Zda před lety to bylo nebo včera,
juž věru nevím; dost, že bylo tak.
Víš, stromů klenba kterak byla šerá?
Vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak!
My jahody jsme trhali, kde která,
kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták.
Já pravil: Hleď, jak husté tam je mlází,
tam obtížné by bylo spolu jít,
tam sotva slunce zlatý paprsk vchází,
po modřínech kol tančí jeho svit;
však dále tma je a noc beze hrází,
a přece chtěl bych v tmě té s tebou být!
Tu musil bych tě vzíti kolem pasu
a lehce nadnášeti jen tvůj krok,
snět zdržet, než by chytla se v tvém vlasu,
blíž k ňadrům sklonit ňadra, k boku bok,
tě zvednout, než zdroj skrytý v mech a řasu
ti pohází šat stem perlových ok.
Tu musil bych – však tys mlčela k tomu
a zrak tvůj hořel divnou lahodou;
tvé líčko, rty, jak plály šerem stromů,
snad rozmáčknutou sladkou jahodou?
Je chtěl jsem slíbat... Řeklas: čas jít domů!
Jak tancovaly vážky nad vodou!
A já tě poslech. Dále šerem snětí
jsme vedle sebe spěli moudří již,
jen dál si brali jahody, jak děti,
ne více z úst, jen z dlaní nanejvýš!
A na stromě když pták juž přestal pěti,
nám začal v srdcích... Zda to posud víš?
My neutrhli ten květ purpurový,
ač silně dýchal, plál mu barev žeh,
my nesplašili ptáče štěstí slovy,
ať dozpívá nám svoji píseň v snech:
Tak půvab této chvíle věčně nový
nám v srdcích plá, plát bude po letech.
A proto nevím, před lety či včera
zda bylo to, však vím, že bylo tak;
vím, stromů klenba kterak byla šerá,
vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak.
My trhali jsme jahody, kde která,
kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták...!