PESIMISTY „CARMEN SAECULARE“
Tak již se s námi loučí století!
Tož povinnost mu k hrobu zapěti.
Bouřně vzplálo,
málo dalo,
a co dalo, není jisté,
říkáme my – pesimisté.
Dalo starosti a shony,
elektriky, telefony,
drátem spjalo celý svět;
bylo velké,
bylo mělké,
jak to kdo chce rozumět.
V poesii přestalo „tvé” a „mé“.
Vyhoup se Ibsen a Mallarmé,
sta chlapců za nimi v let a vír
a nikde plnost a nikde mír.
V plastice – Boecklin a Stuck,
vše dohromady nesouzvuk,
tu tam kdos o pravdy vejce ťuk,
splask jako blabuň – ani muk.
Na styl v stavitelství se stále čeká,
tož na město, co staré jest, se vzteká.
274
Však hudba, ta stále jen zpívá,
ač proti Wagneru, s ním splývá,
a posluchačstvo nad ní jako vždycky zívá.
Kde malý národ, k světlu se tlačí,
chce osvěty mít po koláči,
odejde vysmán – celkem je to k pláči.
A v politice – nemravnost!
Na místo hlav se chytá chvost,
ta hra je celkem zbytečnost.
Jen militarism kvete,
a to nás nejvíc hněte,
čím lidí víc lze zabíjet
jedinou koulí – v tom je vzlet,
pod fanglí míru
teď, pěvče, laď lýru,
co chce víc svět?
Ve vědě všecko se vyvrátí,
Laplace a Darwin dnes neplatí.
Co tedy chcem?
Všecko je domněnkou, všecko je snem!
Kde lidstva sen zlatý?
Jen dráty a dráty
od mozku táhnou až na břeh moře,
pod mořem táhnou – co jest jim zoře?
Nesou dál lidstva odvěké hoře,
ty dráty!
Od věže k domu,
přes hroty stromů,
přes Karlův most
bude se tmíti jich příšerný chvost!
275
Bilance – celkem smutná!
A nad vším kněžská kutna
se klátí jako před lety,
co platen boj byl staletý?
Ó titáni v své touze,
nač shon a chvat?
Líp, jděte spat!
To jedno víte,
jak sníte a spíte,
se vším se sejdete vsled v jedné strouze!
Toť konec století,
přejde a přeletí,
bouřlivě vzplálo,
sotva co dalo,
co dalo, není jisté –
ať žijí pesimisté!