Želibor Jařeně.

Želibor Jařeně. Úlomek románu.
1. „Víru mějž a spolehej se Na mou lásku slíbenou, A tak směle ubírej se Dráhou, sobě zvolenou!“zvolenou! „SS tebou sloučena, chci Tobě Berlou být a perutí, Chci Tě zotaviti v mdlobě, Když Tě osud zasmutí“zasmutí.“ Toť jsi řekla v blahé chvíli, Žehnajíc onomu cíli, Kam již za mladistvých let Směřoval mé snahy vzlet. 2. Ano, mnoho vykonati Jest mi ještě v životě, Nežli smrť mně bude stláti Lože k tiché dřímotě. Vlasť a Musa, ozářeny Zlatou zory světlostí, Svatým citem zasnoubeny, Volají mě k činnosti. Jaké to na jejích polích, Na těch požehnaných rolích, Namáhání žádoucí, Zplátku v sobě nesoucí! 21 3. A pak víra! Netušené Skutky z ní se zrodily, Jež o její posvěcené Moci slavně svědčily. Lze jí hory přenést, z tlení Vzkřísit ty, kdo dožili; Mužové, ted’ oslavení, Vírou svou se zvěčnili. Víra již děťátko víže K milé matce blíž a blíže, Věčné světlo víry nám Ojasňuje zření – tam. 4. Avšak viz, jak Bůh nakládá S vírou, jižto máme v něj, Jak ji netlumí – pobádá: Toho, milá dívko, dbej! Přírody on ráčil krásnou Říši kol nás rozvitirozvíti, Kde nám snadno, všudy jasnou Stopu jeho spatřiti. Světy v blankytové výši, Červík dole ve své skrýši, Všechno Boha zvěstuje, Pochybnosti zničuje. 22 5. Tak i v dějin zatmělosti Boží lesk se shledává, Také v jejích zmotanosti Řiditel se poznávápoznává. Kam by lidstvo, k bludu schylné, Dávno bylo zabředlo, Kdyby Boží rámě silné Zprávu světa nevedlo! Osudy i jednotlivých, I národů, mrtvých, živých, Boha jsoucnost hlásají, Víru v něj nám vnukají. 6. Věru, zahradník jak bděle Pěstuje své kvítečky, By se vydařily stkvěle Tyto jeho dítečky: Tak Bůh víru ošetřuje, Jež se k němu přiznává; Nechť pak peklo pohrožuje, On nám síly dodává: Bychom nad prach povznešeni Svedli v mužném zanícení, Co jen víry sstoupenci Svedou, nebes milenci. 23 7. A jak já jsem dověřoval Slibu tvého pevnosti, V mysli na něm vybudoval Hrady příštích radostí! Mněl jsem, ježto stejné námi Bouře plaše zmítaly, Že jsme k lásce, pohromami Sestejněni, dozráli. Ó jak blahé domnívání Po tak dlouhém postrádání! Jaká slasť mnou proudila, Až mi ňádra úžila. 8. Ráje, jež se ve květnatých Lučin kráse blýskaly, Též i v šperku plodů zlatých, Před mým zrakem zkvétaly. Jako někdy na mládence, Svět se na mne usmíval, Nadějnosti pestré věnce Po mých stezkách rozsíval. Proč? Že jsem ti dověřoval, Svatou v sobě víru choval, Že má prsa ostrý hrot Pochyb ještě neubod’. 24 9. Vyznávám však teď se v tobě? Běda, jaká proměna! Nepodobáš již se sobě! Ach má čáka zmařena! Ty’s to, kteráž se mi tiše, Jak se měsíc září svou Vkrádá v skalí tmavé skrýše, Vkradla v duši mrakavou? Hledím, hledím, zaražen jsa, Pohlížením pomaten jsa: Ty to v skutku, ty to jsi? Pravda-li to, báje-li? 10. Báje? Ne! Neb jak svým leskem Iris mračna krásívá: Takto báje, vládnouc steskem, Žití trpkosť sladívá. Ty však pořád bez ustání, Vnitřnosti mé zbuřuješ, City v nich, až ke zoufání Hrozné city, vzbuzuješ. Plamenem mi hlava hoří, Zimnice mé údy moří – Divým vichrem zachvácen, Potácím se trmácen. 