Daliborka.

Daliborka. Podlé pověsti.
1. Čí hlava v deštivém počasí Tam na tvrzi na Rabenštýnské ční? A kdo ji tam vztyčil, kde zuřivá Moc větrů stále ji ovívá? To Litoměřičtí zrobili, Ti hlavu tam z pomsty vztyčili, Zkusivše v mnohých již úpolích Daliborova meče pádný švih. Což pozbyl Dalibor hlavy své? Nikoli! Jiný to zajisté; Neb s kýmkoli onen zápasil, Nikdo se ještě nespasil. To Jankova hlava, co tam ční, Hudce známého po vlasti, Jejž Dalibor vroucně miloval, Pro jeho umění zbožňoval. A tomu, když se zamotal boj, Ač Daliborův zvítězil voj, Ba tomu odpůrci povzteklí Hlavu věnčenou usekli. Ta nyní tam s tvrze co šereda Do krajin českých pohlédá, Všem zvěstujíc Daliborův žel, Nesmírnou ztrátu, již utrpěl. 49 2. Na Kozojedech, na hradě svém, Všem vyhýbaje se rozkošem, Rek Dalibor čas tráví; Pohasla očí jeho zář, Zsinala ruměná kdys tvář, Neb srdce mu bol prorývá žhavý. „Potřel jsem vás,“ tak styště si, „Než jaká z toho vítězství Mně radosť se urodila? Jím-li vám bylo poškozeno Tisíckrát mi to oplaceno, Msta se vám výborně podařila!“podařila! „OO Janko, můj Janko, Ty’s dokonal! Ach, kdy se utiší můj žal, Když tebe již, tebe není? A co hrozného se přihodilo, Já viděl to, leč nelze bylo. Zabránit tvého zohavení!“ A skalopevný Dalibor, Jímž nikdy nehnul soků vzdor, Se, bolem zdrcen, chvěje, A oči jeho se zakalují, A z mračen, jež je obhalují, Teď hojných slzí déšť se leje. Pak opět nářku průchod dán: „Hanebně dívkou oklamán, 50 Jíž, co bohyni, jsem se klaněl, Vyřítil jsem se divoce, A zuřil dalece široce, Kamkoli mě zlosti pud poháněl.“poháněl. „AA z nenávisti k lidem všem Bych světa byl zatřás’ základem V bezuzdné povzteklosti, By ke mně se nebyl on připojil, A zbouřené city mé ukojil Umění svého půvabností.“zvolenou! „ÓÓ když on smyčcem na houslích vlád’, Nejdojemnějších zvuků sklad Vyluzuje ze strun tklivých, Ó jak mé srdce pak jásalo, A v útěše se kochalo, Zproštěno tesknot zoufanlivých!“zoufanlivých! „TuTu bylo, jakby mně do prsou S veškerou blažeností svou Pohřížilo se nebe, A rámě, přichystáno v seč, Vražedný odhodilo meč, A objalo, můj Janko, tebe!“tebe! „AA nyní – ó třikrát běda mi! – Čí hlava ční tam s cimbuří, A šklebí se strašně již z dálky? Tvá hlava to, nejdražší příteli, Můj soudruhu v každé svízeli, Ty zpotvořená oběti války!“ 51 A jak dítě, jemuž osudem Vyrvanou máteř vložili v zem, Polévá slzami tváře – Leč ejhle! teď se vypíná A silné pěstě zatíná, A z očí plane mu divá záře. „Ukrutně,“ řve, „jste se pomstili, Tak těžce mě v útrobě ranili, Že bych málem se zakrvácel; Však nemysliž vaše zpupnělosť, Že bujarosti již nemám dost, Bych moc vaši běsnou z kořen zvracel!“zvracel! „JsemťJsemť ještě Dalibor, starý rek, Jehož nezmoh’ nikdy váš hněv a vztek Při všem svém namáhání: Anděla strážce jste zprznili, Kteréhož zpěvy vás chránily, Nuž připravte se ku pokání!“pokání! „CoCo trvá naše rozepře, Litoměřice ještě nikdy mne V plné mé hrůze neuzřely: Teď Bohu a cti své přisahám, Že vám ji strašlivě zakusit dám – Záhuba budiž hubiteli!