Ten malý, bledý hošík,
jenž hrával si vždy denně
s obroučkem nebo míčem
pod okny na trávníku
té osamělé villy,
dnes v malé úzké leží rakvi,
dnes v samém leží kvítí
a sepjaté má ručky,
v nichž drží bílou růži.
Však divno! Oči hluboké a snivé,
ty drahé, modré oči,
ty zavřít nemůže, ty v prázdno zejí
jak výčitka a bolest.
Je zavírala matka s pláčem Dolorosy
i otec v němém, palčivém svém bolu,
však, darmo, hledí v prázdno
ty drahé, modré oči
jak výčitka a bolest.
Proč umřel ten hoch bledý?
To nepoví vám otec ani matka,
neb sami nevědí to, ani lékař
to nevěděl – on umřel pouze proto,
že nemoh domů.
Měl zvykem vždycky předběhnouti chůvu,
sám najíti svůj domov,
sám slézti všecky schody
jak člověk dospělý, měl z toho radost,
že sám se dostal domů.
Tak učinil i v sychravý den zimní,
kdy mlha ulicemi
se vlékla nečistá, kdy vítr
chvěl svítilnami, kdy po kluzké dlažbě
se třásla noha dospělých, kdy domů,
kdo mohl, chvátal.
I tenkrát předběh chůvu, tenkrát rovněž
dům našel. Ale běda!
zamčena byla vrata
ta těžce okována,
on malý, aby dosáh k zvonci. Čekal,
co vítr fičel pusté po ulici,
vyl v pustých zahradách a řinčel svítilnami.
On čekal, stále čekal,
pak začal plakat; zprvu tiše plakal,
pak hlasně, usedavě...
Však nikdo nešel tou ulicí dlouhou
a nikdo z domu nevyšel, neb nikdo
pláč jeho neslyšel; pak skučel vítr,
jenž tvrdý drobný sníh mu metal v líčka,
kde splýval v horkých slzách...
Když přišla chůva – tu již pozdě bylo,
on radosti pláč ztajil, neřek slova,
však brzo ulehl a těžce stonal
a záhy umřel.
Však oči, modré oči
ty hluboké a drahé,
ty nezavřel, do dálky hledí jimi
i v rakvi své, jak chtěl by
svou lítost pro vždycky všem vrýti v srdce,
všem, kteří se tu modlí,
všem, kdo sem kvítí nosí,
jak chtěl by říci matce své i otci,
že nemoh domů!
Ó jistě tam u zlaté brány ráje
tak dlouho čekat nebude, snad zavře
pod perutěmi andělů ty modré,
ty hluboké a drahé oči smířen
a odpustí teď teprv, když je vskutku doma,
že nemoh domů.