V noci.

Jan Červenka

V noci.
Noc v červenci nás našla bdící ve klínu zřídlých borovic: My pohlíželi ku měsíci a nemluvili slova víc. [27] Noc byla jasná, jak již bývá, když milenci jdou v ztichlý kraj: My zřeli jen, jak snět se kývá a slyšeli, jak šumí háj. Stín větví kolébal se zvolna u šeré paty strmých skal a lesem, jako píseň bolná, na chvíli výstřel echem lkal. Kdes v pláni světlo zakmitlo se, však sotva zplálo, zhaslo zas: My dleli v slzách, květy v rose, a v líce strom nám perly střás’. Až pak já přec děl v rozechvění: Ó viď, že naše láska jest tak vroucí, jak mé políbení? – Ba věčná jest, jak záře hvězd, jež prokmitá sem noci šerem, věř!... Ona řekla v pohnutí. A hvězdy zhasly nad jezerem, kde hrálo si dvé labutí. 28