Ballada o Životu a Smrti.
Též jednou svoji balladu chci pět,
jak mi ji Život, jak mi Smrt ji kreslí,
neb k oběma jak na rozkvětlou snět
včel chumáč, všecky sny moje se snesly,
tu touhy perutí, tam dumy vesly.
Tu děcka úsměvem, tam písní ptáka
mne Život vábí, vzněcuje a láká,
jek piju v slunci, v rose, v květné řase,
nechť v zápětí hned jemu stín se smráká,
ples náhle taje v slzí vodopádě,
rtem nadšeným můj refrain ozývá se:
BuďBuď, Žití, zdrávo ve své luzné vnadě,
buďbuď, SmrtiSmrti, zdráva ve své přísné kráse!
Ó závratný to a vířivý rej,
jímž atom s hvězdné říše letí k zemi;
on Život sám, ač sotva stihneš jej,
se nese světla i vln peřejemi,
165
tu plá, tam dýchá, porami vře všemi;
aeony letí v různé změně tvarů,
tu v květnou pýř, tam v hvězdný prysk, tam v páru,
tu v ňadrech dívčích, tu v slavičím hlase,
tam chvěje se a jásá ve rozmaru
a neví, co jest změnou v tvarů řadě,
že Smrtí zvem v svém jazyku a čase. –
BuďBuď, ŽitíŽití, zdrávo ve své luzné vnadě,
buďbuď, smrtismrti, zdráva ve své přísné kráse!
Při pohárech, v nichž zlatá réva plá,
při průvodech, v nichž vrou a hlučí davy,
na honbách, v jizdách, vlas kde větrem vlávlá,
a v objetích, kde vedle sebe hlavy
rtem lačným pijí rozkoš z retů lávy;
ve věncích trofejí, ve thyrsech hodů,
na klínu Cerery, jenž plný plodů,
být jedním sadem Hesperidek zdá se,
jdou ruku v ruce vždy a v chorovodu
jak blíženci, již pouze Fata vládě
urvali žezlo v Kosmu hodokvase. –
Buď zdrávozdrávo, ŽitíŽití, ve své luzné vnadě,
buďbuď, SmrtiSmrti, zdráva ve své přísné kráse!
Z nich každý hrozný jest jen o sobě,
však v objetí jsou jednou harmonií.
166
On znovu klíčí vždycky na hrobě
a ona poslední jest melodií,
kde v úbytku sil se juž cíle míjí
to drama všeho! Oba vedle sebe
jsou jako s nocí den a s Hérou Hebe,
tkáň celá zjevů, v které vždy a zase
vše zhlíží sebe jako mne i tebe,
ve klidu, třpytu, v stínu, v bouří vádě,
vře, dýchá, hýří, jásá, usmívá se:
Buď zdrávozdrávo, ŽitíŽití, ve své luzné vnadě,
buďbuď, SmrtiSmrti, zdráva ve své přísné kráse!
Zle smýšlel s lidstvem, hlubokou kdo strž
vrh mezi obě, odkud začlo drama
všech sporů, snah a zmatků o přítrž,
ta honba za úspěchem smutně známá;
být přestal život pestré panorama,
kde vystřídá se pouze zjevů řada,
by nové ustoupila. Věčně mladá
je v hvězdě příroda i v sedmikráse,
plod svatý je, když zraje i když padá.
Tak vesmírem jdou svorně pohromadě,
tak volám stopen v obou zlatém jase:
Buď zdrávozdrávo, ŽitíŽití, ve své luzné vnadě,
buďbuď, SmrtiSmrti, zdráva ve své přísné kráse!
167
OBSAH.
Vstup.
Duše všeho.
Pantoum ranní11
Touha13
Jitro na horách16
Metempsychosa19
Před deštěm21
Illuse23
Bývalému básníkovi24
Pantoum polední27
Klid přírody29
Mythologické sloky v jeseni31
Cestou od Čertovy stěny33
Lesem35
Měsíci37
Pantoum noční40
Světlušce42
Když dílo tvé jest dokonáno46
Božská duše48
Magnificat50
[169]
Několik stránek věčného románu.
Litanie lásky55
Jahody57
Píseň60
Co víc?61
Píseň63
Madrigal64
Píseň66
Madrigal67
Píseň68
Kameje69
Píseň70
Genre71
Smutné sloky73
Prostá kytka75
Moje geranium77
Causerie o astrách78
Dvě písně pro mou dceru.
Jarní85
Podzimní87
Skvrny na slunci.
Ranní procházka91
Stará loutna94
Dvě básně96
Večerní pantoum98
Modřín100
Pavouci102
Zarůstá, divočí104
Bolestné sloky106
Západ108
Pegasu na pečetítku110
[170]
Daleko!113
Dolorosa114
Dvojí život115
Nebeské krajiny117
Hrdé sloky120
Sirena121
Nemoh domů122
Co platno125
Divadlo světa127
Resignace129
Castrum130
Otevřené okno133
Motivy legendární.
Klasy Rutiny137
Málomocní139
Leda141
Narciss142
Skřínka Pandořina144
Pygmalion145
Osudy146
Noční hovor150
Blánické zvony153
Legenda Chuchelská156
Epilog.
Ballada o Životu a Smrti165
[171]
OPRAVA.
Na str. 114. verš 8. jež krví horkou místo hordou.
E: jj + sf; 2004
[172]