Pod bělorudým praporem.
Znělky učitelské
od
JANA VŘESNICKÉHO.
Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze.
Nákladem Fr. Zahradníka v Nábzí u Železného Brodu.
1892.
[1]
PAMÁTCE
TŘISTALETÝCH NAROZENIN
JANA AMOSE KOMENSKÉHO,
ČESKÉHO ARCIUČITELE,
VĚNOVÁNO.
[3]
I.
Pod obraz J. A. Komenského.
(1592–1892.)
Dva dlouhé smutné věky plíseň tkvěla
tvých na myšlenkách, vzácný veleduchu!
Zvuk hlasu tvého utuch’ v světa ruchu
a na tvém jménu kletba doby lpěla.
V plamenech svárů has’ lesk tvého čela
a řinkot zbraní doléhal jen k sluchu,
kdy lidskosť vadla v mrtvol hnusném puchu
a zevšad robství hlubá propasť zela.
To byla hrůzná vlasti naší doba.
Leč světlo tvé a tvého ducha síla
z pout vyprostila bludů mdlého roba.
Ze hluku zbraní, ubíjení, pýchy
se osvěta a pravda vynořila
jak Mesiáš na člověčenstva hříchy.
[5]
II.
Znělka úvodní.
Zni, znělko má, a hlahol v srdce těch,
jimž národ svěřil poklad svůj, své děti.
Tvůj zvuk ať jasně přes vše hněvy letí:
jsmeť za jedno v svých zápasech a snech.
Zni o rolníka tvrdých mozolech,
o zářném květu, lístku na poupěti,
zni o tužbách, jež sok náš v prach a smetí
nestoudně hází, zni jak hněvu vzdech!
Zni zvonem poplašným proti vší zvůli
a hlasem vzkříšení zni pro náš lid!
Ne nezůstanem’ státi v cesty půli!
Zni umíráčkem pro ty hříšné spory,
však líbezně buď spící v ňadrech cit,
jenž spojí bratry přes doly a hory.
6
III.
Já prosím.
Když oráč osil rozkypřenou líchu
a unavený po roli se dívá,
kdy slunce na zemi se pousmívá
a zrno klíčí v hnědé prsti v tichu:
Svou mysl k nebi bez záští a hříchu
vždy obrací, by zdárně vzrostla niva,
jež jednou slunce, jindy rosy chtiva
jest, tak jak třeba květům do kalichů.
I já vždy k nebi obracím svůj zrak,
by ujalo se, které siju, sémě,
a prosím jak ten oráč vroucně tak:
Ó přej mi, Pane, stále nadšení,
by k dobru rostlo ono mladé plémě,
a síly přej, z níž zdar se pramení!
7
IV.
Druhům v povolání.
I.
Ještě mnoho na cestě je hloží,
jímž se národ k osvětě má bráti,
mnoho těch, již zůstávají státi,
klesajíce jiným za podnoží.
Nevstanou víc bojovníci boží
klestit dráh, kam spěje Čechů máti;
Blaník spí a s Hory Bílé váti
nepřestává. – Teplo ať se množí!
Lidskosť, um jsou cíle toho lesky,
vůdci k němu práce, snahy, činy
pro lid drahý, spásu domoviny.
Půjde s námi. – Klestěme mu stezky,
aby neklopýtal a v půl cestě
nezranil si trním líc i pěstě.
8
V.
Druhům v povolání.
II.
Jednou musí přejít bouře divá,
usmáti se slunce jedenkráte,
musí ztáti sněhy, s mraků sváté,
zelení se odíti zas niva!
A pak zpučí květy, čarotklivá
píseň zahlaholí... Ach, vždyť znáte
hymny skřivanovy, sestro, brate!
Též zrak váš se v české nebe dívá.
Jednou zpučí květy – dají plody.
Naše tužby, síly, naše snahy
nezůstanou plany – bez ourody.
Chraňme jenom předkův odkaz drahý,
chraňme, ať to mrazí odkudkoli,
květu doby – národní své školy!
9
VI.
Mladým soudruhům.
Úsměv na rtech, záři na čele
vlastí kráčejte jak apoštolé!
Srdcem přimkněte se k lidu, škole,
statně pracujte, ne nesměle!
Není snadnou práce, přátelé,
jež vás volá na národa role.
Jsou tu pustá lada, skály holé,
spády přirozené, umělé.
Mnohého snad svůdně lákat’ bude
malicherná klamající ceta;
podlehne jí, kdo je mysli chudé.
Obrňte se láskou, ideály,
sobeckosť je hříchů druže kletá;
cnosť jde k výši, zlatem duch se šálí.
10
VII.
Učitelům kmetům.
Vy stařečkové vlídní, stříbrovlasí,
vám také znělku k vaší poctě píši,
vám, již jste pili na dno žití číši
a dbali jste jen drahé vlasti spásy.
