Uvítání jara.
Vítáno buď tisíckráte Jaro ve své leposti, Kde se poupě ku poupěti, Radosť druží k radosti! Vítáno buď tisíckráte V čarovném svém oděvu, Zrcadlo, v němž ráj se jeví V mládí milém úsměvu! Upravena byla země, Vystoupivši z vodstva ven, A na zářícím se trůně Mistr seděl spokojen; A přehlídnuv s vyšin hvězdných, Co byl stvořil mocí svou, Za dobré a dokonalé Uznal dílo s oblibou. „Na zemi,“ rce, „člověk kraluj! Ať se stkví tam bleskotem Drahokamu, roubeného Nesmrtnosti klenotem! [9] Ačkoli jen z prachu pošel, Přece duchům nejblíž stůj! Orudí on buď jen z hlíny, V kterém však dech vane můj! Než co dám mu ku posile, Aby stíhán, trmácen Trampotou pozemskou nekles’, Zoufalostí zachvácen? Jaro dám mu: Vesna mdlého Kouzly svými zotaví, Až pak vítěze i nebe Ve svém lůně oslaví!“ Pročež vítáno buď vřele Jaro ve své leposti, Kde se poupě ku poupěti, Radosť druží k radosti! Vítáno bud tisíckráte V čarovném svém oděvu, Zrcadlo, v němž ráj se jeví V mládí milém úsměvu!

Ke krajanům.
Odkudkoli k zemi české cizí hosté připutují, Na veškerých jim se stranách zvláštní znaky objevují, Slibujíce, že i uvnitř úkazy nevšední spatří: Hleďme vedlé slavných předkův nezklamat jich čáky, bratři! 10 Vstupují-li od Sas, vidí, jak z otvoru bezedného Poskoky se vzhůru ženou proudy vřídla islandského, Jimiž skoro polomrtvých tisíce se oživili – Hosté stojí, udiveni zjevem zázračné té síly. Z Rakous vcházejíce myslí, že se octli na východu, Kdež se v mořské třpytí hloubi hojnosť nejvzácnějších plodů: Perly, hodny, by se stkvěly mezi hvězd planoucí řadou, Z lůna Vltavy jim kynou lesklých drahokamů vnadou. Od Bavor když přibrali se, zdá se jim, že přehustými V Americe bloudí lesy, lesy takměř nesmírnými, V nichžnichž, co vládkyně velebná, příroda jen rozkazuje, A se oku užaslému v pramoci své odhaluje. Ze Slezi když zavítají, jaké tu jich udivení Nad divadlem, jehož jinde v Božím světě nikde není: Nad kameny, jež se tváří, jakoby se vtělit chtěly, Ano hosté zas se nehnou, ustrnutím zkamenělí! Odkudkoli k zemi české cizí hosté připutují, Na veškerých jim se stranách zvláštní znaky objevují, Slibujíce, že i uvnitř úkazy nevšední spatří: Hleďme vedlé slavných předkův nezklamat jich čáky, bratři!

K bouřlivému oblaku.
Zeuse velemocný, Rci, proč skláníš Pohřížen v myšlénkách, Božské své témě převelebné? 11 Která mračivá starosť napřáhá Od Erebových Břehů tmavonočních Supí své drápy Po prsou tvých? Zmítáš temenem: Ha! již rachotí hromy Po OlympuOlympu. Viz však, čeká Objetí tvého Nejkrásnější z nevěst! Růžemi zdobí si Ňádra a kadeře, A dech její, Bylinná libovůně, Věje toužebně Tobě vstříc. Vidíš-li spanilou Stkvíti se, Zeuse, Nevěstu zemi? Zrakoma pramenočistýma, Skrze křovin Zelený závoj, Pohlíží stydlivě K tobě vzhůru. „Zeuse, co prodlíváš?“ Ozývá se, milostí prahnouc, Hlaholem slavíčím, 12 A povznešen Od hravých větříčků, Nyje hlas její Na lemu řízy tvé plamenné. Ó blahodárce, Jenžto nejrozmanitější Život odíváš tvářností, Ó přijď, ó přijď! Stupiž laskavě K čekající Zlatým deštěm, A vyjasněn odpočívej V lůně spanilé Danaë!

Úkazy ve snách.
Sním. Tu na pohoří stanu, A nejistotou se chvěje, Zelených se stromů táži, Zdaž mi Jedna, Jedna přeje. Ach, zlé znamení se jeví: Vichr strašlivý burácí, Ze stromů ty nejsilnější Dolů v tmavou propasť kácí. Sním a po řece pak plavu, A nejistotou se chvěje, Jasnomodrých vln se táži, Zdaž mi Jedna, Jedna přeje. 13 Však ty vlny jasnomodré Již se hravě nehoupají, Z nenadání tuhnou, křehnou, A ledem se pokrývají. Sním a na louce pak sednu, A nejistotou se chvěje, Zpěvce skřivánka se táži, Zdaž mi Jedna, Jedna přeje. Avšak ubohý skřivánek Najednou přestává plesat, Od myslivce na smrť raněn, Ku zemi počíná klesat. Vyspal jsem se dávno, dávno, Opustil mě trudný spánek; Přec mne neustále souží Stromy, vlny a skřivánek.

