen zticha vítr šelestí.
Ve skalách kdesi píseň hravou
tká cvrček z jara pověstí
a vzbouzí echo nad mou hlavou.
[57]
Já do skal vyšel si, v jich skráni
dnes rubín chtěje nalézti,
a zatím příval z nenadání
se s mračen strhl k neštěstí.
Pod křivým bukem vlhký mech
mne v zátiší svém přijal sice,
než vody přece v dravý spěch
Div nestrhly mne prchajíce.
Však dobře tak, proč chtěl jsem více
A neměl dosti na tvých rtech!
58
Z rána.
Keř kvete, rosa na něm visí
a padá zvolna v krůpějích.
Den mladý slunce ze sna křísí
a v listech žárem šípů svých
se s krůpějemi v stříbro mísí.
[59]
Vstaň, nad ložem ti kanár zpívá,
mně milejší však je tvůj smích!
Vstaň, kyň mu malíčkem, by ztich’,
a zasměj se, má vílo snivá.
Já rád bych viděl, v záři ranné
když stříbrem svítí vlhký list,
čím tobě slunce v oči skane?
Ó, v zraku tvém, jenž tak je čist
a nocí plá jak amethyst...
V tom jistě celé nebe zplane!
60
Pod okny.
Pod okny tvými šťasten bloudím zas
a klidně čekám, zdali pod záclonou
jas očí tvých, jenž v řase její zhas’,
mně zaplá hvězdou, nocí tichou, vonnou
a průsvitnou, jak hedbávný tvůj vlas.
[61]
Jej zřel jsem ráno, kterak sevřen sponou
na šíji tvé se svíjel, lesklý had;
však teď mé oči marně v okně tonou,
ač noc je již a vzduchem táhne chlad.
Kol je tak pusto. Měsíc naposledy
se v mraku zjevil, ale jen se mih’,
jak by se styděl, že šel na výzvědy;
A já jsem sláb již, s duší v oblacích,
a čekám přec, ba věčně čekal bych –
Bych aspoň na skle stín tvůj spatřil bledý!
62
V dešti.
Déšť přívalem se z černých mraků řítil,
jak plesal by nad zmatkem výletníků.
Strom každý leskem bílých kapek svítil
a třásl se ve víru tom a křiku,
jak motýl, jenž se v pavučinu chytil.
[63]
Já neprch’ jediný, neb jsem tě hledal,
bych zlíbal koraly tvých malých rtíků.
Cit jakýs zvláštní pokoje mi nedal,
až jsem tě spatřil v keřů hustém šiku.
Ne samotnou však! Hošík, děcko vleklo
se v patách za tebou v tom víru deště,
a tehda prvně dotklo se mně peklo!
Však já se smál, všem snům již konec věště
a chtěl se těšit, řka, že’s dítě ještě...
A tys jím též! mně ale srdce řeklo!
64
Jeden úsměv.
Dnes nechci spát, chci raděj’ myslit na tě
a sobě smát se, že tak domýšlivě
jsem vždycky hádal v úsměvů tvých zlatě.
Já snílek, jenž tak důvěrně a snivě
lpěl na tvých rtech a věříval jim svatě;
[65]
Já snílek, jenž svůj žal vždy svěřil péru
a jako žebrák sáhal vždycky chtivě
po každé známce přízně tvé, teď věru
víc chudý jsem, než list na zvadlé jívě.
Však přec ti žehnám žhavou slzou v řase,
přec modlím se, až ku chrámovým dveřím
tě provázeje, za věčnost tvé kráse.
Ve staré sny své, blázen, opět věřím
a s nadějí si hrám, jak děcko s peřím...
Neb jsi se na mne usmála dnes zase!
66
III.
– – – – – – –
Ztracené illuse ... ó!... to jsou
listy, strhané se stromu srdce.
Don José de Espronceda.
[67]
Apostrofa.
Dej v dlaň mi svou ruku, ať srdce věří,
že hvězdy tvých očí neklamou,
když denně noci tmou
mi na cestu svítí z tvých dveří.
[69]
Jen hleď mi tak v oči, ať mohu říci,
že věřiti lze i loktům tvým,
když ke rtům plamenným
mou hlavu si přivineš snící.