Jste jak ty vísky tichounké. Kdo hlásí
jich činy, klopotu? Co k slávy výši
ty přispěly, čím srdce jejich dýší,
kdo sbírá zde ty perly a ty klasy?
Jste jak ty hvězdy v dáli nedohledné.
Kdo o nich ví, kdo o živém jich ruchu?
Ty tratí se, až zcela zář jich zbledne.
A víc jich není, kdy by hvězdář chytil
jich zlatý lesk a pronikl k jich duchu. –
Já ptám se, komu jejich jas se třpytil?
11
VIII.
Těm starým druhům na věčnosti.
Vy také žili jste a vychovali
nás, zápasící tvrdé pokolení.
Kdy pomním vás, krev v těle se mi pění
a minulosť se mrakem na mne valí.
Jak žili jste a jak jste bojovali?
Tu za kus chleba prostí, ponížení,
tam za národ jste láskou zanícení
po chudých vískách tiše horovali.
Co platil tenkrát v světě kantor starý?
A přece rostlo vámi seté zrní
a nepadalo darmo mezi trní.
A vaše jména? Sotva křížek charý
je hlásá lidu na hřbitově kdesi
neb režný inkoust v prachu na partesi.
12
IX.
Nad vzrostlým lánem.
Teď nad ním stojí. – Bílou hlavu kloní
a pohlíží, kde jaký plný klas,
kde padla rez, kde pomoh’ déšť, kde čas,
a co dal úhor, předělaný vloni.
Srp zaznívá a kosy jasně zvoní,
křepelčin volá vůkol milý hlas.
Nad úrodou plá slunce zářný jas
a poblíž luh a jetelina voní.
Ó učiteli, jak tvá duše plesá,
kdy „na tvém láně“ hojně požehnáno
a pod kosou klas těžký k zemi klesá!
Ty myslíš sobě: „Sil jsem, měl jsem péči,
než zašlo slunce a jak svitlo ráno;
buď, lide náš, vždy silnější a větší!“
13
X.
Na sklonku roku.
Rok! Jedna vlna v času moři vzdutém
a jedna naděj’ v hloubi pochována!
My pluli nocí, čekali jsme rána
a ždáli zory, jež by zářným prutem
náš člunek vedla ve zápase krutém,
kde v tichý přístav otevřená brána
a vlna – vichrem v propasť rozmetána –
v klid klesla, unavena bouře rmutem.
Leč místo zory přihnala se mračna
a jako vášeň slepá, hluchá, kvačná
se rozepnula v obzor šíř a dál.
Tož zoufať máme? Ne – té práci naší
se v temné dáli cosi hvězdou vznáší!
Hle spasný maják: česť a ideál!
14
XI.
Jsme světlonoši.
Jsme světlonoši žití nad hlubinou:
v ní hlučné lidstva stýkají se davy,
žen, dětí, mužů tisíceré hlavy,
jimž na trať k předu bouřné mraky plynou.
Z nich klam a šalba s jedovatou slinou
dští do pochodní, by dav kolisavý
v před nemohl, kde pravdy výron zdravý
jak slunce tryská nad hloub žití stinnou.
Zda udržíme světla svého záři
i proti vichru, na bouřlivé mraky,
jež rozdmychují satanové – lháři?
Či shasnou pochodně? – Než to se stane,
my vrhneme je lidu přede zraky,
ať jimi hloub, jíž kráčí, celá vzplane!
15
XII.
Lid učitelstvu.
Vy z nás jste vyšli a jsme hrdi na to.
My jako líhy a vy rozsévači.
To vědomí nám v příští dobu stačí,
vy semeno své nesijete v bláto.
Je slovo vaše všemu lidu svato
a je-li co, jež lásku naši značí –
té z hrudi naší nikdo nevytlačí –
tož školy jsou, kdy všechno bylo vzato.
Jsou jinde šťastnější, kde šlechta v předu
a za ní lid jak vojsko za vojvodou
v boj, pro vavříny statně kráčí v sledu.
My osaměli. Vy nás k cíli veďte
a ruku v ruce se přátelskou shodou,
kam vlasť nám káže, jasným zrakem hleďte!
16
XIII.
Učitelstvo lidu.
Jsme dětmi lidu, vašimi jsme syny
a břímě dne i horka nesem’ s vámi;
jsou školy naše svatými nám chrámy,
my jejich sluhy k blahu domoviny.
Ten starý prapor vlaje a ne jiný
nám k cíli bělorudě nad hlavami,
vy s námi jdete, nechcem’ jíti sami,
a světla máme v zpátečnické stíny.
Těch nebojíme se, již kámen hodí
a v ústech sladkosť, v srdci krůpěj jedu
než na výsluní raděj’ v mraku chodí.