Milujícího přání.
Ty, jenž z hlubin srdce svého Hojnosť kvítí zrozuješ, Milenci jím vzdálenému Poselství svá zvěstuješ: Země, matičko všech tvorů, Nebes choti spanilá, Vždy se těším, znamenaje, Jak se jeví láska tvá! 14 Kéžby také, drahá máti, Srdce mého city, sny, Pučily se, vyrostaly, V roucho kvítků oděny! Kdyby vyrostly pak růže, Jí bych květy věnoval – Však ty trny, ostré trny? Ty bych sobě zachoval.

Jeden den.
Na jejích rtou sladkých lpěje, S vroucným citem objímán, S vroucným citem objímaje, Rajskou slastí pronímán – Vůkol bor se rozestíral, V povětří skřivánek pěl, A na blankytové báni Nejjasnější den se stkvěl – Ó jak štasten, nevyslovně Šťasten toho dne jsem byl, Jak mi slasti jeho pocit V srdce hlubiny se vryl! Nechť budoucně krutý osud Záští ke mně vzteklou vře, Já i v mukách volat budu: Ach, jak krásný život zde! 15 A když hodina mé smrti Mrakorodá uhodí, Onoho dne zlatá zoře Za hroby mne provodí.

Rýn.
Jak slavně, Rýne, Horský ty jinochu bujaré statečnosti, Vstupuješ do života! Co tobě do skal vzdorujících! Ejhle, směleji Než kamzík od temena skáče k temenu, Přeskakuješ hlubiny. I ženeš se ku předu bez ustání Orlíma křídloma, Od cíle k cíli, Povědom si své velikánské síly! Propasť rozšklebenou na míle tlamou Hrozí tě pohltit; Ty však s chrabrými spolčuješ se tovaryši, Ej, zmáhají se síly tvé, A vyplňuješ propasť, Na břehu na jediném Květoucích říší poje pět, A slunce i měsíc i hvězdičky Ke smlouvě přátelské Přitiskují blýskavé pečeti své! Leč ku předu ženeš se neunaven – Ještě jedna hloub, 16 A ještě jeden skok rekovný, A šťastně dole jsi, A hrdě se ubíráš dále, Dále a dále neustále. Než co činíš najednou Tam v nižině, Nešťastníku? Šumícím-li svým nektarem Tě opojila réva, Již na hladších drahách svých U břehů, hrady zdobených a městy, Jsi okusil? Ha pošetilče, Dosti mocen jsa, By’s na ramenou svých gigantských U veleslávě Evropu odnes veškeru, Rozděluješ, rozdrobuješ Sil svých hojnosť sebranou, I nepřestáváš Ji rozdrobovat, ji rozštěpovat, A prvé tak svěží, statný jinoch byv, Plazíš se do moře Jako stařec! O Rýne, Rýne, jenž by’s nerozdroben Nejmohutnějším velikánem byl, Ty’s obraz dělených slovanských sil! 17

Evropa – panna.
Evropo, jmenují tě pannou, I je v tom smyslu skrytého: Nebť kolik ženichů jsi měla, Ty’s nezvolila žádného; Nechtěla’s s nimi hody slavit, V manželské okovy se vpravit. Jak střelhbytě kdys přilít’ Peršan, Urputník mysli zavilé, A kous’ tě ze zoufalé vášně Do řecké nohy spanilé! Ty’s zahnala jej hromy, blesky – Nezbylo mu, než hoře, stesky. Pak Arab, s jakou horoucností Se ucházel o milosť tvou! I osmělil se, políbení Ti vtisknout ve tvář Španělskou, Že krvácejíc zčervenala – Leč ty’s ho v přísnou kázeň vzala. A potom Mongol holohlavý, S jakou ten hleděl běsností Si cestu klestit k srdci tvému, Vše pále, pleně z chtivosti! Však s hanbou musel nazpět táhnout, Že přestal po nevěstě prahnout. 18 A konečně nadutý Turek Jak divoce byl popuzen, Tě zprznit, netuše, že pokus Mu strašně bude ostuzen! Nebť místo by’s ho obejmula, Ty’s k nohoum svým ho povrhnula. I ještě zamýšlíš se opřít Každého sňatku svízeli: Sopečným žárem hrozí pravá, Tvá levá hrozí ocelí; Zkadkoli by se ženich blížil, By přístup se mu všude stížil. Než přišel-li by od východu Znenáhla hodný žadatel, Udatný, švarný, ušlechtilý, Jenž by se s úctou snoubit chtěl; Zdaž by’s se tomu nepoddala. Jím také opovrhovala?

Italie.
Italie, ty jméno Evropské boty máš, A lepkou smolou zemskou, Jak známo, oplýváš! Ať tedy jsou opatrni, Kdo na tebe sahají; Neb botami smolenými Se opice chytají. 19

Napoleon I.
Toto slunce, nechtíc S přírodou být v shodě, Vyšlo na západě, Zašlo na východě.

