Zarůstá, divočí!
Ten starý park, jenž lásku naši znal,
zarůstá, divočí víc a dál.
Jak les tak roste mejlí na dubech,
s modřínů v chumáčích visí mech.
Po stezkách, jindy kdes šla zářivá,
vysoko vyrůstá kopřiva.
Ve mlází, kde jsem první písně snil,
doupnáků smutně zní šerem kvil.
Sám nevím ani, co mne láká tam,
v jilmech kde „přátelství“ skryt je chrám.
Já vešel. Po stěnách ve větru svár
tapetů strhaných visel cár.
Na oknech špínou jako osleplých
vybledlý motýl se v povzlet zdvih.
104
Řad netopýrů pištěl u stropu
ukrytý v pavučin zátopu.
A v koutě slamou, prachem přikryté
hnízdo se šeřilo rozbité.
Tu bolest divá sevřela mi hruď.
Mladosti, zvolal jsem, s bohem buď!
Na zřícený prah v myšlenkách jsem sed,
do stromů, v oblaků patře let.
A dlouho seděl jsem a večer táh –
Ó jak to sténalo v korunách!
Tak unyle, toužebně, slaběj a zas,
starý kmen těšil mne, těšil klas.
Já pochopil, čemu se bránil cit,
vševše, co je, jak to je, musí být!
Proč starý park, jenž lásku naši znal,
zarůstá, divočí víc a dál.
105