Nám není chabý duch ni nesmělý.
My půjdeme, kdy třeba, s vámi k předu
bez sousta chleba, v ruce s ocelí!
17
XIV.
Všechno pro mládež.
Běda národu, jejž vášeň slepá
vhání v pobratimské kleté boje,
běda mu, kdy ztratil práva svoje
a zlý soused lebku jeho tepá.
Běda národu, jejž velkolepá
hymna pokroku a vědy zdroje
k předu neženou a národ stoje
netouží, kde uměn síně lepá.
Běda národu, jenž vlastní síly
ve zápasech proti soku tříští,
kdy má jíti svého blaha k cíli.
Ale třikrát, volám, jemu běda,
kdy ho hrdosť opustí a příští
mládeži své vzorný příklad nedá!
18
XV.
Bílý dům.
Pode strání stromů ve náručí
klidně dřímá chýžka vedle chýže,
jedna výše, druhá, třetí níže
a všem stejně potok šplouná ručí.
Jako bílý květ kdy čistě vzpučí,
tak se nad ně pne a přece víže
k nim ten bílý dům a poutá blíže
ves, jíž bouře vášní nezahučí.
Jako k svatostánku každý zírá,
kde se nápis „Našim dětem“ skví.
To jich láska, naděje a víra.
Nechať jinde lid náš odstrkují,
zde ty domy vedou k vítězství,
reky tuží a zbraň lidu kují.
19
XVI.
Bojem k cíli.
Je život boj. To heslo dobře známé
a celým světem cestu sobě klestí.
Buď kdo buď, každý vlastní stíhá štěstí
a oštěp za ně odhodlaně láme.
I my, jimž národ děti svěřil, máme
svůj cíl, svůj zápas. A ten těžký jesti!
Jeť bojem ducha a ne hrubé pěsti
a my jej všichni rádi podnikáme.
Že unavuje? Ne, to klamné zdání.
Čím déle trvá, tím víc síla vzrůstá
a ducha tuží časté namáhání.
Ó díky sokům, kteří proti stojí. –
My k pravdě máme otevřená ústa
a jdeme vědou k vítěznému boji.
20
XVII.
Mladý učitel.
Pln idealů vkročí v síni školní.
Ta mládež jako útlounké je proutí,
kol prstů dá se snadno ovinouti
a ráda těká jako ptáci volní.
Hle, mladý učitel! Ty děti – polní
jak květiny jsou; lze k nim duší lnouti.
Však tíže lze jich mysl vystihnouti,
v niž obraz ryje vlídná síně školní.
Tak něžnou barvou mnohý polní květ
nám mile kyne a je nevšímán
a bývá ušlapán a rozejet.
Viz, mladý bratře, čím ta školní síň,
co jeví ten tvůj tichý uměn lán!
Než rozsévač ty nejsi víc ni míň.
21
XVIII.
Školám odnárodňujícím.
Domy chladné, zevně s klamným třpytem,
uvnitř šeré jak vězení síně!
Co, ach, duší hyne v vašem stíně,
jaká muka za vaším jsou štítem!
Svítíte! Kdo rce mi, jakým svitem?
Jaké trýzně ještě ve svém klíně
skrýváte si každé domovině,
v klíně těhotném a obrovitém?
Skvrnou doby, známkou Kainovou
v čela národů se tlačíte,
a kdes kulturou vás také zovou.
Velký Dante, v které pekla kruhy
vřadil by jsi – proč se mračíte? –
škol těch původce a četné sluhy?
22
XIX.
Školy matičné.
Buduje vás láska, svatostany,
přízeň lidu po boku vám stojí!
Přední stráží v krutém jste nám boji,
štítem na odpůrců zlosť a hany.
K prahům vašim spěje dělník štvaný,
trosky lidu síně vaše pojí
s národem, jenž k světlu výš se strojí,
zápasící, k práci ukovaný.
Jste jak tvrze vlasti na popraží!
Celý národ s nadějí k vám hledí,
kde se zápas nejkrutěji sráží.
Odoláte? Slovo to se chvěje
na rtu mém. Ó jakou odpovědí
zazní k sluchu budoucnosti děje?
23
XX.
Mládež do školy nastupující.
Tak drobná, útloučká ta naše zlatá
mláď v školu vstupuje a plaše zírá
v ta místa nezvyklá a jasná, šírá,
tu tajnou bázní, tam zas žasem jata.
A učitel, jenž naproti ní chvátá,
tak vlídně vítá druž tu; velká víra
ho poutá k mládí, jemuž otevírá
zdroj umů, cností vlasti páže svatá.
Ó vlasti naděje, vy milé děti,
zda splníte náš nejluznější sen?