Jelení parohy.
Vizte tu v zámku na paměť Dvé parohů pověšených, Na spůsob věru předivný Do sebe zapletených! Kdys nosili je dva jeleni, Kteříž se potýkali, A trkajíce do sebe, Tak dlouho bojovali, Až jeden v druhého parozích Se kolci zachytili, A, nemohouce od sebe, Se bezduši povalili. Jim světská moc a kněžská moc Se velmi podobají; Neb zamotaly se v boji tak, Že sotva se vymotají. 20

Želibor Jařeně. Úlomek románu.
1. „Víru mějž a spolehej se Na mou lásku slíbenou, A tak směle ubírej se Dráhou, sobě zvolenou!“zvolenou! „SS tebou sloučena, chci Tobě Berlou být a perutí, Chci Tě zotaviti v mdlobě, Když Tě osud zasmutí“zasmutí.“ Toť jsi řekla v blahé chvíli, Žehnajíc onomu cíli, Kam již za mladistvých let Směřoval mé snahy vzlet. 2. Ano, mnoho vykonati Jest mi ještě v životě, Nežli smrť mně bude stláti Lože k tiché dřímotě. Vlasť a Musa, ozářeny Zlatou zory světlostí, Svatým citem zasnoubeny, Volají mě k činnosti. Jaké to na jejích polích, Na těch požehnaných rolích, Namáhání žádoucí, Zplátku v sobě nesoucí! 21 3. A pak víra! Netušené Skutky z ní se zrodily, Jež o její posvěcené Moci slavně svědčily. Lze jí hory přenést, z tlení Vzkřísit ty, kdo dožili; Mužové, ted’ oslavení, Vírou svou se zvěčnili. Víra již děťátko víže K milé matce blíž a blíže, Věčné světlo víry nám Ojasňuje zření – tam. 4. Avšak viz, jak Bůh nakládá S vírou, jižto máme v něj, Jak ji netlumí – pobádá: Toho, milá dívko, dbej! Přírody on ráčil krásnou Říši kol nás rozvitirozvíti, Kde nám snadno, všudy jasnou Stopu jeho spatřiti. Světy v blankytové výši, Červík dole ve své skrýši, Všechno Boha zvěstuje, Pochybnosti zničuje. 22 5. Tak i v dějin zatmělosti Boží lesk se shledává, Také v jejích zmotanosti Řiditel se poznávápoznává. Kam by lidstvo, k bludu schylné, Dávno bylo zabředlo, Kdyby Boží rámě silné Zprávu světa nevedlo! Osudy i jednotlivých, I národů, mrtvých, živých, Boha jsoucnost hlásají, Víru v něj nám vnukají. 6. Věru, zahradník jak bděle Pěstuje své kvítečky, By se vydařily stkvěle Tyto jeho dítečky: Tak Bůh víru ošetřuje, Jež se k němu přiznává; Nechť pak peklo pohrožuje, On nám síly dodává: Bychom nad prach povznešeni Svedli v mužném zanícení, Co jen víry sstoupenci Svedou, nebes milenci. 23 7. A jak já jsem dověřoval Slibu tvého pevnosti, V mysli na něm vybudoval Hrady příštích radostí! Mněl jsem, ježto stejné námi Bouře plaše zmítaly, Že jsme k lásce, pohromami Sestejněni, dozráli. Ó jak blahé domnívání Po tak dlouhém postrádání! Jaká slasť mnou proudila, Až mi ňádra úžila. 8. Ráje, jež se ve květnatých Lučin kráse blýskaly, Též i v šperku plodů zlatých, Před mým zrakem zkvétaly. Jako někdy na mládence, Svět se na mne usmíval, Nadějnosti pestré věnce Po mých stezkách rozsíval. Proč? Že jsem ti dověřoval, Svatou v sobě víru choval, Že má prsa ostrý hrot Pochyb ještě neubod’. 24 9. Vyznávám však teď se v tobě? Běda, jaká proměna! Nepodobáš již se sobě! Ach má čáka zmařena! Ty’s to, kteráž se mi tiše, Jak se měsíc září svou Vkrádá v skalí tmavé skrýše, Vkradla v duši mrakavou? Hledím, hledím, zaražen jsa, Pohlížením pomaten jsa: Ty to v skutku, ty to jsi? Pravda-li to, báje-li? 10. Báje? Ne! Neb jak svým leskem Iris mračna krásívá: Takto báje, vládnouc steskem, Žití trpkosť sladívá. Ty však pořád bez ustání, Vnitřnosti mé zbuřuješ, City v nich, až ke zoufání Hrozné city, vzbuzuješ. Plamenem mi hlava hoří, Zimnice mé údy moří – Divým vichrem zachvácen, Potácím se trmácen. 25 11. Tento zrak, jenž šípy metá, Tento úsměv na tvých rtech, Tento pokyn – veta! veta! Zatajuje se mi dech. Ha, ne mně tím, jiným vidná Znamení se dávají, Jiným, kteříž – chasa bídná – Úlisně tě zklamají! Ochechule, lahodnými Lákala’s mě zpěvy svými, By’s pak vlékla umdlého Do bezední mořského! 12. Plesej, jásej: víc a více Ctitelů tě sleduje, Velebí tvá vábná líce, Hory, doly slibuje! Aj, teď budeš volnosť míti, Srdce-li si bude přát, Buď jak Circe čarodíti, Nebo na Armidu hrát! Ó mé sny, jak byly lhavé, Falešné ty sliby žžavé! Zakládej si na ženě, Zakládáš si na pěně! 26 13. Znamenáš-li, jak jich řady Proti mně se srocují, Chechty vedouce, mě všady Vtipy pronásledují? Ach, a já se nesmím mstíti – Toť mi osud zakázal, Jenž na dlouhá léta žití Okovy mě ovázal. Tak stál Laokoon, saní Sevřen – kořisť beze zbrani – Až zub šelmy veň se vryl, Čím pak muk svých zproštěn byl. 14. Myšlénkami zplašen, zděšen, Jako Litic směsicí, Bloudím sem tam, nepotěšen Nejluznější květnicí. V černém rouše truchlivěti Zdá se mi chrám přírody; Hnusno mi, naň pohleděti – Nikde těchy, lahody! Sil a tvarů rozvíjení, Zjevů tiché uvážení, Vše to již mě neblaží, Srdce po tom nebaží. 27 15. Zase v trudném rozjímání Ztrávil jsem ach! celou noc; Zase v lkání, bědování Probděl jsem ach! dlouhou noc. Měsíc svítil srdcejemně; Všechno sladce dřímalo – Potěšení žádné ke mně, Žádné nezavítalo. Kam ach klid se odstěhoval, Jenž mě jindy oblažoval, Než mi do prsou se vkrad Obraz tvůj, pln jarních vnad? 16. Labyrint domínek, zdání, Z něhož se mi zavírá Všude východ, útěk brání, Vůkol mne se prostírá. Jiná Sfinx jsouc, hádankami Činíš mozku příkoří, Že buď, zmaten úlohami, SkřehneSkřehne, neb se rozhoří. Běda! Jak se stezky kroutí! Z bludiště jak vyváznouti? Kéžby Bůh mně síly dal, Zšílení bych odolal! 28 17. Vzhůru! Ještě nezahynu, Ještě dosti síly mám: Musy, vlasteneckých činů Zpomínaje, okřívám. Drahami, drsnými sice, Kde však lze mi, postavit Pomníků si víc a více, Rozkošno se unavit. Jim jsem zaslíbil se záhy, Na ty dál se vydám dráhy: Musy, vlasti zpomínám, Ještě dosti síly mám! 18. Líbí-li se, můžeš hráti S hošíky a s třeštíky, A je bodat, dráždit, štváti, Natropit tak povyky; Avšak já jsem muž, má milá! Od hlavy až do paty, Jehož bolesť nezmoždila Dosud – muž jsem srdnatý. S chlapci můžeš, s hošky hráti, A je bodat, dráždit, štváti, Leč já v skutku muž jsem, věz, Jenž – i loučení by snes! 29 19. Tvrz mohútná, obehnána Trojí zdí a bezpečnou Věží řadou opásána, Záříc silou statečnou, Tvrz má víra byla v tebe; Zakotvena ve skalí, Sáhala až v modré nebe, Jako tvrze slavných dní. Leč ty’s tvrz tu zdrancovala, Zapálila, ztroskotala, A co kupa rozvalin Pohlíží teď do dalin. 30 Vzhůru! Vzhůru! Rozloučiti Musíme se, musíme; Nemožno se nerozjíti, Ač teď oba slzíme. Naposled zde mějž mou ruku! Nehleď již mým srdcem hnout! Překonal jsem hroznou muku, Odhodlal se necouvnout. Musíme se rozloučiti, Nemožno se nerozjíti. Rozlučme se bez zloby! Na shledanou za hroby! 20

