Jungmannovi.

Jungmannovi.
Tak i tebe nám, i tebe vzaly Vládnoucí osudu mocnosti! Oko, z něhož blesky vynikaly, Ponořeno v noční šerosti; Srdce nebije, v němž neustálý Chvěl se popud k účinlivosti. I ty odňat na vždy české vlasti, I ty, její sláva, štěstí, slasti! I ač tvoji kolem hrobu tvého Hemží se hustými řadami, I ač z nitra lkají pohnutého, A tvou rakev kropí slzami: Nadarmo! Ni hromy zesnulého Nevzbudí i všemi ranami Ty jsi v národ vdechl nové žití, Národ tebe nemůž oživiti. Významné tvé bylo působení! Ač jen z chatrče jsi původ vzal, Plál jsi přec po vlasti oslavení Víc než zrozený v paláci král. Bouřky hřměly nad tebou, ty’s hřmění Živlů hrozících se nelekal: Pokojně jsi kráčel po své dráze, A nebesa žehnala tvé snazesnaze. Velká věc to, národ probuditi, Ne, by doved’ v vášni zbouřené, Jako hyena, se rozzuřiti, Ale by, co hanbou zhyzděné, 37 Zamítnuv, si mohl oblíbiti Vše, co dobré, krásné, vznešené! Ty’s dal podpal, jímž se jiskra vzňala, Aj noc prchla, zora z lože vstala. Před tebou, jaký to pohled všady! Skoro všady rum a prázdnota. A teď, ejhle! zorané již lady, Z nichžto žně nám kyne jistota, Pestrým květem osypané sady, Všady vzrůst jarého života. A kdo Vesnu uved’ v naše kraje? Ty’s to byl! Ty’s tvůrce toho máje! Ale nejen národ svůj, i celý S národem svým oblažil jsi svět; Neb na národův se zdaru stkvělý Zakládá i člověčenstva květ: Pročež nejen národa vděk vřelý Tobě zaplápolá za oběť, I duch strážce člověčenstva ctíti Tebe bude a tě velebiti. Z kalného však neprýští se zdroje Pramen, v němž se nebe usmívá; Nezplozují nočních stínů roje Zlatý den, jímž srdce okřívá: Takby nemohla se práce tvoje Podařit, tak stížná, traplivá, Kdyby nebyla ti umožnila Vítězství tvá mysl ušlechtilá. 38 Svatá myšlénka a city vřelé, Jež jí zakrněti nedají, Vůle, zocelená na svízele, V duších všedních neobývají, Tím míň v těch, co ve živém mrou těle, A jen v mrzkosti se kochají Co má vzdorovati celým věkům, Zdaří se jen čisté ctnosti rekům. A kdo nesvědčil by s nadšeností, Že jsi muž byl veskrz poctivý, Upřímně milovný pravdivosti, Skromné mysli, chvály nechtivý, Nedbající vlastní na žalosti, Cizího však bolu citlivý, Svému příteli vždy věrný přítel, Nepříteli svému nikdy mstitel. A jak’s k učňům svým se vzorně choval, Péčí o ně mládna v starosti: Slovem, příkladem je očaroval, Nadchnutím vzbuzuje nadchnutí: Výtky ostnem jak’s je ponukoval, Chválou dodával jim perutí: A pak doma! Jak jsi tam se snažil, Abys v milém kruhu všechny blažil! Avšak vidím tě, jak u vysosti Vznášíš se v nadzemském zastkvění, A mně kýváš zvyklé ze skromnosti, Varyta bych stavil zvučení, 39 Že ti na zpomínce tiché dosti. Staň se podlé tvého velení! Struna poslušně již umlkuje, Jen to přání ještě vyjevuje: Mnohé zbývá ještě namáhání, Než dosažen bude slavný cíl; K velkého však díla vykonání Zapotřebí posvěcených sil: Kéž se, každý ve svém povolání, Tedy snažíme být, jak’s ty byl, Se ti rovnat v lidské důstojnosti, V lásce k národu i v každé ctnosti! A ty, jejž teď hvězdné zdobí věnce, Tuž nás k dodělání úkolu! Vždyť nebeské těší ozářence. K zemi sstoupiti a pospolu Za ochrance býti, za spojence, Planoucím ve svatém plápolu. Kýváš: „Ano!” Nechť tvé tělo hnije, Když jen duch tvůj mezi námi žije!