Zda nemáme se bázní o vás chvěti?
Zda símě, v srdce vaše pilně seté,
nám zdárně vzejde vlasti k síle jen
a k slávě národa? – Ó učitelé, bděte!
24
XXI.
Mládež opouštějící školu.
Svůj útlý škole věnovala věk
a v srdce cnosť a umy denně ssála,
nadšením líčka nevinná jí plála
a v zraku tonul duše její vděk.
To svatým bylo, učitel co řek’,
a škola jí, co v horách mocná skála,
svůj živný pramen v plné míře přála,
chléb duchu i klín plný lahůdek.
Teď opouští ty vlídné svaté síně
a život jímá mláď tu ve svůj proud,
jenž jednou burně, jindy dme se líně.
Ó mládeži, zda porozumíš žití,
až nebudeš se mít kde spolehnout?
Hleď, nezapomeň, kam ti škola svítí!
25
XXII.
Porovnání.
Jak zlatař z kovů vzácných s velkou pílí
lístečky tepá, hebké táhne niti
a jiná díla, která jasně svítí,
uměle robí, myslící a čilý –
Ta díla jeho, k nimž se srdce chýlí,
zálibu lidskou svojí cennou nítí
a hrají velký úkol v našem žití,
nech’ zlato plá z nich neb lesk stříbra bílý:
Tak, učiteli, také ty v svém díle
na nejvzácnějším ze všech robíš skvostě,
na duši dětské drahocenné bílé.
Ó kéž tvůj um v ní nejsvětější cnosti
probudí zdárně, aby vždycky prostě
svítily vlasti k šťastné budoucnosti!
26
XXIII.
Na začátku školního roku.
To bylo květů! A ty v borech vůně!
Ta krása přírody! Ty ženců davy!
Mně dosud nejdou chvíle ony z hlavy,
jež blaženě jsem trávil v léta lůně.
Ty city stranou, na něž srdce stůně.
Zas volá povinnosť, kdy srpna žhavý
polibek schladl. Prchá do dálavy
mi obraz vlasti. Ó vy lesů tůně!
Buď vítána mi opět školy síně,
kde vedle květu květ se něžný řadí,
jež náležejí drahé domovině.
Já v tvář ti hleděl, svatá Máti Čechů,
tam v prosté chýži i tam na podhradí:
Jsem tvůj i zde až do sledního dechu!
27
XXIV.
Na konci školního roku.
Já dosel lán svůj. Bude požehnána
žeň, na niž čeká národ můj, má čest?
Meč třímať, na to slabou naše pěsť,
a zpět by padla na nás každá rána.
Já štěpil srdce, prosil nebes Pána,
by ujalo se, mohlo zdárně kvésť
a zdravé plody dobrých činů nésť,
jež dobudou nám jasnějšího rána.
Ty lide, tvojí péčí vracím zpět
náš podrost mladý. Opatruj ho, bedli,
a pozor dej, kde plný puká květ.
Mně třeba síly. Vlasti lán i luh
mi vlídně kynou. Koho k cíli vedly
domova tužby, toho vedl Bůh.
28
XXV.
Starý kantor.
S kůrkou suchou, s sebou českou knihu,
pode páží housličky a noty,
noci nedbaje ni času sloty,
kráčel přes paseku, luh i líhu.
Cože srdce zarputilou tíhu,
nouze tlak a bídy ostré hroty
od soboty druhé do soboty?
Nedbal – housle s sebou a tu knihu!
Srostlo s ním už všechno utrpení
jak s tím lidem, jemuž tak rád sloužil
bez reptání, s chutí, bez prodlení.
Nač by srdce darmo nářkem trudil,
v neúprosný žití osud toužil?
A přec nekles’ a svůj národ budil.
29
XXVI.
Dítě, které začíná čísti.
Ach, jaká radosť, dítě, ze tvých lící
ti plane náhle? Jaký že to sen
ti loudí z mysli článků svazek ten,
jenž dosud dřímal jako obr spící?
Snad poznalo’s tu ducha velkou svíci
a žízníc sklonilo’s se nad pramen?
Mrak noci prchl, jasný vzešel den
i slunce věd a umů sálající?
Ký div to s tebou velký stal se náhle?
V té mrtvé knize život že je skryt?
Čti! Je tam světla zřídlo neobsáhlé.
Jak tobě bude, až tvé mysli síla
dovede chápat’, ký tu zázrak vryt
a vlasti tvé čím česká kniha byla.
30
XXVII.
V tiché vísce.
Je malounká a kdesi v podhoří,
však takových dost v Čechách naleznete,
ať k Šumavě neb Krkonošům jdete,
kde soused sousedu se nedvoří.
Tu chaloupka, tam statek, nádvoří,
neb chýže skrovná – netřesk na ní kvete –
uprostřed náves, cesty rozejeté...
a málokdo kde o ní hovoří.
