Rozloučení.

Rozloučení.
1. Jízdy hodina již přikvapila, Zahalena v ranních mraků šat. Koně řehcí. Máš se v dálku brát, Osudu tak závisť poručila. S Bohem! S Bohem! V brzku, moje milá, V brzku hodlá muž ti zprávu dát, Jenž chce věrně na svém slibu stát, Jehož duše se ti posvětila. 171 S Bohem, milá! Stavme slze svoje! Nevyzrazuj ni náš obličej, Jaké v prsou bojujeme boje! Volá se. Jdi, ač se noha zžasne! Tmavém po loučení nebe přej, Bychom shledali se v době jasné! 2. Slze, jež jsi pro mne při loučení S tváří odvrácenou cedila, By’s je před mým zrakem tajila, Jaké lásky byly vyjevení. Všední milování láska není, Co nás v životě tom spolčila; Ale tvá, jak něžná, spanilá, Vyjevily slze při loučení! Nepadly na půdu neúrodnou; Prsa má je vssála do sebe, A tam slze činí mocí plodnou. Ke zpěvům mě, k činům probuzují, A mne těší, když, jsa bez tebe, Tesknou nad sirobou hořekuji. 3. Vítej – ne, nevítej, první květne! Neb se blíže – poslyš vyčítku! – Odnes’ jsi mně drahou militku, A toť bylo v skutku ošemetné. 172 K jakému má teď tvé chasy letné Plesání mně býti užitku? K čemu vůně pestrých ze kvítků? Hnusné jsou mi věci ty a hnětné. A přec vítej! Neb byla-li milá Tebou odnesena, byl’s to ty, Jenž ji přines – kdež se narodila. Vznětež tedy tobě bezpočetné Chválozpěvy, mlčtež vyčítky! Vítej, divotvorný první květne! 4. Když tvých psaní milé řádky čítám, Jeví se mi v každé ze ctností, Zdobících tě v srdce skrytosti, Vždycky nová, již radostně vítám. Čítám zase, a již s sebe smítám Olověná pouta trudnosti, Prsa dmou se novou jarostí, A já z nova milé řádku zpytám. Jest mi, jakbych zřel ti v oči, zvuky Plynout slyšel z růžových tvých úst, Jakbych cítil jemný tisk tvé ruky. Zdrojem slasti jest mi každé psaní, I ta pečeť! Zpečeťuje zrůst Naší lásky s zrůstem potrvání. 173 5. Jak se poutník tehdáž potěšuje, Saharou když kráčí horoucí, A teď nad svou hlavou táhnoucí U povětří ptactvo upatřuje! Neb že k oase se přibližuje, Milé znamení to živoucí: Pouhou již k té schránce žádoucí Nadějí se umdlý občerstvuje. Tak já, v touze plana zplameněné, Z podobizny tvé se raduji, Nad mým psacím stolkem pověšené. Ó jak slastné, na ni pohlédati! Tož i v mysli domov spatřuji, Kde žít budem co manželé sňatí. 6. Díky bůžku snův! Neb z utrpení, Že má ústa milou vzývají, I když spím, přináší potají Vzdálenou mi často k potěšení. Ó jaké to sladké uvidění! Jak tu srdce naše plesají, A se ve shledání kochají! Radujeme se až k rozednění. 174 Nechť sen mlhavý je naše žití, A se zcela zjasní teprv tam, Kde se čisté pravdy slunce třpytí: Je i ve snech život opravdový; Nebo předtuchami jeví nám, Jak je v nebi volno smrtníkovi. 7. Čelo, jež se leskem sněhu třpytí, Oko modré hledu přímého, Líce v záři jitra horského, Ústa svěží jako jarní kvítí: Celý obličej tvůj, v němž je zříti Vše, co nevinnosť má vábného, Tak že jemu snadno každého Kouzlem přirozeným okouzliti: Celá bytosť tvoje usmívavá V dobré mysli věčné jasnosti, A tak milostivá, přelaskavá: Vše to přede mnou se vznáší stále, Nepodléhá času vzteklosti, I mne za hrob vyprovodí dále. 8. Již se zdárná vlní stébla žita, Stinným strom se listím zhušťuje, Zahrada již kvítí zrozuje, Kolem domu vlastovice lítá. 175 Již i bouřka někdy mračnem zmítá, A hrom bleskokřídlý burcuje, Že se člověk toho strachuje, A s radostí libou duhu vítá – Leč se ptáte, k čemu rozprávění O věcech, jež stokrát líčeny? Dokáži vám, že řeč planá není: Jaro ustupuje víc a více, A když měsíc přijde růžený, Růžená milenky spatřím líce.