Starec.

Starec.
Den, zplozenec světla modrooký, V smaragdovou klesá vodstva rakev. Kolem lůžka jeho, zamyšleni, Stojí přátelé, podlouhlé stíny; 145 Zvonky stád mu zvoní umíráčkem, Skřivánci zpěv pohřební mu pějí, Slze rosy kanou při loučení, Pohřební řeč šepce chladný větřík. Stojí stařec na zelené louce, Shrabuje hraběmi vonné seno, Vonné seno, nedávníčko žaté. A teď odpočívá ode práce, Mluví takto, opřen o své hrábě: „Dni, zplozenče světla modrooký, Řekni, kolikkráte ještě sejdeš Nad mou hlavou, pahrbkem tím lysým, Na němž mládí květ již dávno svadl? Má-li prakmen ještě déle trvat, A se smútit v kruhu mladých stromů, Chutě kolem něho vzrůstajících? Ó dni, do rovu jej vložiž brzo, Ne snad plamennými hromoblesky, Ale někdy, ty když budeš scházet, I on sejdiž zvolna ve hrob s tebou!“ A snad byl by, opřen o své hrábě, Dále mluvil stařec zarmoucený, Nebyli-by přišli vnuci jeho. Přitulili se, jak včely k oulu, Mléko nesouce v ušatém džbáně, Pravili: „Babička posílá nás. Již máš nechat, dědečku, své práce, A slaďounkým zotaviv se mlékem, S námi pohrávat až do návratu.“ Zvolal stařec: „Ó ty dobrá ženo!“ 146 Pil a pohrával pak s vnučky svými, Pohrávaje též se rozveselil, A již nezpomínal sněhu stáří. Kdyby stařec na zelené louce Jen byl trochu dále k sobě mluvil, Dozajista že by tak byl řekl: „Sedm barev na nebi má duha, Ale slastí nesčíslných láska.“