Dům vyniká tu jenom jediný
a v něm – vždyť znáte ony typy pěkné!
ty učitelské vážné šediny!
K nim celá víska pozvedá své oči:
„Až co pan kantor tomu všemu řekne.“
A tak se vše tu kolem něho točí.
31
XXVIII.
Pracuj!
I neuznán i nepoznán jsa světem,
přec pracuj stále na národa roli!
Vděk bratří blaží, nevděk v srdci bolí
a práce štěstí vnukům dá i dětem.
Však toho nedbej, že snad v záští kletém
tvůj protivník čin pod rukou ti trolí
a slinu plvá v tvář ti ve svévoli
a barbar řádí v láně rozesetém...
Šla mračna těžká, hrozivá a ledná
a dlouho táhla, blesky z nich v zem praly,
kraj měníce vod v lada nepřehledná:
Však opět přece nebes oko zplálo
a pluhy znova brázdy naoraly.
Ó pracuj, sni a nevděků dbej málo!
32
XXIX.
Mozol poslední.
(Otci.)
Kdy první lán byl oráč dooral
a na dlaň pohléd’, kde to palem hnětlo,
zřel mozol, jak by kvítko bylo zkvetlo
mu rudé jako v boku tvrdých skal.
A druhý mozol roznítil mu pal,
kdy léto na úrodu smavě slétlo,
a třetí, na zimu kdy teplo, světlo
byl sháněl – jen kdy Pán Bůh požehnal!
Tak dnem i rokem tvrdla těžší dlaň,
až zkrvácela pro ty drahé hlavy,
jimž platila tu čistou lásky daň.
Leč ještě místo v ruce bez mozolu –
to poslední! Vlasť volá, boj tu žhavý!
Jde rolník – snáší krov na českou školu.
33
XXX.
Já viděl je.
Já viděl je, ty žence mocných plecí,
ty lesklé kosy, klasy ježinaté,
ty luhy kypré, lány šíré, zlaté,
i perly potu ode skrání téci.
Já zřel ty dělce: ó vy chrabří reci,
jež zápas šálí, přemlouvá a mate,
zda v nivě české statně vytrváte
a vlasti klidu dobudete přeci?
Ó rolníče, ó dělníku ty prostý,
já s úctou kloním před tvou prací čelo
a k srdci vinu tvoje letorosty!
Tu lásku k vlasti nedej vyrvat’ sobě
a byť i kleslo pod břemenem tělo,
ty děti své střez v každé žití době!
34
XXXI.
České učitelstvo a kněžstvo.
Dva rodné bratry vidím v šeré dáli,
již byli přišli z končin dalekých
napravit jiných zblouzení a hřích
a nebe hlásat žebráku i králi.
Ti oba spolu jak dvě hory stáli:
a nehnul jimi mocných hněv ni smích,
zášť, utrhačnosť nedotkly se jich;
jen Boha svého na světě se báli.
Ó učenníci Amosa a KristaKrista,
vy boží sluhové, by srdce pjala
vám láska bratří Soluňanů čistá:
pak nemůž’ zbloudit’ národ v bludů noci;
však láskou, jíž se mládež odchovala,
vlasť dospět musí k netušené moci.
35
XXXII.
Vítězství osvěty.
To všechno dým je, zápach čpavý prachu,
co dobyl úskok, zbraň a násilí,
kde proti slabším meče tasili
a množství sklonilo šíj v bledém strachu.
Ty zbytky barbarské, můj milý brachu,
jsou bez ceny, k nimž dřív se hlásily
ty staré věky; sotva spasily
ty duši jednu, v cárech ať neb v nachu.
Ten starý brak, ať meč neb štít se zove,
ať ručnice neb dělo, v harampátí
čas odhodí a najde zbraně nové.
Leč kladivo jich těžké nevykuje;
k jich zrobení věd, uměn bude pláti
jas myšlenkový, jenž se v mozku snuje.
36
XXXIlI.
Pomníky nejdůstojnější.
Mám úctu před pomníky, jimiž oslavuje
lid vděčný hrdiny a světa velikány,
jichž jména jasná zbožně, s láskou vyslovuje
a jimiž hojí porob těžké svoje rány.
Sfings aegyptská i staré římské slavobrány
i pyramidy, v něž pět tisícletí duje,
mne v obdiv jímají, kdy věkem nezdolány
jak nesmrtelné ční, že mysl uvažuje.
Však důstojnější těchto památníky tyčí
lid domoviny naší po dědinách, městách,
jichž nepovalí snadno závisť trpasličí.
Ty školy lidu s písmem zlatým na průčelí,
ty hlásat budou vnukům, po jakých to cestách
šel národ k slávě s knihou v páži – bez oceli.