“ Tak v litosti své a ze zloby řve, Meč chápe, rohem k boji zve, 52 A vojíny své sbírá: Zmáhá se v hradě jek a hluk, A ze vrat již pádí železný pluk – Třeste se potomci Litomíra! 3. Čím rek Dalibor byl hrozil, Bylo dílem vykonáno: Podlehly již Ploskovice, Marně od nich vzdorováno. Podlehly již Ploskovice, Krve teklo bez příkladu, A do pusté lidomorny Vržen mohútný pán hradu. A po širých hradu baštách, Který mu již nevzdoruje, Vítěznou opojen slastí, Dalibor si vykračuje. „Jak se Ploskovicům stalo,“ Volá, „ježto s vámi byly, Rovněž tak se vám má státi, Za to, co jste zavinili!“zavinili! „HaHa, ty město, ověnčené Vůkol sady zelenými, Nad Labem se hrdě stkvoucí Šperky skoro královskými,“královskými, 53 „LitoměřiceLitoměřice, ha slyšte! Spěchám i vás pokořiti, S vaší výše, s vaší slávy Do prachu vás povaliti.“povaliti. „KK Jankovu mě pohřbu zvete, Prodlevše s ním po tu dobu: Nuže, buďtež zplápolalou Pochodní u jeho hrobu!“hrobu! „VězteVězte: blízký již je konec Vaší pýchy, Vaší chvály – Brzo lid se tázat bude, Litoměřice kde stály!“ Avšak sotva že tu kletbu Vyslovila jeho ústa, Jaká se tu valí z dáli Hromada sem šírá, hustá? Ha, viděti přílbic, brní, Kopí, mečů blyskotání, A slyšeti ryky vojska, Hřebců dupot, divé ržání! Litoměřičtí hle, jsou to – By spasili Ploskovice, Přichvacují cvalem, skokem, Dusajíce, supajíce. A jak mračna krupobitná Šíř a šíř se roztahují, Až pak blankytovou báni Celou ve tmu zahalují, 54 A z černého svého lůna Blesky, hromy vysílají, A v ledových kusech zkázu Na vše role rozsýpají: Tak se oni rozšířují Nepřehledně dál a dále, V dolinách i na vyšinách Přibývá jich neustále. A jakby ze země rostli, Šíř a šíř se rozkládají, Až se moři nesmírnému Šiky jejich podobají. Dalibore, nejhoršího Máš se nyní obávati! Nelze tobě, také moci Přenáramné odolati. 4. Král Vladislav sedí na trůnu, Na hlavě stkvoucí korunu, A okolo něho pánové, Země nejvyšší soudcové. I stojí před ním, před králem, Muž, zápase s hněvem a se žalem, V trojnásobná pouta jesti dán, Leč duch jeho není překonán. 55 A kdo jsou, kteříž ho spoutali? Ti z Litoměřic, ti to spáchali. Vrhli se naň s přemocí sil; Tak Dalibor raněn i zajat byl. A když nepřátelé zběsilí Jej byli v okovy vpravili, Před krále jej vedli v pospěchu, Nešetříce hany, ni posměchu. Král vece: „Rytíři, ty’s mi znám! Prohřešil’s se těžce proti nám; Neb zuře ve vlastech jako vír, Rušil jsi přikázaný mír.“mír. „VšakVšak vážím si srdce chrabrého, Ducha podnikavého a smělého, A rád bych se sklonil k Daliboru, Odpůrcům jeho na vzdoru.“vzdorou „ZavažZavaž se však svou rytířskou ctí, Že nesetrváš ve svévoli, Že zákony přísně chceš zachovat, Budoucně jen za krále bojovat“bojovat.“ Tu Dalibor dí: „Rač odpustit, Tak nebude, králi! Tak nemůž být! Žádné sliby nemají lákadla dost, Bych svatého zprznil přátelství ctnosť“ctnosť. „CoCo mi do světské skvělosti, Do titulů a hodností! Mě láká jenom věc jediná: Přítele pomstit – Toť touha má!“má! 56 „VV tvých rukou jsem, tak osud chtěl: Radím, by’s se na pozoru měl; Nerozvazuj bouře spoutané, Sic se ti škody dostane!“dostane! „NebNeb jestliže svobody dosáhnu, Věz, znova že na vrahy vytáhnu, A budeš-li ty mi překážet v tom, I tebe zchvátí té bouře hrom.