Obraz ve vlnách.
Měsíc svítí jasnou tváří. Sedí jinoch v jeho záři U potoka tichého, Dívá se, jak vlny plynou, Rychle dál a dál se linou Leskem stříbra čistého. Hle, v potoka vlnách hladkých Jaká teď se ve vnad sladkých Šperku jeví postava? Děva je to roztomilá, Přelíbezná, přespanilá, Nade všecky lákavá. A on zrakem stíhá děvu. Oč, že v luzného se zjevu Kráse slepě rozkochá? Touží děvu obejmouti, K srdci svému přitisknouti – Zmámeného jinocha! Neb se vrhnuv do hlubiny Byl by tam své laskominy Obětí se jistě stal, Kdyby plavce nezběhlého Přítomný duch strážce jeho Do ochrany nebyl vzal. 31 Vytrhnuv ho praví k němu: „Jakému jsi vášnivému Domnění se vydal v plen! Neboť zjev, po němž jsi bažil, Jejž jsi postihnout se snažil, Byl jen zobrazený sen. Rusalce, jež obstarává Potok ten, mu život dává, Zdálo se o družici, S nížto v dáli pojí vlny; Sna jen odlesk vděkuplný Spatřil’s v oné děvici. Pamatuj si! Ve tvém žití Snad se ještě rozmanití Snové k tobě přiloudí: Nedej však se mámit jimi, Nechť i nejvábivějšími – Um tvůj ať je posoudí! Chceš-li přírody však divy Pojmout, její přičinlivý Způsob v tiché skrytosti: Sleduj čistou, klidnou myslí! Jen od vášně neodvislý Vnikne v její tajnosti.“ 32

