Mlhavý hrad.

Mlhavý hrad.
Pan Hakon krále v bitvě zklal, By v Norvegách sám kraloval. Teď pustinou cválá v noci mlhové, Za ním se hrnou jeho manové. Na hradě královském byl by rád, By dnes ještě počal slavně kralovat. „Hej, manové, ku předu poskokem! Blaze tam na hradě vysokém!“ A pádí, jak vichřice houkavá, Že komonstvo pozadu zůstává. Však za ním a před ním a kol něho, Ve víru moře tmavého, 137 Duchové pomsty těkají – Před zrakem lidským se skrývají. Ty z řiďoučké mlhy tvoří hrad, Od královského nelze ho rozeznat. Již klenou bránu, a věžaté zdi V největší rychlosti budují, A staví schody – samý to mam – Ke trůnní síni, ke komnatám, A v síni trůn královský chystají, A žezlo a korunu skládají. A hrad by nebyl bez svíček, V něm hromady vzněcují bludiček, A ty blyští se a se kmitají, Pana Hakona k sobě lákají. Již branou vjel ten zpupnělý pán: „Buď oř můj v konici obstarán!“ A přes schody, z komnat do komnat: „Což nikdo mne nevítá? Spí celý hrad?“ A do síní spěchá, vzhůru ke trůnu, Již v ruce má žezlo, na hlavě korunu: „Vzbuďte se spáči! Blíží se den! Váš král vás volá, král přítomen!“ Tak volá. Tu hučí a syčí vichřice, A zhasínací světlice, 138 A zdi a věže se viklají, A schody a komnaty klesají, Jen na trůně Hakon v povětří vznáší se, A celý se třese a straší se, Neb pod ním propasť beze dna Tmavou svou tlamu rozdírá. A lítá vichřice hučí a syčí zas, A trůn se boří na ten hlas, A Hakon se žezlem a s korunou, A s celou zpupnělostí svou, Jako kdys z oblak ledová kra, Padá – až ho pohltí propasti tma. A manové teď na místě jsou, Kde mlhový hrad stál před chvilkou. Tu oře bez pána poznají, A hledají pána a pátrají, Pátrají vůkol na sto mil – Pan Hakon již nikdy se, nikdy nezjevil.