37
XXXIV.
Znělka jubilejní.
(1791.–1891.)
Dnes před sto lety! Jaká propasť bludů
tu překlenuta! Jaká tůně tmavá
tu osvětlena! Jaká záře smavá
se rozestřela nade pouští trudů!
Co námah stálo, než Čech vlastní rudu
domácích uměn, odvěkého práva
si na den vynes’, nežli síla zdravá
vzkypěla bystře ze všech jeho údů!
Co bouří přešlo přes domácí luhy,
než paria se učitelská zdvíhla
z poroby nízké v šiky pro boj tuhý!
Dnes jako falangs reků pevně stojí
a tam, kde pro vlasť zhoubná saň se líhla,
se k vítěznému vypravuje boji.
38
XXXV.
Rolník a učitel.
Jsme oba rozsévači na národa roli:
Ty, rolníče, ty zrní svěřuješ své líše,
a učitel je vkládá v duše lůno tiše,
ať osud, čas pak pomůže mu, jak chce koli.
l přijde bouře, řádí, ničí ve svévoli,
mráz udeří a spálí a zas slunce dýše
a sémě sílí, roste, stéblo žene výše
a kvete, plody dá, že radosť prodlíť v poli.
Však rozhněvané nebe také někdy sýlá
krup zhoubu děsnou, že se bolem srdce svírá
a nepomáhá nic tvá modlitba a síla.
A přijde člověk ďábel, nahlédne ti v školu,
že duše teskní, klesá naděje a víra:
Ó rolníče, pojď, ruku podejme si spolu!
39
XXXVI.
U matičné pokladny před fontánou.
(Výstavní dojem z r. 1891.)
(Matce.)
Jak dobrá víla ve kouzelném sadě,
jak anděl blaha v svaté říši práce
vztýčena byla láskou u paláce,
v nějž vešel žebrák i král, jenž dlí v hradě.
Sem dítě sneslo i to, které v hladě
kdys ždálo k Bohu – a ten všem je rádce –
svůj dárek prostý, nad nímž trnul zrádce
a starci slza dojmem skrápla k bradě.
Ni chladný jindy boháč neubránil
se dárkem přispěť v oné vzácné chvíli,
by Matce naší vlastních dětí chránil.
Však které oko nezroseno bylo,
kdy s hrdla svého s ouškem peníz bílý
stařenky srdce dárkem udělilo!
40
XXXVII.
České školy.
I.
Bědno bylo v Čechách: mrak a mraky
zastíraly vlasti líce bledá.
Minulosti pochmurná a šedá,
k tobě kalné obracím vždy zraky.
Naše žití chatrné jen vraky
k cíli nesly. Duch můj marně hledá
pevný stěžeň. Útěchy nám nedá
doba zašlá. Pohřbeme ji taky!
Až tu na obzoru České země
spasná světla vyzářila ladně
jako drahokamy v roucha lemě.
Ó vy školy, české drahé školy!
– jak ta slova vysloví se snadně! –
vaše světla svitla v pustém poli!
41
XXXVIII.
České školy.
II.
Z vašich síní, naše školy milé,
nevychází nabroušený meč,
nevede se krvelačná seč,
nepracuje na ničícím díle.
Tomu hrstku klasů blahá chvíle
prodlení tu skytá, tomu, več
doufati má Čech, co zmůže řeč
otců starých, jejich lebky bílé.
Tomu hrstku kvítí pro potěchu,
tomu zralý, chutný, zdravý plod,
tomu lásku pod oteckou střechu.
Tomu tryská odtud pramen síly,
tomu vědomí, čím Slávu rod.
Ó vy školy naše, dobré Víly!
42
XXXIX.
Odhoďme pryč lesklé cety!
Odhoďme pryč ony lesklé cety
poklůnek a frázovitých slov,
činy naše buďte ryzí kov
vzácný, ne však pozlátkové trety!
Ukliďme svár, ďáblem rozesetý –
hojný byl by jinak jeho lov –
čisté zrní pod národní krov
snášejme, ať zmohutníme Iety.
Ruku v ruce světlem ozářeni
kráčejme jak nerozborný šik
proti bludům, kterým konce není.
S láskou každý objímej své braty
jako pravý boží bojovník,
ale svár – ten budiž věčně klatý!
43
XL.
My rozséváme.
My rozséváme! Jak kdo šťastně sije,
jak hojně klidí, ukazují léta
a svědomí, v němž úsudek se splétá,
jenž konejší neb trýzní v duši bije.
My rozséváme! Ó kéž zloby zmije
neb znetvořená sobstvím lidská sketa,
nepřítel člověk, že jsme mocná četa,
úrody naší v zlosti nerozryje!
