ČÍM MENŠÍ MOJE VLAST, TÍM VĚTŠÍ LÁSKA K NÍ!

ČÍM MENŠÍ MOJE VLAST, TÍM VĚTŠÍ LÁSKA K NÍ!
Čím menší moje vlast, tím větší láska k ní! Tím slovem mohlo pouze velké srdce bíti, to slovo mohlo pouze z veškerých úst zníti a z duše, která prosta všeho sobectví! Čím menší vlast, čím chudší, tím je dražší, však právě malá že jest, stokrát víc je naší, a z této lásky již se jitra zoře skví! Čím menší, milejší, tak sladká, bůh to ví, a k srdcím přirůstá ti každým ňader dechem, jak chceš se zapírej, ty cítíš „Já jsem Čechem!“, a když to cítím sám, ať celý kraj tím zní. Jest mimo nás, jest v nás, jest kolem všady, a jako strážci od věků hor tu dlouhé řady jí k obraně a vrahům nerozborné ční! Ó sladko radost mít a sladko trpět s ní! Číst v jejích dějin stránkách – to již epopeje, číst v jejích mythů bájích – již se slza leje, dlaň choulí na pěstě se a oko dumou tmí, však vidět její hvězdy, hrady, vsi a města, to triumfálné k odvetě otevřena cesta a každičký krok v té cestě hlásá vítězství! Jak obraz její všem ve srdcích pevně tkví, nechť Čecha zhltí již kraj nehostinný, cizí, ta chudá malá vlast mu z nitra nevymizí, ten dumající hvozd, ta chyž, jež pod ním sní; a zpátky, zpátky zas jej žene touha brzy, tam zapomene vše, co zdírá jej a mrzí, a dříve nestane, až rtem svým na ní lpí. 343 Snad že tak malá jest, tím nám jest milejší, lze tak ji přehlédnout, lze tak ji obejmouti, a tento lásky cit je vždycky luznější! Je malá, maličká, leč skrytá v ní jsou zřídla všech velkých duchů i rozletů všech křídla, kéž sokolí jen vzlet a tužba pevnější! A nechť i chudí jsme, vždy zůstaneme sví! Dát mozek – málo pro tu milovanou, dát srdce – málo pro tu k smrti štvanou, dát sebe – jediné jest lásky tajemství! Ó, dejme všichni sebe drahé matce, ať jednou po mechu se jde jí sladce, ať vposled řekne si, že o svých synech ví! Čím menší moje vlast, tím větší láska k ní! [344]