Na témž místě.
Zde stojím zase na témž místě, Kde před lety jsem někdy stál, A čarovnadný kraj se jeví Mně v minulosti opodál. Zde stojím zas u téhož stromu, V nějž jsem, když ještě útlý byl, Ve sladkých snech se kolébaje, Milenky drahé jméno vryl. A k jejímu vryl jsem pak svoje – Kde jsou ty známky? Zhynuly – Však také již co pěna, pára, Ti snové moji minuli. Jak na stromové kůře není Žádného vidět znamení: Tak se i s láskou její stalo, – Vše bylo ach! jen šálení.

Noční cestování.
Ej noc, ta bledá děvice, Přes luhy, přes lesy kráčí! Za ní se z blízka a z daleka Dav šedých stínů vláčí. 33 A jeden z nich hned poznávám – Sečkej, ó sečkej, milá! Proč spěcháš tak plaše přes rybník? Že’s nevěrná mně byla? Utichnul šumot doubravy, Ni lístek nehýbá se, A hle! zastřená mračnem tvář Měsíce odkrývá se. Tu mizejí stíny – Jí nevidět – Již-li snad v hrobě hnije? Ach samotinký putuji dál, A v houští sova vyje.

Pravda.
Lepší pravda Ve sprostém šatě, Nežli lež Ve zlatě a ve šarlatě. Lepší pravda S bradou neholenou, Nežli lež S tváří přilíčenou. Lepší pravda S hubou nevymáchanou, Nežli lež S libomluvností mazanou. 34 Jen bez obalu S pravdou ven, Pak nastane Spásy den!

Rozdíl.
Ke sprostému můžeš pravdu mluvit Kdykoliv; on stráví, jako pštros, i kámen. Chceš-li však ji mluvit k velmožovi, Posečkej, až pomine ho žáhy plamen.

Nový druh hluchoněmých.
Až zas spočtete hluchoněmé, Připočtěni buďtež i ti, Kteříž nemohou pravdu slyšet, A tím méně ji mluvit chtí.

Licoměrníkům.
Vy kolující na nebi Měsíček chytře představujete; Neb vždy nám jednu stránku jen, Svou světlou, krásnou ukazujete. 35

Ruka ruku myje.
„Ruka ruku myje,“ Slýchám často hovořit. Což to připomíná? Inu že tam třeba mýt, Kde je – samá špína.

Modlitba skromných.
Otče náš nejlaskavější, Dejž nám jen náš chleb vezdejší: Však – protože to můžeš dát – Také něco másla k tomu: A – protože to můžeš dát – Také dojnou kravičku k tomu: A – protože to můžeš dát – Také luka s poli k tomu: A – protože to můžeš dát – Také malý dvorec k tomu, I abychom prosbami a žaly Déle Tebe nesužovali, Dejž nám již zámek hezky veliký S čeledinstvem, s kočáry a s koníky, Beze vší okázalosti, Jen se vší k tomu příslušností! O Pane, neoslyš vzdechů našich plic, Vždyť mi nežádáme ničehož víc! 36