“ Tu rozhorlen se vzchopí král: „Však ve své zpupnosti nepůjdeš dál! Pryč s tváře mé, líté stvoření, Pryč do hlubokého vězení!„vězení! „TamTam v samotě můžeš vyhrožovat, Až hlavu ti od těla oddělí kat, A na vždy zkrotí tu sveřepou saň: Tak káže král tvůj, a tak se staň!“ 5. Dole ve věži pusté Rek sedí Dalibor, Věda, že smrť ho zhubí Pro jeho smělý vzdor. Však té se neobává: Jak často, když válčíval S krutými nepřátely, Jí v oči hledíval! 57 Než doba dobu stíhá, On čeká den co den, A nevedou ho přece Osudnou cestou ven. Tu jemu, jenž byl zvyklý, Pod šírými nebesy Volně se potulovat Luhy a pralesy, Tu přetmavo mu bylo V podzemské tmavotě, Tu přetěsno mu bylo V žalářní těsnotě. Mocněj, než kdy se mu zmáhá Toužení ve prsou Po milém společníku, Jenž ho svou blažíval hrou. „O Janko,“ vzdychá, „můj Janko, Jehož hlavu jsem viděl čnít Na Rabenštýnské tvrzi, Kéž by’s moh’ se mnou být!“být! „TuTu přede mnou by brzo Svět jasný vykvétal, Tu čarovné bych kraje V myšlénkách prolétal!“prolétal! „NežNež ty’s ach kořisť hrobu, A co hrob uchvátí, Již nikdy nepropustí, Již nikdy nevrátí!“ 58 A vyskočí a svými Lomcuje okovy; Ty poddati však nechtí Se Daliborovi. I přiskočí pak k oknu, A mříží lomcuje; I tato nerozlomnou Se mocí zpěčuje. Než ejhle jaká změna V něm nyní nastává? Tvář jeho ta se jasní, Rtem úsměv pohrává – K nebi se zdvihá oko, Planoucí vděčností Co jest, co mu přináší Útěchu v žalosti? 6. Zabřinkly klíče, k Daliboru Do těsné, tmavé jistbičky, Žalářník šedovlasý vchází, Nesa mu oběd skrovničký. Jest to jen trošek chleba, vody – To postaví a chce zas jít; Leč on mu brání, a co prosba Zdají se slova jeho znít. 59 „Stařečku,“ praví, „ne tak kvapně! Sečkej, až ode mne teď zvíš, Co mého srdce vroucné přání! Nemyslím, že mne oslyšíš.“ Diví se stařec, neb co vržen Byl Dalibor v to vězení, Slovíčka k němu nepromluvil, Trvaje v tuhém mlčení. „Pane rytíři,“ vece stařec, „Jsem k vašim službám velmi rád, Neb šetřil jste mi syna v půtce, V níž nedoved vám odolat.“odolat. „VšakVšak račte při tom uvážiti, Že sloužit ve všem nemohu: Musím vás velmi přísně stříci, Mám nebezpečnou úlohu.“ „Ne, ne!“ řce Dalibor. „Nežádám, Co by ti bylo záhubné, Můj milý! Přines mi jen smyčec A housle – celé přání mé.“ „Housle?“ žalářník odpovídá, Podiven víc než prvé byl. „Vždyť neslyšel jsem, že jste někdy Na housle hrát se pokusil.“pokusil. „Nemáte-liNemáte-li však jiné touhy, Učiním rád, jak jste si přál. Jen abyste svou umělostí Myší na sebe nepoštval!“ 60 Tak stařec dí, se usmívaje, A kráčí ze žaláře ven. Dalibor klesá na kolena, Volaje slastí opojen: „Ó nebe, díky tobě, díky, Že’s vlídně k tomu svolilo, Po čem, jak po rosičce kvítí, Mě srdce vroucně toužilo!“toužilo! „ZaZa znamení to považuji, Že milostivé být mi chceš, Že žití mého minulého Naprosto nezatracuješ.“nezatracuješ. „AA ty, můj Janko, ozářenče, Smiluj, smiluj se nade mnou! Rád poslouchal bych hry tvé zvuky, Nežli mne na smrť odvedou.“odvedou. „NelzeNelze mi tebe uslyšeti Však je-li svět, v němž žiji já, Nějakým útlým svazkem spojen S tím, kde se těší bytosť tvá,“tvá, „PřibližPřibliž se ke mně, uč mne tóny Tvých houslí napodobiti, Ač nikdy, nikdy nedovedu Tvým kouzlem k duši mluviti!