V mé bude-li pevnou tvá ruka vřelá
a zraky tvé ohněm budou plát,
jdi! Víc tě nechci znát!
Jdi! Pak jsme si rovni již zcela!
Však budou-li chvět se jak lístky květů
tvé prsty i víčka očí tvých...
jsi čistá jako sníh!
Jdi! Nejsem víc hoden tvých retů!
70
Když den se nachýlí...
Když den se nachýlí a ke rtům noci kvapí
a v zlaté záři hvězd se tichý večer ztápí,
tím květem růžovým, jejž líbáš, byl bych rád...
Však štěstí tvé mne více trápí,
než kouzlo všech tvých vnad.
[71]
Neb aspoň, v červáncích když zplane jitro chladné,
tvé růže kvetoucí být listem, který vadne,
jejž zničí ruka tvá, by stonek zůstal čist...
Mám strach, že všecko štěstí padne
tvé kráse za kořist!
72
Zpomínka.
Kdys v podvečer jsem stál na břehu řeky.
Svit červánků po vlnách jemně splýval,
a jak zpěv nymf, tak dojemný a měkký
hlas keři táh’ a každý list se kýval.
[73]
Ze blízkých vesnic klekání sem znělo
a zvonky stád, z pastvy se vracejících,
v to mísily se s listím, jež se chvělo
a kývalo na vlnách v žáru snících.
A já jsem naslouchal pln udivení.
Jak tajné kouzlo hudba ta mne jala,
ta hudba vzdechů, modliteb a znění...
A duše má v té chvíli vzpomínala.
Já viděl jizbu s okny zářícími.
Nad nimi réva tísnila své listy
a z lesů vzduch k nám proudem táhl jimi,
jak po dešti, tak lahodný a čistý.
My u piana seděli jsme spolu,
ni já ni ona slova nemluvíce.
Nám stačilo, že večer ve plápolu
již zhasínal a chladil naše líce.
74
Jen časem slabě bílé prsty její
se dotkly klaves, jako v zapomnění,
a k západu, jenž plál vždy ohnivěji,
zas mlčky dál jsme pohlíželi v snění.
My cítili jen, ret náš kterak dýchá
a jak se v srdce tajné chvění snáší;...
Až touhou roznícen já pravil zticha:
„Hraj, anděle můj, píseň lásky naší!“
A tu, ó bože! ona, jež v ty časy
když v sále koncertním se objevila,
jak světů královna, jak hvězda krásy
vždy salvou slávy pozdravena byla.
Tu ona, pro niž, k pianu když sedla,
dav žárlivých vždy v jásot propuk’ divý;...
jež zato vše, když z milosti k nim vzhlédla,
jen úsměv na rtech měla pohrdlivý.
75
Tu ona, jejíž hladké, bílé ruce
za bouří slávy chladně vždy se zvedly,...
tu ona, krásná, zachvěla se v muce,
a já jsem viděl, z červánků jež bledly,
Dva žhavé paprsky po její líci
jak splynuly a na klavesách zhasly...
a její ruce, vždycky vítězící – – –
ty ruce... ó!... ty ruce se jí třásly!
76
Paprsky.
Ty vlny bez hnutí dnes leží,
jak mého srdce hlubiny;
mha nad řekou se pohne s těží
a břeh již srostl se stíny.
[77]
Keř, pod nímž stojím, spustil k zemi
své dlouhé vlasy docela;
ni pták tu nehne perutěmi,
ni snět zde, jež by šuměla.
Jen s hůry, jak dvě oči strážné,
dvé hvězd se z oblak dívá sem
a proniká v té noci vlažné
až k srdci vlídným paprskem.
A mně se zdá, jak by mne cosi
k nim táhlo mocí tajemnou,
a jak by rozpínalo z rosy
a paprsků síť nade mnou.
Ó rci, zda nezdá se ti taky,
když v loubí keřů zabloudíš
za noci, polo skryté v mraky,
že jakés kouzlo je ti blíž?
78
Rci, necítíš, když měsíc v mracích
zplá, jak když meloun rozlomí,
cos trpkého v své duši, v zracích,
jak hne-li se zlé svědomí?
To láska má, jež nocí tichou
a když ji tušíš nejméně,
by zachvěla tvou marnou pýchoupýchou,
se tají v luny plameně.
