To byla všecko prý otřelá slova,
To byla všecko prý otřelá slova,
otřelé řeči, otřelé fráze,
a já je v očích se slzou znova
čtu a je chápu dnes mnohem snáze;
vytryskly z duše, tryskaly denně
stejné v svém plápolu, při času změně,
až se z nich staly – jen fráze.
Já patrně žil jsem ve dlouhém bludu,
že není poesie nikdy dost
pro Tvoji bytost – teď v hořkém studu
jsem souzen, odsouzen v nemilost.
Co jindy hřálo Tě, vnadilo blahem,
zvšednělo, ztratilo pel,
jinak to asi čítáš dnes, žel,
bez blesku lásky ve oku vlahém.
Tak předsudků zrak Ti zastřely saze,
že co šlo ze srdce, zní dnes Ti fráze.
Já nejsem jiným, nebudu k Tobě,
já denně budu stejně svou sloku
Ti v oběť ranní, byť v žalu mdlobě,
zpívati, záblesk nadšení v oku.
Snad časem pochopíš snáze,
211
jaká to láska, která vše snese,
a ani před urážkou nepohne se,
jíž všecko, co dělá – prý fráze.