Vrchové.

Vrchové.
Kdys pravil Rigi: „Kdo z vás, bratři, ze všech, Můž slávou mně se rovnati? Co rok vidíte, aby zapomněli Žalosti, které dole přetrpěli, Tisíce na můj vrchol vstoupati. A rozvinu-li nejkrásnějších Před nimi hojnosť obrazů, Tož v pohledu se rozkochají, jako V zočení rajských úkazů.“ 210 Tu Rudohra štýrská provolala: „Ješitná je tvá sebechvála! Již tisícletí uplynulo, Jak bohaté mé nitro se lidstvu odemknulo: Z pokladů mých se utvořuje, Co v domácnosti, na bojišti, A v umění a na tržišti, V rozličných tvarech přáním vyhovuje; Z mých látek kolej dalné země pojí, Mé lázně tělo zmalátnělé hojí, A nikdy nemám míň zásoby, Vždy množí se plodnosť mé útroby – Byť krása byla sebe větší, Ji užitečnosť daleko předčí.“ Pak Vesuv mluviti se jal: „Co užitečnosť, krása! Moc světem vládne; Ten první, komu ji osud dal. A hnu-li jen obrovskými údy, Tetelení nastane všudy, A všechno se sřítí a hrůzou padne.“ I počal supati a řváti, A jasné slunce zakrývati, A skrze prostor zatemnělý Svých blesků metat žhavé střely, A ze své tlamy strašlivé Chrleti kovy ohnivé, Že moře zděšením se vypínalo, A městy a kraji to kolem zatřásalo. Tu pravrch Himalaja řek’: „Jen zvolna, zvolna! K čemu ten jek? 217 Mně přece nenaženeš strachu, Mnou přece nezaklátíš, brachu! A daleko nade tvé temnosti Mé týmě strmí k modré výsosti, Neb králem jsem nad vámi všemi rodem. U paty mé za nejdávnějších věků Ráj zkvetl s celým výborem svých vděků, I s člověkem, s tím divomocným plodem. Nad vaši slávu má se stkví; Kdo z vás se takou honosit smí?“ Teď slova se chopil Ararat: „Česť budiž dána, komu se má dát; Leč ceň a veleb, jak libo, sebe, Mé místo přec je vedlé tebe. Neb když z svých mezí moře vystoupilo, A všechnu zemí zaplavilo, Já co tvrz spásy vzhůru čněl. Kdybych já nebyl archy zadržel, Po lidském pokolení veta bylo; Mou pomocí se znova urodilo.“ Nač Parnas ozval se: „Než rcete, co na lidském žití, Jestli se člověk snažením Něžnějším, vznešenějším neroznítí? Toť s vrcholu mého se vyprýštilo, A vůkol po světě se rozšířilo. Já v člověku bohy usadil, Mu slastmi nadzemskými bytí osladil, Ho poučuje, se kráse kořiti. Kdo z vás tou zásluhou se může chlubiti?“ 212 „Aj,“ Kapitolín se slyšet dal, „Čin nejslavnější S vršiny mé se vykonal! Pastýřů jen hrstka, Již na obranu se mečem opasují – A ejhle! národy podmaňují, A říší dobývají, A korunami A trůny si hrají, A nesmírné kořisti květ a tresť V gigantských palácích ukládají, A jásot jich, jímž vzduch se duje, Vítěze nad světem oznamuje, A hlásá jemu na věky věkův, Co rozum dovede a síla pravých rekův.“ A byl by se pyšnil ještě dále snad, Kdyby mu Sinai nebyl do řeči vpad’. Ten čněl, zastřen jsa v oblakův tmavotu, A hřímal při slnícím blesky leskotu: „Jak vysoko jste vynikli v minulosti, Jak vysoko vynikáte v přítomnosti, Poslyšte: Jednomu Bohu se tvorstvo klaní, A ten dal na mně svá přísná přikázání!“ Tak řek’, a vrchové všichni mlčeli, Jakoby hrůzou byli zněměli. Jen jeden vrch, ne vrch však, jenom vršek, Jen pahorek z hlíny a kamení, Jenž maličko jen vystupoval, Jsa pokorného vzezření, Jen ten se odvážil teď promluviti, 213 Když všude byla tichosť nastala Ten pravil: „Jednomu Bohu se tvorstvo klaní, Leč láska jesti jeho přikázání A svrchovaná láska na mně skonala.“ Tak řek’, a slovu vítězství dáno, A tudíž Rigi a Rudohora, A mohútný Vesuv s útrobou žhoucí, A Himalaja postavy stkvoucí, A také Ararat, Pocitem největší úcty jat, A Parnas a Kapitolín, A všichni ostatní tisíce, Skalnými údy až k slunci strmíce, Ti všichni se před vrškem klaněli, Až v prachu se před ním prostřeli, I také Sinai velebný Neváhal vršek ctíti, Se hluboce mu pokloniti, A jako vlnobití Široko daleko znělo to: „Ó Golgoto! Ó Golgoto!“