Kdo posud neviděl mé holubičky krásné,
kdo neviděl ji z vás? Je bílá jako sníh,
jak olše hebký list, den v západu když hasne,
se leskne v slunce paprscích.
Proud vlasů, v kadeřích jenž k bokům až jí splývá,
a každým pohybem se k letu rozvlní,
jak slunce, nezvyklý když zrak se na ně dívá,
až k slzám vždy mne oslní.
Ó kterak zmítá se a svítí zlatou směsí,
když o něj spletený se opře větru chvat.
Sám měsíc udiven se na obláčky věsí
a chví se, uzří-li jej vlát.
Pod brvou jemných řas v snech její duše dřímá,
jak ve hlubině vod spí klid i bouří vztek:
Když zlobí se, tu zřím v nich moře, jež se vzdýmá,
i blesků rudý paprslek;
Však je-li pokojná a s úsměvem dí klidně:
„Pojď!“ Ani měsíc sám, když stoupá nad obzor,
tak jasně nevzplane a neshlíží tak vlídně
se štítů zasněžených hor.
Což útlý malíček, jímž potají mně kyne,
tak bílý, hebounký, jak sníh a malý tak,
že často nevidím, když v stromořadí stinné
mne zve, ač dost napínám zrak.
Pak zlobí se a dí, že nedbám lásky její
a pláče, hněvá se a vzlyká potichu,
až ze vší úzkosti, když vidí, jak se směji,
pak sama dá se do smíchu.
Jsem šťasten! Zda kdo z vás tak hrdě může říci,
že štěstí veškeré, jež rádo sklame nás,
na rtech svých přinesla vám žena bledolící
i s přepychem svých vnad a krás?
A věřte, přátelé, že v strachu vždy se divím,
já drsný, ohyzdný, jak starý satyr sám,
že ať plá noc či den, k těm plamenným a snivým,
k těm velkým očím přístup mám.
A často myslím si, když s nocí v snadné sázce
o zlato červánků a krásu prohrál den,
mně bloudu, snílkovi, o její sladké lásce
a vůni rtů že zdá se jen.
A přec, já blažený! Když spěchám v svitu rána,
bych dlouhým polibkem pel snů ji s hrdla střás’,
tu jako laňka vstříc mi letí udýchána
a dí: „Zda šťastnější kdo nás?!“