25 11. Tento zrak, jenž šípy metá, Tento úsměv na tvých rtech, Tento pokyn – veta! veta! Zatajuje se mi dech. Ha, ne mně tím, jiným vidná Znamení se dávají, Jiným, kteříž – chasa bídná – Úlisně tě zklamají! Ochechule, lahodnými Lákala’s mě zpěvy svými, By’s pak vlékla umdlého Do bezední mořského! 12. Plesej, jásej: víc a více Ctitelů tě sleduje, Velebí tvá vábná líce, Hory, doly slibuje! Aj, teď budeš volnosť míti, Srdce-li si bude přát, Buď jak Circe čarodíti, Nebo na Armidu hrát! Ó mé sny, jak byly lhavé, Falešné ty sliby žžavé! Zakládej si na ženě, Zakládáš si na pěně! 26 13. Znamenáš-li, jak jich řady Proti mně se srocují, Chechty vedouce, mě všady Vtipy pronásledují? Ach, a já se nesmím mstíti – Toť mi osud zakázal, Jenž na dlouhá léta žití Okovy mě ovázal. Tak stál Laokoon, saní Sevřen – kořisť beze zbrani – Až zub šelmy veň se vryl, Čím pak muk svých zproštěn byl. 14. Myšlénkami zplašen, zděšen, Jako Litic směsicí, Bloudím sem tam, nepotěšen Nejluznější květnicí. V černém rouše truchlivěti Zdá se mi chrám přírody; Hnusno mi, naň pohleděti – Nikde těchy, lahody! Sil a tvarů rozvíjení, Zjevů tiché uvážení, Vše to již mě neblaží, Srdce po tom nebaží. 27 15. Zase v trudném rozjímání Ztrávil jsem ach! celou noc; Zase v lkání, bědování Probděl jsem ach! dlouhou noc. Měsíc svítil srdcejemně; Všechno sladce dřímalo – Potěšení žádné ke mně, Žádné nezavítalo. Kam ach klid se odstěhoval, Jenž mě jindy oblažoval, Než mi do prsou se vkrad Obraz tvůj, pln jarních vnad? 16. Labyrint domínek, zdání, Z něhož se mi zavírá Všude východ, útěk brání, Vůkol mne se prostírá. Jiná Sfinx jsouc, hádankami Činíš mozku příkoří, Že buď, zmaten úlohami, SkřehneSkřehne, neb se rozhoří. Běda! Jak se stezky kroutí! Z bludiště jak vyváznouti? Kéžby Bůh mně síly dal, Zšílení bych odolal! 28 17. Vzhůru! Ještě nezahynu, Ještě dosti síly mám: Musy, vlasteneckých činů Zpomínaje, okřívám. Drahami, drsnými sice, Kde však lze mi, postavit Pomníků si víc a více, Rozkošno se unavit. Jim jsem zaslíbil se záhy, Na ty dál se vydám dráhy: Musy, vlasti zpomínám, Ještě dosti síly mám! 18. Líbí-li se, můžeš hráti S hošíky a s třeštíky, A je bodat, dráždit, štváti, Natropit tak povyky; Avšak já jsem muž, má milá! Od hlavy až do paty, Jehož bolesť nezmoždila Dosud – muž jsem srdnatý. S chlapci můžeš, s hošky hráti, A je bodat, dráždit, štváti, Leč já v skutku muž jsem, věz, Jenž – i loučení by snes! 29 19. Tvrz mohútná, obehnána Trojí zdí a bezpečnou Věží řadou opásána, Záříc silou statečnou, Tvrz má víra byla v tebe; Zakotvena ve skalí, Sáhala až v modré nebe, Jako tvrze slavných dní. Leč ty’s tvrz tu zdrancovala, Zapálila, ztroskotala, A co kupa rozvalin Pohlíží teď do dalin. 30 Vzhůru! Vzhůru! Rozloučiti Musíme se, musíme; Nemožno se nerozjíti, Ač teď oba slzíme. Naposled zde mějž mou ruku! Nehleď již mým srdcem hnout! Překonal jsem hroznou muku, Odhodlal se necouvnout. Musíme se rozloučiti, Nemožno se nerozjíti. Rozlučme se bez zloby! Na shledanou za hroby! 20