III. Já prosím.

Jan Vřesnický

III.
Já prosím.
Když oráč osil rozkypřenou líchu a unavený po roli se dívá, kdy slunce na zemi se pousmívá a zrno klíčí v hnědé prsti v tichu: Svou mysl k nebi bez záští a hříchu vždy obrací, by zdárně vzrostla niva, jež jednou slunce, jindy rosy chtiva jest, tak jak třeba květům do kalichů. I já vždy k nebi obracím svůj zrak, by ujalo se, které siju, sémě, a prosím jak ten oráč vroucně tak: Ó přej mi, Pane, stále nadšení, by k dobru rostlo ono mladé plémě, a síly přej, z níž zdar se pramení! 7

Kniha Pod bělorudým praporem (1892)
Autor Jan Nálevka