A to, co mne s hvězdami pojí
a co mne mocí táhne tam,
to snad je zbytek lásky tvojí,
jež dávno prchla ku hvězdám!
79
Smutné sloky.
To všecko, co jsem snil, je píseň dávno stará
a dávno vyzpíval ji každý, kdo zde žil,
kdo v těle srdce měl a trochu touhy jara,
kdo cítil v duši své ten svit, jímž slunce hárá,
a zíral k měsíci, jenž noc mu vyzlatil.
A tak jsem snil i já den každý v touze nové
a trpěl v zoufání a tonul v štěstí zas,
pro balsám, slunce, mír, pro bouři, jed i mráz
tvých očí, barvy olivové.
[80]
A já se domníval, že světy strhnu k zemi,
že schytám paprsky a žhavé proudy hvězd,
že spoutám oblaka a jejich perutěmi
se snesu k nohám tvým, bych tebe mezi všemi
si zvolil královnou – i že to možno jest.
A zatím s posměchem se vyřítili dnové,
kdy v slzách místo hvězd a v mukách tisíci
až k srdci sáhl mi ten pohled mrazící
tvých očí, barvy olivové.
Však já se držel přec, jak trosky, nad vlnami
a rukou sesláblou se chytal úskalí.
Já věřil doposud, že mne jen smysly mámí,
až s hrůzou spatřil jsem tu propast mezi námi,
na jejíž pokraji jsem stanul zoufalý,
a nocí zahalen, jež skutečností slove,
jsem dolů pohlížel v to bezdno, zmámený,
v něž, jako bludičky, mne svedly plameny,
tvých očí, barvy olivové.
81
Co zbývalo mně víc, než svrhnouti se dolů
a rázem zbaviti se žalů veškerých,
či raděj’ zůstati a v neustálém bolu
zde chřadnout pomalu, jak listí na topolu,
jež chví se ještě v den, kdy pokrývá je sníh?!
A já si zvolil to, co volí tisícové:
být krásou zničen spíš, než ztratit její lesk!
a čekám pokojně, kdy zasáhne mne blesk
tvých očí, barvy olivové.
Však to bych přál si jen, až v hrobu popelnici
bez tíhy myšlének já klidně sejdu spat,
až zbude z prsou mých jen uhel doutnající,
bys přišla jednou ty, s tou mramorovou lící,
a pak, až nade mnou tvých kroků stane chvat,
by aspoň k úsměvu se pohnuli tví rtové,
a jako vyhnanci, jejž nikde neznali,
mi světlo zpomínky nad hrobem rozžaly
tvé oči, barvy olivové!
82
List z bezesné noci.
Když poschne květ a v kořist chudou
se zatnou spáry krahují
a celá země dýše nudou,
pak ještě přec jí lidé zbudou,
již vraždí se a milují.
[83]
Když člověk vše, co rád měl, ztratí,
snad potěší se nadějí.
Po zimě vždy se jaro vrátí
a všechny strasti květem splatí
pod roztavenou závějí.
Když slunce zhasne, den se stmívá,
přec noci zbude zlato hvězd...
Však bez tebe, rci, co mně zbývá?
List blínu žlutý, jenž se kývá,
jak na topolu suchý klest...
84
Dešťové kapky.
I nebe nade mnou pláče!
Mé dítě, slyšíš-li?
Ty v okna bijící kapky,
ty marně nepřišly!
[85]
Zda slyšíš, venku jak stená
ten vítr ve stromech,
jak moje ubohé srdce,
když u tebe dlí v snech.
Ten vítr, jako tvá slova!
V něm umírá se snáz’,
a pálí, trhá a dusí
a hlodá, jako mráz!
A v okna bijí ty kapky,
až v srdci stydne krev,
tak temně, zdlouha a těžce,
jak hroudy na rakev.
86
Za tři dny!
Tři dny to trvalo, tři dny jsme snili,
tři krátké dny ve skrytých pohledech;
však lidské pomluvy nás překvapily
dřív, než jsme poznali, co pravdy v snech.
[87]
Byl smích to jen, a přece byl tak dravý,
že strhal rázem vlákna veškerá,
jež upředla si kol tvé krásné hlavy
ve slepé vášni moje důvěra.