Jungmannovi.
Tak i tebe nám, i tebe vzaly Vládnoucí osudu mocnosti! Oko, z něhož blesky vynikaly, Ponořeno v noční šerosti; Srdce nebije, v němž neustálý Chvěl se popud k účinlivosti. I ty odňat na vždy české vlasti, I ty, její sláva, štěstí, slasti! I ač tvoji kolem hrobu tvého Hemží se hustými řadami, I ač z nitra lkají pohnutého, A tvou rakev kropí slzami: Nadarmo! Ni hromy zesnulého Nevzbudí i všemi ranami Ty jsi v národ vdechl nové žití, Národ tebe nemůž oživiti. Významné tvé bylo působení! Ač jen z chatrče jsi původ vzal, Plál jsi přec po vlasti oslavení Víc než zrozený v paláci král. Bouřky hřměly nad tebou, ty’s hřmění Živlů hrozících se nelekal: Pokojně jsi kráčel po své dráze, A nebesa žehnala tvé snazesnaze. Velká věc to, národ probuditi, Ne, by doved’ v vášni zbouřené, Jako hyena, se rozzuřiti, Ale by, co hanbou zhyzděné, 37 Zamítnuv, si mohl oblíbiti Vše, co dobré, krásné, vznešené! Ty’s dal podpal, jímž se jiskra vzňala, Aj noc prchla, zora z lože vstala. Před tebou, jaký to pohled všady! Skoro všady rum a prázdnota. A teď, ejhle! zorané již lady, Z nichžto žně nám kyne jistota, Pestrým květem osypané sady, Všady vzrůst jarého života. A kdo Vesnu uved’ v naše kraje? Ty’s to byl! Ty’s tvůrce toho máje! Ale nejen národ svůj, i celý S národem svým oblažil jsi svět; Neb na národův se zdaru stkvělý Zakládá i člověčenstva květ: Pročež nejen národa vděk vřelý Tobě zaplápolá za oběť, I duch strážce člověčenstva ctíti Tebe bude a tě velebiti. Z kalného však neprýští se zdroje Pramen, v němž se nebe usmívá; Nezplozují nočních stínů roje Zlatý den, jímž srdce okřívá: Takby nemohla se práce tvoje Podařit, tak stížná, traplivá, Kdyby nebyla ti umožnila Vítězství tvá mysl ušlechtilá. 38 Svatá myšlénka a city vřelé, Jež jí zakrněti nedají, Vůle, zocelená na svízele, V duších všedních neobývají, Tím míň v těch, co ve živém mrou těle, A jen v mrzkosti se kochají Co má vzdorovati celým věkům, Zdaří se jen čisté ctnosti rekům. A kdo nesvědčil by s nadšeností, Že jsi muž byl veskrz poctivý, Upřímně milovný pravdivosti, Skromné mysli, chvály nechtivý, Nedbající vlastní na žalosti, Cizího však bolu citlivý, Svému příteli vždy věrný přítel, Nepříteli svému nikdy mstitel. A jak’s k učňům svým se vzorně choval, Péčí o ně mládna v starosti: Slovem, příkladem je očaroval, Nadchnutím vzbuzuje nadchnutí: Výtky ostnem jak’s je ponukoval, Chválou dodával jim perutí: A pak doma! Jak jsi tam se snažil, Abys v milém kruhu všechny blažil! Avšak vidím tě, jak u vysosti Vznášíš se v nadzemském zastkvění, A mně kýváš zvyklé ze skromnosti, Varyta bych stavil zvučení, 39 Že ti na zpomínce tiché dosti. Staň se podlé tvého velení! Struna poslušně již umlkuje, Jen to přání ještě vyjevuje: Mnohé zbývá ještě namáhání, Než dosažen bude slavný cíl; K velkého však díla vykonání Zapotřebí posvěcených sil: Kéž se, každý ve svém povolání, Tedy snažíme být, jak’s ty byl, Se ti rovnat v lidské důstojnosti, V lásce k národu i v každé ctnosti! A ty, jejž teď hvězdné zdobí věnce, Tuž nás k dodělání úkolu! Vždyť nebeské těší ozářence. K zemi sstoupiti a pospolu Za ochrance býti, za spojence, Planoucím ve svatém plápolu. Kýváš: „Ano!” Nechť tvé tělo hnije, Když jen duch tvůj mezi námi žije!

Slečně Germanisaci.
Panny Germanie, Jak žije v písních, Té si vážím: Děvy s nebeským blankytem v očích, S jarními růžemi na lících; 40 Děvy té šlechetné, Jež cudně kráčí, Věrnosť chovajíc v srdci, Pravdu na jazyku, Vymáhajíc si úctu I od protivníků, Meč rekovný po boku Jen k boji tasíc spravedlivému. Leč ty, Slečno Germanisace, Jež se za ni vydáváš, Jak se mi zošklivuješ! Jak se mi zošklivuješ, Hanebná její potvoro, Jevíš-li se ve dne, Přilíčenou tvář Skrývajíc závojem, Pod nímž chlípně očkem házíš sem a tam, Nezkušenou mládež navnazujíc, Nebo-li v noci Vyšperkována se ulicemi plíháš Lákavě vzdýchajíc A kroutíc hadím krkem Po všech stranách, By’s kořisti dobyla, Již pak vraždíš Uschovanou v pase dýkou! Frejířko Germanisace, By tě, Ujdeš-li pochopům pozemským, 41 Nadzemští pochopové Vlekli tam, Kam náležíš: Do propasti horoucího pekla! Fi, frejířko, Pryč s tebou!

Velikomyslnosť.
Těšíš mě tím, že je národ tvůj Co velikomyslný znám. To věděl jsem dávno bez tebe: Vždyť jest až příliš veliký, A myslí vždy jen na sebe.

Od menšího k většímu.
Vy chcete, abychom přede vším Vlasť větší se učili milovati, A pak – myslíte – že bychom I v menší se mohli pokochati. To však mám za převrácenou věc: Vždyť pedagogika káže přec, By od menšího se započalo, A pak se k většímu postupovalo. 42

Příroda a umění.
Národy jsou od přírody, Říše uměle zbudovány: Tam, kde příroda se kazí, Umění se dočká hany.

Koncert národův.
Jedni svá záda nastrkují, Druzí si na nich zabubnují.

Stádo a pastýř.
By člověčenstvo všechno stádem bylo, Tím, myslím, byste se spokojili; Však aby jen jednoho pastýře mělo, Tomu byste se protivili.

