Boris a Metud.

Boris a Metud. Podlé pověsti.
Před Borisem, před bulharským králem, Na rukou a nohou okovy, Vojíny obklíčen, stojí Metud. Zodpovídat má se královi, – 139 Metud, jenž svým učením již mnohých Posluchačů mysl zachvátil, A je šťastně z bludu pohanského Na Kristovu víru obrátil. A že jat byl, právě na obraze Významném když pilně maloval – Neboť rád se také po svých prácechpracech Umění krásnému věnoval – Stojí obraz u jednoho sloupu Ve klenuté síni královské; Dosud však, by nevzalo snad škody, Přikryto je dílo mistrovské. „Ty se tedy osměluješ“osměluješ,“ praví Rozhorlen teď Boris k Metudu, „Bořit víru naši veleslavnou, A můj národ svádět bez studu? Učíš jej, starými pohrdati Bohy, již ho vždycky chránili, Nového mu hlásáš spasitele, O němž nikdo neví, spasí-li?“ „„Z Prvopočátku již,““ odpovídá Metud neohroženě, „„Bůh můj, Jak své dítky ochraňuje otec, Ochraňoval, králi! národ tvůj. Jeho na pokyn tvůj národ vedu K pravdě, k spáse z klamů temnosti, A až porozumíš, až jen poznáš, Zraduješ i ty se světlosti““světlosti.““ 140 „Co? Tvá nevážnosť se neostýchá Přimlouvati i mé osobě, By mě ošálila jako jiné?“ Vzkřikne Boris, plana ve zlobě. „Jak jsem živ, trest tebe nemá minout! Na náměstí s ním, ať svět to zří, A tam hlava jeho budiž sťata!“ A již apoštola odvést chtí. „„Staň se k Boží slávě!““ zvolá Metud Bez bázně i s velkou potěchou, „„Avšak nepospíchej obtížiti Duši svou krvavou neplechou! Byť prodlela pomsta dráhně času, Konečně vinníku odplatí. Přijde zajisté den hrůzyplný, Kde i tebe bude stíhati.““ „„Stkvíš se nyní v nádheře a v moci, Bohatství máš, lidu dost a dost; Leč až nastane den hrůzyplný, V niveč zmizí tvoje velmožnosť, Tož pán pánův bude, král všech králů, Na plamenném trůně míti soud, A kdo protivil se věci spasné, Tomu bude strachem ustrnout.““ „Chceš mě bájkou strašit?“ vece Boris S posměchem, než v něm se něco hne, Jako hrůza – můž’ se Boris báti? – „Rád bych dopatřil se toho dne!“ 141 „„Přeješ si ho vidět?““ zvolá Metud, A se vyrvav z rukou vojínů, Spěchá k obrazu a odkrývá ho – „„Viz a schovej v srdce hlubinu!““ Ha, jaký to pohled! Jakby právě Zvláštním barev leskem ohromnosť Světa jiného, jiného žití, Zářila v ničemnou přítomnosť. I to nejsou barvy, všechno zdá se Pohyb míti, zdá se mluviti, Tak že zřitel, pobožností vzplanuv, Obrazu se musí kořiti. V neskonalou vzduchu říši troubí Na pozouny slavní andělé, A již hrobů množství nepřehledné Otvírá se zemi po celé. A z nich mrtví, znova oživeni, Jako z kolíbek svých vstávají, Andělé když mocným kovu zvukem Znamení zesnulým dávají. A jakých tam skupení je vidět! K nebi zdvihá lotr ramena, Syn rodiče odprošuje, boháč Chudého objímá kolena. Na každé se tváři, v každém zraku Tesk a úzkostlivosť zjevuje; Skrovná těch je hromádka, jichž příští Jejich osud neustrašuje. 142 V čele národů svých spatřují se Také bývalí kdys králové; Zhasly žhavé blesky jejich žezel, Zbledly řízy jejich nachové. Ha ti, před nimiž se země třásly, Třesou teď se sami, zoufají, Slyšíce, jak pozouny je vesměs Hřmotem před trůn jeden volají! Ten se nade všemi skupeními V lesklé záři vznáší vysoce, A na něm se ve své velebnosti Nebeské syn Boží blyskoce. Přísný jeho zrak by tebe zdrtil, Jen že milostí je vyjasněn – Díváš-li se na zázračný obraz, Mníš, že v skutku přišel soudný den. Též i Boris ssaje chtivým okem Malby význam do své vnitřnosti, A s ním vojíni jsou pohříženi V barev divomocné živosti; A již nemůže král odolati, Kolena svá sklání v pokoře, A s ním každý z vojínů se klaní, Netrvaje déle ve vzdoře. A pak slzíce a vzlykajíce Odnímají pouta Metudu, A upřímnou tužbou rozníceni, Sobě žádají svatého křtu, 143 A jich příkladem se všechny řídí. Rody bulharského plemena – Takto krásná uma účinkuje, S myšlénkou vznešenou spojená!