My rozséváme! Pracujeme rádi
pro vlasti blaho, vnuků pro ochranu,
by nežli stáří lépe bylo mládí.
My rozséváme! Ó kéž zdárně setí
na nepřátel a závistníků hanu
nám doroste a zachrání nám děti!
44
XLI.
Osvěta a práce.
Řvou dosud děla z té neb oné strany,
zní dosud meč a poranění klnou,
sem zástupy, tam zástupy se hrnou
a zbraně brousí na boj děsný, planý.
Tam poraněný prchá, bázní štvaný,
zde vítěz jásá, kořist maje plnou;
žen, dětí davy hladem, strachem trnou
a těžce dýchá národ udolaný.
A vítěz? Moru lačná saň se vrhá
v dům jeho smutný, rve mu ženu, dítě,
a sladký poklad z náručí mu trhá.
Ó lidstvo, meče ne, ni děl tvých řvání!
jen osvěta a práce zachrání tě
a přinese tvým vnukům požehnání!
45
XLII.
Na konci žití.
Je stařeček již vetchý, stříbrovlasý;
ten mladý svět, jenž kolem něho víří,
se k němu, k svému učiteli hlásí
a dědoušku se blahem prsa šíří.
Však myslí sobě: „Jsem už jako pýří
a vy jak plné zrající jste klasy;
já stín, vy věku svého bohatýři,
v jichž myslích cosi velikého kvasí.“
Však když tak vzdorně pohodí si hlavou
a nepodajně mladou šíji vzpřímí
a zanotí tu národní si pravou:
Pak teprv cítí staroušek ten dobrý,
jak volně dýchá se to mezi svými,
již dějin mlékem dorůstají v obry.
46
XLIII.
Teď neplatí nic ustupovat’!
Teď neplatí nic ustupovat’, bratři!
Nám dobývat’ jest, jíti stále v před,
ne „zítra!“ říkat’, nám jest konat’ hned
a jedenkaždý sil mít’ musí za tři.
Nám na činy a kroky národ patří,
vlasť stopuje, hle, každičký náš sled,
nech’ odpůrce náš trne, záštím bled,
teď neplatí nic ustupovat’, bratři!
Co překážek, co zloby barrikády?
„Per ardua ad astra!“ zní to z věků
a k nebi cesta hrbolatou všady!
Kde vítězství, tam také krev vždy teče,
a jeden musí padnout’ v bitev jeku.
A proto vzhůru, chopte ducha meče!
47
XLIV.
Ó bratři!
Ó bratři, vizte, co tu zloby žičí!
Tam sprostnosť kope příkopy a hráze,
tu odrodilství po šikmé jde dráze
a jinde záští šlehá svými biči.
Kam pohlédnete, překážky se tyčí,
by klesnuli jste – k světlu jdouce – snáze
a ustoupili do temnosti záze,
kde nevědomosť mrazným dechem fičí.
Ó neklesejte, bratři! Vytrvejte!
Kdos padl, vstaň, a opět dej se k předu!
Vy všichni příklad našim dětem dejte!
Snad shasne pochodeň, již mnohý třímá.
Nic nedbej, rozsvěť zas a bez ohledu
svěť národu, ať jak chce mračno hřímá!
48
XLV.
My jednotlivci.
My jednotlivci – my nic nejsme tady:
jen okamžiku světélka jsme pouhá.
Kdo více myslí, ten se pravdě rouhá
a důkaz toho nalezne si všady.
Však s jednou myslí jsme tak jako hrady.
Hrad obstojí, byť času zhouba dlouhá
zeď hlodala; a marně soků touha
si čeká, že se zřítí na hromady.
Zeď opraví se, nahradí se jinou.
Ty zemřeš dnes, druh vystřídá tě jiný,
jak dechy času stejnoměrně plynou.
Však národ hříčkou vteřin vrátkou není
a smést’ ho nelze zlolajnými slovy.
Ten mužem, kdo než sebe vlasť víc cení.
49
XLVI.
Na místě žaláře – škola.
Tam kdysi stálo chmurné vězení!
Zeď obmykala budovu tu šerou,
vzdech, beznaději, kletbu tisícerou,
vin bledých smečku, hříchů spřežení.
Pak přišli znalci, jsouce vedeni
své doby duchem; tu kde větu kterou
ten pronesl i onen s dobrou věrou:
„Zde slušelo by školní stavení!“
Pak provedeno. Dnes se zdvíhá šírý
dům věd a umů na místě kdys klatém,
dům budoucnosti, práce, snahy, víry.
Dnes anděl klidu smírně sem se sklání,
jde mládež chtivá v zanícení svatém
a Bůh zde množí svoje požehnání.
50
XLVII.
Já věřím.
Já věřím v lidstva neúmornou práci,
já věřím v lepší toho světa příští.
