Pod kmenem buku.

Jan Červenka

Pod kmenem buku.
Ptáci již ulétli, co budem nyní poslouchat z večera pod šerým bukem? Kmen jeho za krátko pokryje jíní, spadne mu listí, jež v létě nás stíní, přijde snad bouře a s divokým hlukem, zláme mu snítky, jak vždycky to činí... [35] Budeme zpomínat, s úsměvem jara jak jsme se dívali do nebe spolu a kterak zvolna, když stoupala pára v altán jsme skryli se, pod jeho stará křídla a čekali, spadne-li dolů hvězda, jak planoucí, stříbrná čára? Či jak jsme házeli v hladinu vodní kytice květů, je chytali zase, kývali olší a stojíce pod ní, hledali v dáli, kde vlá plachta lodní, i jak jsme mlčky pak pohlédli na se, usedli k vodě... a dál šli zas od ní? Ó teď ni datel se nedotkne suku, pavouk jen síť věsí na suché stonky. Pohleď, list za listem v stajeném zvuku padá již k zemi! Nuž dej mi svou ruku a já chci snít zas, jak modravé zvonky v hebký tvůj vlas pletu pod kmenem buku. 36