Ke sňatku.

Ke sňatku.
Hvězdo, narozená na vysosti, V tělo potom lidské oděná, Abys životem mě provodila, Rci, jak je ti, rci, má dívko milá? Již je skráň tvá rouškou zastřena, Plaje večer svaté ve světlosti, Kde se k věčné vzájemnosti U cíle spojíme žádostného: Jak je ti? Ó usmívavá tvář, Oka upřímného jasná zář Zvěstují mně city srdce tvého! Netřeba tu výmluvnosti rtů – Dověřuji v blaho příštích dnů! Podej mi svou ruku, máme jíti! Vážný slib hodláme podniknout K těžkých povinností vykonání, A již mnozí, slibem zavázaní, Toužili se z něho, jako z pout, Jako z tuhé vazby vyprostiti. Dáme tím se zastrašiti? Nikoli, má dívko! Láska naše Nepošla snad z ziskuchtivosti, Nebo z kratochvilné marnosti, Nebo z vášně, která těká plaše: Z čistého se zdroje prýštila, A se o zdařílosť snažila. Prvý ze člověků když byl stvořen, Truchlil v ráji, ač tam kraloval; 184 Neměl, co by se mu vyrovnalo. Tož se nebe nad ním slitovalo, Starostlivě čekalo, až spal, A když ležel, v temno spánku vnořen, Toužením po družstvu mořen, Zdá se jemu, že se zvolna dělí Na dvě půle, jež se hledají, Zhlédnuvše se vstříc si spěchají, Jakby objetím se scelit chtěly, A z pocitu jednostejnosti Nevyslovné ssají sladkosti. A tu vzbudil se, a v ozáření Jarním, v nevinnosti krásotě, Spanilá se děva před ním třpytí; A on poprvé, že muž je, cítí, Cítí, co se stalo v dřímotě, A je přeblahý, že mam to není. A již oba, rozechvěni Slastí, v útrobě své poznávají, Kmene jednoho že větve jsou, Celosť jedna, ač v podobách dvou, A pak tvůrci vděčné přisahají, Že chtí žíti po svém původě, Dvojí jsouce trvat ve shodě. Tak i my se shledali, má drahá, A se v prsou našich vznítila Bleskem soucitnosti láska vřelá. Jak, až ve hrob klesnou naše těla? Láska čistá, co nás spojila, Smí se nadít nadhrobního blaha! 185 Pojďme, dívko! Buď přísaha Také naše slavně učiněna, Ať ji sbory duchův ve výši, Ať ji osudův pán uslyší! Nuže! Minulosť je přemožena, Budoucnosť nám vlídnou jeví tvář: Stupme odhodlaně před oltář! 186