K OTEVŘENÍ ČESKÉHO GYMNASIA V MORAVSKÉ OSTRAVĚ
Na svorník rána padla poslední,
z mdlé ruky kleslo k zemi kladivo
a hrdě pne se k nebi budova,
jíž dlouho vaše snahy patřily
ne snahy jen – též snění mnohých dnů,
ba co je více, lásky vaší žár,
jež pouze velká díla vykoná.
Ten junácký všem v srdcí hoří vám,
vás učí překonávat obtíže,
jít kamenitou drahou k cíli blíž,
se pošklebu a zhrdy nelekat,
zřít přímo v tvář – neb s vámi právo jest.
A to je svaté. To vsled dovolá
se svého jako v poušti věštcův hlas.
Tak dokonáno! S plesným pocitem
to může druhu šeptat svorně druh,
může pevně stisknout ruku podanou,
a hrdě patřit budoucnosti v tvář.
Jeť škola první líchou života,
kam budoucnosti símě zaseto,
má zlatých květů skvět se nádherou
a vydat tisícerý zlatý klas.
Ne sobě jen, ne pouze dětem svým
vy stavěli jste – nýbrž národu,
jenž k vám se hlásí, a s tím národem
i lidstvu všemu. Škola svatá jest,
neb aspoň svatou všem by měla být,
je svatá jako každý lidský hlas,
jenž z prachu výš se k světlu pozvédá
po světle křičí pohrdaje tmou
a barbarstvím. Jeť škola majákem,
322
jenž do tmy plá a kdo by drzec byl,
jenž po majáku met by bláta hrst?
Ba škola studnicí jest, odkud zdroj
se poznání a vědy rozlévá.
Kde pošetilec, jenž by útokem
chtěl zkalit zdroje jasné zrcadlo,
zkad vlastní by moh žízeň ukájet?
A veškeré to světlo majáku
a svěží voda, poznání všech pravd,
neprojde branou toho jazyka,
jímž hovoří váš otec i váš děd?
On prošel tolik bouří, zkoušek zlých
jak zlato ohněm. Zda tu k radosti
v té velké chvíli není času dost?
Nuž s myslí vznícenou jak dojatou
ty brány otevřte! Vlast s vámi jest!
Na první krok vám v duchu žehnajíc
dí k vám: „Jen sobě zachovejte dál
ten lásky žár, jenž vždycky vítězí,
vše překonává, velký nebes dar,
ta budova buď jeho oltářem,
ať z ní se šíří požár do srdcí
těch nejútlejších, velkým jazykem
ať spáče burcuje a volá k všem
nezdolným všady hlasem: „Světlo buď!“