Rozloučení.
1.
Jízdy hodina již přikvapila,
Zahalena v ranních mraků šat.
Koně řehcí. Máš se v dálku brát,
Osudu tak závisť poručila.
S Bohem! S Bohem! V brzku, moje milá,
V brzku hodlá muž ti zprávu dát,
Jenž chce věrně na svém slibu stát,
Jehož duše se ti posvětila.
171
S Bohem, milá! Stavme slze svoje!
Nevyzrazuj ni náš obličej,
Jaké v prsou bojujeme boje!
Volá se. Jdi, ač se noha zžasne!
Tmavém po loučení nebe přej,
Bychom shledali se v době jasné!
2.
Slze, jež jsi pro mne při loučení
S tváří odvrácenou cedila,
By’s je před mým zrakem tajila,
Jaké lásky byly vyjevení.
Všední milování láska není,
Co nás v životě tom spolčila;
Ale tvá, jak něžná, spanilá,
Vyjevily slze při loučení!
Nepadly na půdu neúrodnou;
Prsa má je vssála do sebe,
A tam slze činí mocí plodnou.
Ke zpěvům mě, k činům probuzují,
A mne těší, když, jsa bez tebe,
Tesknou nad sirobou hořekuji.
3.
Vítej – ne, nevítej, první květne!
Neb se blíže – poslyš vyčítku! –
Odnes’ jsi mně drahou militku,
A toť bylo v skutku ošemetné.
172
K jakému má teď tvé chasy letné
Plesání mně býti užitku?
K čemu vůně pestrých ze kvítků?
Hnusné jsou mi věci ty a hnětné.
A přec vítej! Neb byla-li milá
Tebou odnesena, byl’s to ty,
Jenž ji přines – kdež se narodila.
Vznětež tedy tobě bezpočetné
Chválozpěvy, mlčtež vyčítky!
Vítej, divotvorný první květne!
4.
Když tvých psaní milé řádky čítám,
Jeví se mi v každé ze ctností,
Zdobících tě v srdce skrytosti,
Vždycky nová, již radostně vítám.
Čítám zase, a již s sebe smítám
Olověná pouta trudnosti,
Prsa dmou se novou jarostí,
A já z nova milé řádku zpytám.
Jest mi, jakbych zřel ti v oči, zvuky
Plynout slyšel z růžových tvých úst,
Jakbych cítil jemný tisk tvé ruky.
Zdrojem slasti jest mi každé psaní,
I ta pečeť! Zpečeťuje zrůst
Naší lásky s zrůstem potrvání.
173
5.
Jak se poutník tehdáž potěšuje,
Saharou když kráčí horoucí,
A teď nad svou hlavou táhnoucí
U povětří ptactvo upatřuje!
Neb že k oase se přibližuje,
Milé znamení to živoucí:
Pouhou již k té schránce žádoucí
Nadějí se umdlý občerstvuje.
Tak já, v touze plana zplameněné,
Z podobizny tvé se raduji,
Nad mým psacím stolkem pověšené.
Ó jak slastné, na ni pohlédati!
Tož i v mysli domov spatřuji,
Kde žít budem co manželé sňatí.
6.
Díky bůžku snův! Neb z utrpení,
Že má ústa milou vzývají,
I když spím, přináší potají
Vzdálenou mi často k potěšení.
Ó jaké to sladké uvidění!
Jak tu srdce naše plesají,
A se ve shledání kochají!
Radujeme se až k rozednění.
174
Nechť sen mlhavý je naše žití,
A se zcela zjasní teprv tam,
Kde se čisté pravdy slunce třpytí:
Je i ve snech život opravdový;
Nebo předtuchami jeví nám,
Jak je v nebi volno smrtníkovi.
7.
Čelo, jež se leskem sněhu třpytí,
Oko modré hledu přímého,
Líce v záři jitra horského,
Ústa svěží jako jarní kvítí:
Celý obličej tvůj, v němž je zříti
Vše, co nevinnosť má vábného,
Tak že jemu snadno každého
Kouzlem přirozeným okouzliti:
Celá bytosť tvoje usmívavá
V dobré mysli věčné jasnosti,
A tak milostivá, přelaskavá:
Vše to přede mnou se vznáší stále,
Nepodléhá času vzteklosti,
I mne za hrob vyprovodí dále.
8.
Již se zdárná vlní stébla žita,
Stinným strom se listím zhušťuje,
Zahrada již kvítí zrozuje,
Kolem domu vlastovice lítá.
175
Již i bouřka někdy mračnem zmítá,
A hrom bleskokřídlý burcuje,
Že se člověk toho strachuje,
A s radostí libou duhu vítá –
Leč se ptáte, k čemu rozprávění
O věcech, jež stokrát líčeny?
Dokáži vám, že řeč planá není:
Jaro ustupuje víc a více,
A když měsíc přijde růžený,
Růžená milenky spatřím líce.