Sluha Páně.

Sluha Páně. Dle obrazu.
Byli veselí tři bratři, Sbratření ne sice rodem, Ale stejným smýšlením. Byli v bujném mládí květu, 198 Měli peněz dost a dosti; Tedy žili po své zvůli, Hodovali, hýsovali, Až tím přišli na koráb. Co teď počít? Se žebráckou Chodit mošnou? Styděli se; To vším právem. Pracovati? K tomu byli příliš líní. „Do lesa!“ z nich zvolá jeden, „Do lesa, do zeleného, Ten nám byt dá, výdělek.“ „„Do lesa, do zeleného!““ Zvolají tu všichni tři; Do lesa pak spolu šli. A jak krahujové lační S výše pasou po kořisti, Na kterou by mohli vrazit: Tak ti tři tam s lesní skály, Mnohý povoz s drahým zložím Mimo jel, i mnohý poutník Mohovitý mimo kráčel. Přepadli je spojenci? Nikoli! A proč ne? Srdce K činu neměli. Ó zločin, Zvláště, je-li zločin první Kolik síly vymáhá! Ó kdybychom sílu, jížto Zapotřebí ke zlému, Vynakládali na skutky Šlechetné, jak zcela jinak bylo by v tom životě! 199 Noc je, pošmúrná noc, tmavá; Ani jedné hvězdičky Není vidět na obloze Nebeské. V té noci černé Muselo se něco stát, Nouze byla příliš velká; A teď – kroky slyšet, kroky Blížících se pocestných. Dva jsou. Jeden kráčí napřed Se svítilnou, druhý za ním, Zvolna, kmet již, jak se zdá. „Nuže, k dílu!“ zvolají Bratrův dva. „„Ustupte!““ praví Třetí. „„Ha, jak úzko je mi, Jak mně srdce bije v prsou!““ „Nebudeš-li s námi, přítel S přátely, druh věrný s druhy Věrnými, tož přisámbůh Padneš tudíž první sám!“ A již vyřicují všichni Tři se na přicházející. „Stůjte, podejte se nám!“ Leč jak svítilnou staršímu svítí Do tváře, koho v něm spatřují? Sluhu Páně zří, to vznešeného Znaky úřadu jim zjevují. K nemocnému kněz jde v pozdní noci, Ač ho břímě tíží starosti, A jde rád, by umírajícímu Posloužil oltářní svátostí. 200 Vece: „Čeho žádáte? Já světských Nechovám u sebe klenotů. A co s sebou nesu, poskytuje Jenom rozhřešeným blahotu.“ A hle, právě v tuto chvíli Ze záslony tmavošerých Mračen měsíc vystupuje, A svým stříbrobílým leskem Velebníka ozařuje, Že se stařec nezdá zemským Tvorem obyčejným být, Nýbrž před očima zbůjců, Jako jeden z nebešťanů, V nadzemské se slávě stkvít. A ti zbůjci oněmělí Trnou, stojí zkamenělí. A k ním dále vece sluha Páně: „Jste as dosud začátečníci; Kéž byste již nikdy mrzkých chtíčů Zchvátit nedali se vichřicí!“vichřicí! „ÓÓ jak blažen je, kdo bodrou pílí Potřebného sobě dobývá; A nekřivdě – prospívaje jiným, Vždycky pokojné svědomí má!“má! „ObraťteObraťte, pokud vám času přáno! Poslechněte mého vyzvání Usmiřte se s Bohem! Není dalek, Podám vám jej. Čiňte pokání!“ 201 Ha tu, jakoby je rámě Neviděné k zemi strhlo, Přemoženi, překonáni Mocí, nikdy pocítěnou, Všichni tři mladíci rázem Na kolena padají, Skroušeně se přiznávají, A se svatosvatým slibem Zavazují, budoucně Počestnou se bráti dráhou: A kmet všechny rozhřešuje, A podává pak jim chléb, Jenžto mrtvé oživuje, A na nebi vyjasněném K měsíci se hvězdy přidružují, A svým leskem zjev ten oslavují. Velebník pak šťastně cestu K nemocnému dokonal, Potěšil ho, posilil ho, Že se duše jeho klidně Odebrala na věčnosť; Ale ti tři zbloudilcové Slib svůj přísně zachovali, Neunavnou prací z bídy Vynořili se a žili, Každý ve svém vlastním staně, Blaze, blažíce i jiné – Chválen budiž sluha Páně! 202