PÍSNĚ
Jindřichu Jindřichovi
I
I
Roztrhlo se jaro
s celým košem kvítí.
Na všech stranách kolem,
vrchem, strání, polem,
bože! – jak to svítí!
Písně, touhy, lásky
v pestrých barev směsi;
z všech se láska dívá
a z všech srdce zpívá:
„Panenko má, kde jsi?“
K písni povzdech sladký
se v té touze pojí:
„Kéž bych mohl, dítě,
večer, na úsvitě,
zváti tebe svojí!“
Dí to petrklíček,
to dí sedmikráska;
a ty levandule,
rozkvetlé jen způle,
šepotají „Láska“.
A ta píseň, dítě,
letí celým světem;
všady tikne, zvoní,
takže zdá se o ní
i nejmenším dětem.
358
V mládí celým světem
jsem tu píseň slyšel.
Ký div, že zas o ní
srdce moje zvoní.
Bože! Máj s ní přišel!
II
II
O lásce každý kvítek zpívá.
Jak, bože, o ní nemyslet?
Za ní se v roztoužení dívá
ten poslední, ten první květ.
Jen procitneš a – myslíš na ni.
A to je šeptu po lese:
Co dnes ti touhy, usmívání
a polibků co přinese.
Jak poprv bys ji v žití cítil –
ti láska v srdci vyvádí.
Hned tulíš se k ní, jaks ji chytil;
jest právě to jak ve mládí.
Zas kolem zní ta každá nota.
Ji zpívá vrch i stráň i les.
Vše k lásce zní – a do života
se vrací údol, stráň i les.
Ó, zněte, písně, jako noc,
jak po prvé bych slyšel vás!
Ten sladký zvuk váš jen „láska“ slove.
Ó, viďte, květy sedmikrás!?
359
III
III
Bože, co tu květů!
Bože, co tu lásky!
Vše dí: „Trhej, miluj,
vždy a bez otázky!“
Tak zas stará země
nový zpěv si zpívá.
Květy prší ke mně –
jako odjakživa. –
Jimi jdu a trhám.
Lze to jinak, věru?
Za láskou se vrhám
a ji zevšad beru.
Jak je krásně žíti
a milovat k tomu!
Dí to každé kvítí,
každé ptáče k tomu.
Láska dí to žárem,
srdce něhou svojí.
Opíti se jarem,
věru, za to stojí!
Milovat se, dítě,
všeho zákon celý.
Proto líbej hbitě,
vzletíš nad anděly!
360