Co Bůh ví a co čert ví.
A. Že velmi zle je s námi, to Bůh ví! B. Tož rač se přece vyjádřiti, Jak věci napraviti! B. Co? Jak? E dej mi pokoj! To čert ví. 43

Výrok zkušenosti.
Tak výrok zkušenosti zní: Buď kvést anebo vadnout, Buď tloustnout nebo chřadnout, Buď stát anebo padnout, A kdo sám vladařit neumí, Tím budou jiní vládnout.

U bez kolečka a Ů s kolečkem.
Bez regimentu nejde to, Bez regimentů by to šlo.

Naopak.
Jací páni, takoví poddaní, Praví přísloví. Ale jak, Řekne-li se naopak: Jací poddaní, takoví páni?

Náhled o republice.
Co soudím o republice? Ne méně a ne více Než to: že jest vlády ustrojení, Nad něž člověka vzdělaného A co nejvýš ctnostlivého Hodnější a důstojnější není. 44 Leč pokud lidé jsou, jak jsou, Ať si jí v úmysl neberou!

Sloha z písničky tichošlápkův.
Jak dobrá to věc je, Tichošlápkem být! Kolik dá se při tom Podešvův ušetřit!

Důsledný úsudek.
Poněvadž se dobře smýšlející Všeobecným pravidlem řídit má: Protož každý charakter jest podezřelý, Neb se svou zvláštní cestou ubírá.

Dobrá příčina.
Proč ve zvyku není, veleduchy Řády a hodnostmi oslaviti? Aby se takto naučili, Sobě sami dosti býti.

Co divu!
Co divu, že’s ty radou A komorníkem se stal! Vždyť Kaligula hřebce svého Konsulem udělal. 45

Potkání. Poučná romance.
Na lávce osamělé Se potkalo oslův dvé; Tu, – věřte moji drazí – Tu bylo oběma zle. Neb lávka byla úzká, A pod ní běžela Říčka bystrá, rozvodněná, A divoce hučela. Když žádný nemoh’ v pravo, Ani v levo dáti se; Tu, jak jsem vám již pravil, Tu bylo oběma zle. Dívali se a stáli Z počátku zaraženi, Pak jali se jigat a dupat, Tak byli rozzlobeni. Jaký konec byl té věci? To milý Pánbíček ví! Snad stojí tam oba podnes, A vězí v nesnázi. Snad stojí tam podnes, jestli Si nezpomenuli, Že nic nezbývá oslům, Než – aby nazpět couvnuli. 46

Vzdělávání.
Vy se obáváte, že vzdělávání Člověčenstva zlý konec vezme? Noži a vidličkami můžem’ si škodit: Nuž tedy, prsty jezme!

Vysvětlení.
V Evropě proč tolik věcí Šourem musí jíti, To vám vedlé hvězdosloví Hned chci vysvětliti. Tři jsou sféry, Evropa však V šourné sféře leží, A z toho pochází, že v ní Tolik šourem běží.

Nadarmo.
Dějepisectví můžete umučiti, Dějinstvo nemůžete vyhladiti, I kdybyste je pod zem pochovali, Kosti by mu z hrobu vylézaly. 47

Prosba.
Pokud jen hledíte, své kaňky Chytrými spůsoby zakrývati, A se neostýcháte, svou vinu Na pána Boha samého cpáti, Ba i své vady a své hříchy Na ctnosti a zásluhy vykládati: Dotud nevěřím, že v opravdovosti Hodláte dostát své povinnosti. Nechcete-li se bez shovění v prsa tlouci, A „Mea maxima culpa“ volat z duše vroucí, Tož mlčte a chovejte se tiše, A pak vás, páni! sneseme spíše.

Nedejme se!
Nedejme se nevědomosti, Nedejme se nečestnosti, Nedejme se zahálčivosti, Lenivosti a zbabělosti, Nedejme se nesvornosti, Nedejme se nedůvěrčivosti Ke své slavné minulosti, A tak s Boží milostivostí Dožijem se slavné budoucnosti! 48

