I na vás někdy dojde, verše moje,
I na vás někdy dojde, verše moje,
tou žití únavnou a dlouhou poutí,
i vy s odnesete rány z boje,
však proto nesmíte přec utichnouti.
Čas nadejde, kde jako fráze zníte,
jak poesie chladně mozkem stkána,
a život jste přec, vy to, hvězdy, víte,
jste píseň jeho bytím vyzpívána.
218
Když nejsladší vás podceňují rtové,
jak pouhé „básně“, rcete, je-li žití,
my plné jsme, ne přeludy a snové,
v nás básníkovo srdce plně cítí.
Jak bije, cítí a jak cítí, bije
a jinému se nevzdá levnou daní,
jsme živoucího srdce poesie,
jsme pravda života – ne řeč a zdání.
A zhrdne-li ta vámi, pro niž zníte,
jí k nohám stulte se, co ve vás květe,
tím větší něhou ať jen zazáříte
a větší láskou – Ale neztichněte!