Již neříkejte, cnosti k popravišti
že dosud vlekou. Čas ten doburácí.
Já věřím, že se pravdou bludy zkácí
a krása na sprostnosti neroztříští,
že pozná lidstvo, co se zlatem blíští
a v pozlátku kde jenom lesk se ztrácí.
Já věřím, vlasti, v budoucí tvé květy,
v tvých vnuků vnuky, že ti zrostou v obry
a klidit’ budou náš lán rozesetý.
Tam život vstane, kde jsou dosud hroby.
Svou budoucnosť si skuje národ dobrý
a starou školu zvrátí příští doby.
51
XLVIII.
Nelíbej pouta.
Nelíbej pouta, třebas byla zlatá,
a nekloň šíje, kdy ji můžeš vznésti!
Sic budeš na sebe si důtky plésti
a odkopne tě, již jsi líbal, pata.
Tvůj, bratře, cíl jest osvěty zář svatá,
je svoboda, je domoviny štěstí!
Jdeť duše otrocká jen na bezcestí
a do náručí sobectví vždy chvátá.
Chtěj volným býti v myšlení a chtění,
chtěj býti mužem, který zná své cíle
a hříčkou rozmaru a chvílky není.
Nech mysl tvá vždy k idealu vzlétá,
nech nadšení lesk na tvém skví se díle
a kol tvých skrání věnec zásluh splétá!
52
XLIX.
Modlitba národního učitele.
Ó vlasti milená, ó vlasti předrahá,
ty krutě zápasíš již celé tisícletí!
Kdy usměje se slunce na Tvé dobré děti,
kdy pomine všech sporů doba neblahá?
Tvé utrpení již vše síly přesahá,
čas saň jak divá přes Tvé modré hory letí...
Ó Pane, národy jenž vše máš na paměti
a jehož vůle všechny zloby přemahá:
Ty hledíš zajisté též na náš národ český,
znáš jeho zápasy a zdroje jeho bíd,
ó zadrž pohrom všech již všeničící blesky!
My byli věrnými Ti vždycky, Bože, syny
a cnostmi vynikal Tvůj měkký, dobrý lid;
ó slituj se a měř též dobré jeho činy!
53
L.
Znělka závěrečná.
Stranou hluku bouřícího davu
vlasti na popraží v jara tuše
vysnila ty zpěvy moje duše;
v dumách teskných skláním nad ně hlavu.
V dáli slyším různých hlasů vřavu,
vidím masky, tvářící se suše,
odpůrce, již city naše hluše
smýkají a vlekou na popravu.
Hořko jest mi. Domovinou duje
bouře divá. Zda váš hlahol, znělky,
souhlasných se srdcí dožaluje?
Víru mám, že zvůle nezvítězí.
Vzroste síla nám, jak boj ten velký,
na svěr okovův i na řetězy!
54
OBSAH.
I. Pod obraz J. A. Komenského.
II. Znělka úvodní.
III. Já prosím.
IV. Druhům v povolání. I.
V. Druhům v povolání. II.
VI. Mladým soudruhům.
VII. Učitelům kmetům.
VIII. Těm starým druhům na věčnosti.
IX. Nad vzrostlým lánem.
X. Na sklonku roku.
XI. Jsme světlonoši.
XII. Lid učitelstvu.
XIII. Učitelstvo lidu.
XIV. Všechno pro mládež.
XV. Bílý dům.
XVI. Bojem k cíli.
XVII. Mladý učitel.
XVIII. Školám odnárodňujícím.
XIX. Školy matičné.
XX. Mládež do školy nastupující.
XXI. Mládež opouštějící školu.
XXII. Porovnání.
XXIII. Na začátku školního roku.
XXIV. Na konci školního roku.
XXV. Starý kantor.
XXVI. Dítě, které začíná čísti.
XXVII. V tiché vísce.
XXVIII. Pracuj!
XXIX. Mozol poslední.
XXX. Já viděl je.
XXXI. České učitelstvo a kněžstvokněžstvo.
XXXII. Vítězství osvěty.
XXXIII. Pomníky nejdůstojnější.
XXXIV. Znělka jubilejní.
XXXV. Rolník a učitel.
XXXVI. U matičné pokladny před fontánou.
XXXVII. České školy. I.
XXXVIII. České školy. II.
XXXIX. Odhoďme pryč lesklé cety!
XL. My rozséváme.
XLI. Osvěta a práce.
XLII. Na konci žití.
XLIII. Teď neplatí nic ustupovat.
XLIV. Ó bratři!
XLV. My jednotlivci.
XLVI. Na místě žaláře – škola.
XLVII. Já věřím.
XLVIII. Nelíbej pouta!
XLIX. Modlitba národního učitele.
L. Znělka závěrečná.
E: av; 2004
[56]