Jak dýka hadím jedem otrávená,
tak zasáhl mne v prostřed nadějí,
kdy ještě v srdci kryla se jich cena,
jak svitý květ pod listů závějí.
A bez tknutí tvé ruky liliové,
jak listy dva do proudu stržené
jsme rozešli se, sotva naši rtové
své touhy vyměnili plamenné.
Teď jsme si méně, než jsou tváře známé,
jež sotva pohledem se pozdraví!
Na troskách štěstí dny ty oplakáme...
a ty věř dál v los žití laskavý.
88
Já ale půjdu, slzami bych splatil
ten úděl svého žití nevlídný,
bych oplakal to všecko, co jsem ztratil
a co vše vytrpěl jsem za ty dny!
89
Lásce.
Lásko, mládí duše mojí,
nevěřím ti, ty jsi lhala!
všecka svůdná hra tvých květů
uvadla i opadala;
odejdi!
[90]
Sotva jsi mne políbila,
v polibek tvůj jed se vmísil.
Nechci na tvé rety svůdné,
kdo by mne pak ze sna vzkřísil?!
Odejdi!
Až si jednou přáti budu
zemřít, zavolám tě k sobě;
však teď žít chci ještě chvíli,
líbej ty, kdo spějí v hrobě...
Odejdi!
91
Nikdo!
Měsíc svítí.
Ale co se děje v duši bez naděje
i když měsíc svítí, kdo ze šťastných cítí?
Nikdo!
[92]
Hvězdy hoří.
Avšak osud boří i když hvězdy hoří
a kdo ptát se může, vadne-li i růže?
Nikdo!
Rosa padá.
kdo však z lidí tuší, co se v kterou duši,
když tak rosa padá, za myšlénky vkrádá?
Nikdo!
Vítr táhne.
Ale kdo to vidí, zda si někdo z lidí,
když kol vítr táhne, mrazem k srdci sáhne?
Nikdo!
Hvězdy hasnou.
Modlitbu však hlasnou, když i hvězdy hasnou
třást se noční tiší, kdo as, kdo ji slyší?
Nikdo!
93
Půlnoc kvapí.
Ale kdo si všímá, zda, když všecko dřímá
a když půlnoc kvapí, zrak se v slzách stápí?
Nikdo!
Rosa chladne.
Květ však také vadne i když rosa chladne,
a kdo v zázrak věří, že jej k žití zčeří?
Nikdo!
Noc je tmavá.
A květ opadává i když noc je tmavá,
kdo však srdce vzkřísí, na nitce-li visí?
Nikdo!
Noc je děsná.
Kdo však může říci, že to srdce tlící
noc, ta černá, děsná, ve své hloubi vtěsná?
Nikdo!
94
Zapomeň!
Jdi! Že jsme se milovali,
zapomeň!
Co jmejsme si kdy ve tvář lhali,
když nad námi měsíc svítil,
zapomeň!
[95]
I že jsem kdy s tebou cítil,
čím plál zrak tvůj holubičí,
zapomeň!
Zpomínka jen srdce zničí,
zapomeň!
Jak jsem o tě zmíral strachemstrachem,
zapomeň!
Na západ, jenž hořel nachem,
když jsi řekla: Srdci věřím!
Zapomeň!
Na ptáka se zlatým peřím,
v tvář jenž střík’ nám štěstí pěnu,
zapomeň!
Jako já nezapomenu,
zapomeň!
96
OBSAH.
VSTUP.
Píseň útěchy9
I.
Co jsem četl15
Proč měsíc bledý jest18
Park z večera20
Park z rána22
Pěnici25
V noci27
Procházka29
Píseň33
Pod kmenem buku35
Štěstí37
Co měl bych říci39
Od země do nebes41
[97]
II. TRILKY.
Madonna47
Na kraji lesa49
Na břehu51
Maliny53
Hrozen vína55
V skalách57
Z rána59
Pod okny61
V dešti63
Jeden úsměv65
III.
Apostrofa69
Když se den nachýlí71
Zpomínka73
Paprsky77
Smutné sloky80
List z bezesné noci83
Dešťové kapky85
Za tři dny87
Lásce90
Nikdo92
Zapomeň95
E: dp + sf; 2002
[98]