Co platno?
Co platno, v lhostejném když tupém davu
se najdou v skutku dvě příbuzné duše?
Dva družné tóny nepřehluší vřavu
a chodec, jenž byl blažen v stínu stromu,
přec jednou musí domů,
dál sama v širém poli stojí hruše.
Co platno, když se oko vnoří v oko,
když ruka tiskne ruku v bolné křeči?
když skutkem jest, co váháš říci, sloko?
Jak dlouho můž’ to celé trvat štěstí?
Co platno jednou kvésti?
Co platno štěstí, nemůž’-li být větší?
A naposled vždy sám jsi, ku tvé skráni
jen toho přiletí zvěst, co juž bylo,
sám v boji, po boji, sám v umírání...
125
Cos prožilprožil, v mlhu tratí se a stíny,
by zas to prožil jiný,
by jiné hřálo to – a opustilo.
126