V stínu starých buků u Alfea zdroje,
lučina kde páchne stopou tučných stád,
dívek útlobokých setkaly se roje,
v červencovém žáru šly se vykoupat.
Vědí velmi dobře: pravém o polednu
pod stráň, kterou protkal šípek, dřín i hloh,
u čisťounké vody, jíž lze zřít až ke dnu,
se jim neobjeví satyr – kozoroh.
Vědí velmi dobře: z čackých hochů žádný,
kteří stáda pasou na nivě kde brod,
žádný nezjeví se osmáhlý a ladný,
u stád žvýkajících, spánek že jim vhod.
A již svlékají se, vnady zad i ramen
ukazují slunci, ňader tuhý rys,
otlučené hermy obemšelý kámen
chytá v náruč roucha, pestré lemy říz.
Svalnaté již nohy v žlutý písek řeky
stápějí, až v snětě stříká výš pěn sníh;
jaké různé plné a zas štíhlé vděky
plají bronzem v slunci! Rukou tlesk a smích
zvoní v čistém vzduchu, který jako křišťál
obejímá buku vrcholky a mech,
v němž se honí vánky, echa bludných píšťal,
které nad hlavou jim hrají v lupenech.
Řadou proti sobě šest a šest jich plave
v nahých opojivé údů nádheře,
stará bříza stele lupínky své hravé
v dlouhé rusé jich i tmavé kadeře.
Na kameni čnícím z vod jak oltář malý,
o nějž rozráží se vlnek čilý shon,
Myrto celá nahá stojíc kšticí halí
bujnou ňader vlnu, pružných boků sklon.
Chloris bledolící, jak med s plavým vlasem
na záda si lehla v lehkou pohru vln,
celá ponoří se, pak se mihne pasem,
lotosem prs její bleskne čarupln!
Za ruce se chytnou Dafne s Ipsityllou,
celé proudy vody družkám metají
mezi oči, v klíny, veškerou noh silou
v kola, reje vábné pak se splétají.
Jole snivých tahů, velkých, stinných očí
chce je dohoniti, až se udýchá,
Itis útloboká mezi ně tu skočí...
Náhle ševel v houští – vše vráz utichá.
Což snad přece zbloudil v odlehlý kout stinný
lovec divých ptáků, drzý vetřelec?
Ticho kol, že slyšíš tiché kyvy třtiny...
Či moh faun je chlípný vyčíhati přec?
Zmlkly uděšeny, k sobě blíž se tisknou,
luzná těla mizí ve kaskádách kštic,
vyskočí pak náhle, divě k nebi výsknou,
zříce v houští žhavé chvosty veveřic.
Zatím Hélios však uhnul se svou spřeží
od zenitu nebes tíhna v západ již,
konec hrám i lázni, stáda z všech stran běží,
pastýřů již syrinx zvučí blíž a blíž.
Vyskočí z vln rychle, oděny jsou rázem
růžolící, svěží, v diamantů stech
kapky duhooké splývají z nich na zem
a se třesou v jejich vlhkých ve vlasech.
Pozdě přepadl je, zcuchaná kde tráva,
hochů tlum, jenž strhnout chtěl je rozvášněn,
a faun starý v sluji sen svůj dochrupává...
zašly, kde roh skály, znikly jako sen.