“mluviti! „Nemožno-liNemožno-li se jinak blížit, Sestupiž ve snách s vysosti, A uč mne smyčcem struny hladit, Po jichž já bažím zvučnosti,“zvučnost, 61 „AA v jejich zvucích chci se kochat, Až krev má nebe spokojí, A milosť jeho snad mne zase, Můj druhu k tobě připojí!“ 7. Jaké při večerním vánku slyšet Roztoužené mysli výlevy? Jsou to zvuky z nadzemských snad krajin, Srdcejemné rajské nápěvy? Ne, to nejsou zvuky z nebes říše, Ty tam z lůna bílé věže zní, Která z třiadvaceti svých sester, Vůkol hradu královského ční. A davy lidu se hromadí Před bílým vězením, Poslouchajíce libostné Ty zvuky s nadšením. „Kdo provozuje na houslích Tak čarokrásnou hru? Ha, nebyl hozen Dalibor V strašnou žaláře tmu?“ A sladčeji, než potoční vlna Ze skal šustí v temném lesíku, I než ze křoviny hustolisté V jaře zpěv se prýští slavíků, Sladčeji to ve věžním se lůně Tony zázračnými ozývá; Tak že všechněch posluchačů srdce Slastným pocitem se rozplývá. 62 I nepřestává s rozkoší Lid pilně poslouchat. „Kdo divokého rytíře Naučil tak libě hrát? Máchati mečem uměl sic, Až i postrachem země byl, Než kdo jeho pádnou ruku tak Na strunách vycvičil?“ A vždy sladší, líbeznější tóny Vlní z bílého se vězení, Hlásajíce srdce zlomeného Horoucí, nesmírné toužení, Tužbu srdce, jež sklamáno v lásce I milého druha ztratilo, Jež osudem nepříznivým mnoho Trpkého, přemnoho zkusilo. Tu posluchači zchváceni Soucitem volají: „Běda, že Dalibora nám Usmrtit hodlají! Ač vina jeho velká jest, Kdo v kouzlích se takových zná, Ten není země vyvrhel: Ať milosť a česť se mu dá!“ A kdykoli větříček zavívá Při večerním tichém soumraku, Plynou z lůna bílé věže v ladu Nejkrásnějším proudy zázraků, 63 A lid poslouchá, poslouchá dále, Jakby vyšší moc jej poutala, A z tisíců očí kanou slzy, A z tisíců úst zní pochvala. 8. Pověsť o hudci ve věži Letí až ku králi; Ten jí se zděsí velice, Jak plavec úskalíúskalí. „Tak,“ hřímá k žalářníkovi, Jejž hned přivolat dal, „Tak-li jsi, drzý otroku, Můj rozkaz vykonal?“ „„Ty’s pane,“pane,““ stařec klekna dí, „Můj„„Můj král, já sluha tvůj: Bůh ví, že já vždy věrně jsem Zastával úřad svůj!““ „Vstup do žaláře každému Zakázan přísně byl: Kdo Dalibora – přiznej se! – Tak housti naučil?“ „„Má hlava budiž zárukou, Že nikdo nevešel V žalář, kde rytíř uvězněn, Tak jak tvůj rozkaz zněl!““ 64 „Ty lžeš! Rytíř ten mečem jen Znal řádit bouřlivě. Kdo učil Dalibora houst? Pověz mi pravdivě!“ „„Ať nedojdu já spasení, Ať Bůh mne zatratí, Jestli jsem proti vůli tvé Si troufal jednati!““jednati! „„NežNež, králi, protože tak chceš, Svěří ti ústa má, Jak dělo se, co skutečně Se k divu podobá.““podobá. „„ÓÓ jak on mlče truchlivěl, Leda že někdy lkal, Až za housle a za smyčec Mne jednou požádal.““požádal. „„JáJá vyhověl. Chybil-li jsem, Že jsem tak učinil, Tož odsuď mne! Leč jedině V tom jsem se provinil.““provinil. „„VěřVěř, pane můj! sám, rukou tou, Jíž bojovat jen znal, Rytíř na housle pěkně hrát Se vynasnažoval.““vynasnažoval. „„II ač nesnadnou práci měl, By naučil se hrát Tuhými prsty na struně, Však mučil přec se rád.