Od země do nebes!

Od země do nebes!
Kdo posud neviděl mé holubičky krásné, kdo neviděl ji z vás? Je bílá jako sníh, jak olše hebký list, den v západu když hasne, se leskne v slunce paprscích. [41] Proud vlasů, v kadeřích jenž k bokům až jí splývá, a každým pohybem se k letu rozvlní, jak slunce, nezvyklý když zrak se na ně dívá, až k slzám vždy mne oslní. Ó kterak zmítá se a svítí zlatou směsí, když o něj spletený se opře větru chvat. Sám měsíc udiven se na obláčky věsí a chví se, uzří-li jej vlát. Pod brvou jemných řas v snech její duše dřímá, jak ve hlubině vod spí klid i bouří vztek: Když zlobí se, tu zřím v nich moře, jež se vzdýmá, i blesků rudý paprslek; Však je-li pokojná a s úsměvem dí klidně: „Pojď!“ Ani měsíc sám, když stoupá nad obzor, tak jasně nevzplane a neshlíží tak vlídně se štítů zasněžených hor. 42 Což útlý malíček, jímž potají mně kyne, tak bílý, hebounký, jak sníh a malý tak, že často nevidím, když v stromořadí stinné mne zve, ač dost napínám zrak. Pak zlobí se a dí, že nedbám lásky její a pláče, hněvá se a vzlyká potichu, až ze vší úzkosti, když vidí, jak se směji, pak sama dá se do smíchu. Jsem šťasten! Zda kdo z vás tak hrdě může říci, že štěstí veškeré, jež rádo sklame nás, na rtech svých přinesla vám žena bledolící i s přepychem svých vnad a krás? A věřte, přátelé, že v strachu vždy se divím, já drsný, ohyzdný, jak starý satyr sám, že ať plá noc či den, k těm plamenným a snivým, k těm velkým očím přístup mám. 43 A často myslím si, když s nocí v snadné sázce o zlato červánků a krásu prohrál den, mně bloudu, snílkovi, o její sladké lásce a vůni rtů že zdá se jen. A přec, já blažený! Když spěchám v svitu rána, bych dlouhým polibkem pel snů ji s hrdla střás’, tu jako laňka vstříc mi letí udýchána a dí: „Zda šťastnější kdo nás?!“ 44