Sen divný kol mé hlavy víří:
Já umřel. Satan přímo chyt
na křídla svoje netopýří
mou duši a s ní v peklo slít.
Nu, vždyť jsem básník, jaký div!
Tak umírám, jak byl jsem živ.
Pod klenbou dlouhou v pološeru,
tak jako žily na zemi,
se nesly stíny beze směru
v tmách mizíce... jen chvílemi,
blesk zajel v kruh ten mlhavý
jich ozařuje postavy.
Vtom ve mihavém kmitu světla
já poznal mnohou známou tvář;
génia peruť nad tím létla,
ten sprostý byl jen písničkář,
ten dlátem a ten štětcem zas
čas ubíjel a nudil nás.
Ten mnoho myslil o umění,
však nepřestoupil jeho práh,
ten duši vnořil do nadšení,
však stále věčnou žízní práh,
ten podleh žití bez vzdoru
jak dlátu tříštka mramoru.
Než nový tlum se v dálce mihnul,
již druhý mizel v náruč tmám...
tu v bránu vůz pln laurů tíhnul,
a za ním v slávě satan sám
a s úšklebkem děl jeho ret:
Zde vemte, co vám nedal svět!
Jak náhle když zaletí střela
v jeřábů šik, jenž táhnou v jih,
síň pekla divým zmatkem vřela,
slyš křik a vzdech a pláč a smích:
Sem věnec ten, sem na mou skráň,
já největší mám právo naň!
Tak z nešťastníků jeden volá:
Já slávě sloužil stár i mlád,
pol šílenec a věštec zpola
jsem snášel vedro, zimu, hlad,
a nežli vlas můj zšedivěl,
i národ můj mne zapomněl.
A druhý zase: Já dal v sázku
svůj život i své nadšení,
já v hrudi zapřel boha – lásku
pro zlatou modlu umění,
a věnce toho jeden list
mně otrávila nenávist!
Mně také věnec! volá třetí,
chci zmládnout jeho svěžestí!
Své pro něho jsem zapřel děti
a ženu uvrh v neštěstí.
Já lidstvu chtěl jsem svítit v tmách,
a sám jsem nořil peruť v prach.
A v křiku tom já stojím stranou,
myšlenky sedly na mou skráň,
já nevím, že mé slzy kanou,
já nevím sám, že spínám dlaň,
však po prvé od dětství let
se modlitbou můj zachvěl ret:
„Já vím a pevně věřím, Pane,
žes poslal mne být světlem v tmách,
že přijde den, kdy sluncem vzplane
na čele mém tvých rájů nach,
byť třeba živen slzemi,
byl zde můj lavřín na zemi!
Já vím, že řek jsi ke mně ve snu:
Pojď za mnou z ženy objetí,
za krátkou tvého žití vesnu
měj krásy věčné podletí!
Žár mojich blesků nad čelem,
ty povstaň z prachu andělem!
Byť zapomnění jsi mně strojil
jak nešťastným zde synům svým,
zář sluncí tvých já v srdci spojil
zpit krásy věčné tajemstvím,
když v tmy se řítí bludný věk,
já pozdravuju červánek!
Mně jabloň vonné květy střásá,
mně sbor lká písní tajemnou,
a v pustých nocích pouze krása
plá, hřeje, svítí nade mnou,
pro jeden paprsk jejích hvězd
i zapomnění sladkým jest!“