““rád. 65 „„JižJiž záhy z rána cvičil se, Až blížila se noc, A učeníka umdlého Ovládla spánku moc.““moc. „„AA jak se usmál, obličej Jak se mu ozářil, Když první nápěv konečně Se jemu podařil.““podařil. „„II doved’ struny hladiti Tím umělej, čím dál, Tak že jsem věru v úžasném Podivu poslouchal.““poslouchal. „„TuTu pravil kdys: Co divíš se? Kdo učitele má, Jakého já, ten, příteli! Hrou brzy vyniká.““vyniká. „„KdyžKdyž spím, se ke mně snášívá On s hvězdné dáliny, Jehožto hlava vztýčena Na tvrzi bez viny.““Když. „„NaNa zlatoskvoucích oblacích Se denně jevívá A učí mne, a nebeská Pak hudba zaznívá.““zaznívá. „„ProcitnuvProcitnuv mistra stkvělého Hned napodobuji: Co divu, že já v libé hře Se zdokonaluji?““zdokonaluji? 66 „„TakTak, králi můj! tak věc se má S tím divým rytířem: Ty uznáš ve své moudrosti, Že nevinen já jsem.““ Král kyne žalářníkovi, By šel – ten vstana jde. Leč král tím, co byl uslyšel, Dojat je hluboce. Nekane slza z oka mu? Přemítá dráhný čas, Až teď po boji tuhém tak Se prohlašuje zas: „Had,“ volá, „sice nekouše, Když zimou prochladnul, Než spíná se, jak podletní Teplotou omladnul.“omladnul. „AžAž posud nehnul trůnem mým Však nehrozil? A lid, Kterýž se k němu přidává – On nesmí déle žít!“ 9. Večerní větříčky zase vějí, Vějí sladčejsladčej, než kdy vívaly, Hojné na křídlech nesouce vůně, Kteréž po zahradách sebraly. 67 A nápěvy zase srdcejemné Z bílého se pryští vězení, Zníce mnohem sladčej, než kdy jindy, Zázračná co zjevení. I zástupy také lidu zase Poslouchají libých tonů proud, Jenžto z věžního se valí lůna, Nadšeni se nechtí z místa hnout. Tak to znívá po nebeských krajích, Duchové když, zvláště nadchnuti, Ke slavnosti jakés zahrávají V zvuků plném shodnutí. Najednou však – slyšte! – jakby praskly Všechny struny s bolným kvílením: Místo jemných, sladkých tonů míchá Hluk se hlasů s zbraně řinčením. Hle a hvězdy, jako tichým želem, Zahalují stříbrostkvělou tvář, A na hradním dvoře tmavorudá Plápolá pochodní zář. A na všechny, kdož to venku vidí, Břemeno se vrhá obavy; Tušením nejhorším uchváceni, Třesou se a stojí váhaví. Teď však křičí: „Nemeškejme déle! Smrtonosná hudci tato noc, Kterýž srdce naše utěšoval: Útokem mu na pomoc!“ 68 Tu však otvírá se hradní brána, Jasný hlasatel vychází z ní: „Jménem krále! Zastavte své kroky! Běda tomu, kdo se protiví! Katovým již mečem padl onen, Jehož právem odsouzen byl vzdor: Pokojně se vraťte ke svým bytům, Nežije již Dalibor!“ 10. Není ho již! Leč nechť se jeho tělo Pozemské stalo zhouby obětí, To jeho jméno smrti nepropadlo, U lidu žije v čerstvé paměti, A Daliborka slove věž až posud, Kde s takým odhodláním nes’ svůj osud. A vždy, když Vesna zavítá k nám znova, Omládá znova všechna křovina Okolo věže, jež i za dnů našich, Se k nebi čelem smělým vypíná, A slavíci hlásají zpytateli: Zde Daliborovy nápěvy zněly. Po vlasti celé prostřelo se krásné Umění jeho v hojných pramenech: I v chrámě tam, když srdce k Nejvyššímu Se vznáší v pobožnosti plamenech, I při hodech, když révy dar se pění, Slyšeti české hudby hlaholení. 69