Daliborka. Podlé pověsti.
1. Čí hlava v deštivém počasí Tam na tvrzi na Rabenštýnské ční? A kdo ji tam vztyčil, kde zuřivá Moc větrů stále ji ovívá? To Litoměřičtí zrobili, Ti hlavu tam z pomsty vztyčili, Zkusivše v mnohých již úpolích Daliborova meče pádný švih. Což pozbyl Dalibor hlavy své? Nikoli! Jiný to zajisté; Neb s kýmkoli onen zápasil, Nikdo se ještě nespasil. To Jankova hlava, co tam ční, Hudce známého po vlasti, Jejž Dalibor vroucně miloval, Pro jeho umění zbožňoval. A tomu, když se zamotal boj, Ač Daliborův zvítězil voj, Ba tomu odpůrci povzteklí Hlavu věnčenou usekli. Ta nyní tam s tvrze co šereda Do krajin českých pohlédá, Všem zvěstujíc Daliborův žel, Nesmírnou ztrátu, již utrpěl. 49 2. Na Kozojedech, na hradě svém, Všem vyhýbaje se rozkošem, Rek Dalibor čas tráví; Pohasla očí jeho zář, Zsinala ruměná kdys tvář, Neb srdce mu bol prorývá žhavý. „Potřel jsem vás,“ tak styště si, „Než jaká z toho vítězství Mně radosť se urodila? Jím-li vám bylo poškozeno Tisíckrát mi to oplaceno, Msta se vám výborně podařila!“podařila! „OO Janko, můj Janko, Ty’s dokonal! Ach, kdy se utiší můj žal, Když tebe již, tebe není? A co hrozného se přihodilo, Já viděl to, leč nelze bylo. Zabránit tvého zohavení!“ A skalopevný Dalibor, Jímž nikdy nehnul soků vzdor, Se, bolem zdrcen, chvěje, A oči jeho se zakalují, A z mračen, jež je obhalují, Teď hojných slzí déšť se leje. Pak opět nářku průchod dán: „Hanebně dívkou oklamán, 50 Jíž, co bohyni, jsem se klaněl, Vyřítil jsem se divoce, A zuřil dalece široce, Kamkoli mě zlosti pud poháněl.“poháněl. „AA z nenávisti k lidem všem Bych světa byl zatřás’ základem V bezuzdné povzteklosti, By ke mně se nebyl on připojil, A zbouřené city mé ukojil Umění svého půvabností.“zvolenou! „ÓÓ když on smyčcem na houslích vlád’, Nejdojemnějších zvuků sklad Vyluzuje ze strun tklivých, Ó jak mé srdce pak jásalo, A v útěše se kochalo, Zproštěno tesknot zoufanlivých!“zoufanlivých! „TuTu bylo, jakby mně do prsou S veškerou blažeností svou Pohřížilo se nebe, A rámě, přichystáno v seč, Vražedný odhodilo meč, A objalo, můj Janko, tebe!“tebe! „AA nyní – ó třikrát běda mi! – Čí hlava ční tam s cimbuří, A šklebí se strašně již z dálky? Tvá hlava to, nejdražší příteli, Můj soudruhu v každé svízeli, Ty zpotvořená oběti války!“ 51 A jak dítě, jemuž osudem Vyrvanou máteř vložili v zem, Polévá slzami tváře – Leč ejhle! teď se vypíná A silné pěstě zatíná, A z očí plane mu divá záře. „Ukrutně,“ řve, „jste se pomstili, Tak těžce mě v útrobě ranili, Že bych málem se zakrvácel; Však nemysliž vaše zpupnělosť, Že bujarosti již nemám dost, Bych moc vaši běsnou z kořen zvracel!“zvracel! „JsemťJsemť ještě Dalibor, starý rek, Jehož nezmoh’ nikdy váš hněv a vztek Při všem svém namáhání: Anděla strážce jste zprznili, Kteréhož zpěvy vás chránily, Nuž připravte se ku pokání!“pokání! „CoCo trvá naše rozepře, Litoměřice ještě nikdy mne V plné mé hrůze neuzřely: Teď Bohu a cti své přisahám, Že vám ji strašlivě zakusit dám – Záhuba budiž hubiteli!“ Tak v litosti své a ze zloby řve, Meč chápe, rohem k boji zve, 52 A vojíny své sbírá: Zmáhá se v hradě jek a hluk, A ze vrat již pádí železný pluk – Třeste se potomci Litomíra! 3. Čím rek Dalibor byl hrozil, Bylo dílem vykonáno: Podlehly již Ploskovice, Marně od nich vzdorováno. Podlehly již Ploskovice, Krve teklo bez příkladu, A do pusté lidomorny Vržen mohútný pán hradu. A po širých hradu baštách, Který mu již nevzdoruje, Vítěznou opojen slastí, Dalibor si vykračuje. „Jak se Ploskovicům stalo,“ Volá, „ježto s vámi byly, Rovněž tak se vám má státi, Za to, co jste zavinili!“zavinili! „HaHa, ty město, ověnčené Vůkol sady zelenými, Nad Labem se hrdě stkvoucí Šperky skoro královskými,“královskými, 53 „LitoměřiceLitoměřice, ha slyšte! Spěchám i vás pokořiti, S vaší výše, s vaší slávy Do prachu vás povaliti.“povaliti. „KK Jankovu mě pohřbu zvete, Prodlevše s ním po tu dobu: Nuže, buďtež zplápolalou Pochodní u jeho hrobu!“hrobu! „VězteVězte: blízký již je konec Vaší pýchy, Vaší chvály – Brzo lid se tázat bude, Litoměřice kde stály!“ Avšak sotva že tu kletbu Vyslovila jeho ústa, Jaká se tu valí z dáli Hromada sem šírá, hustá? Ha, viděti přílbic, brní, Kopí, mečů blyskotání, A slyšeti ryky vojska, Hřebců dupot, divé ržání! Litoměřičtí hle, jsou to – By spasili Ploskovice, Přichvacují cvalem, skokem, Dusajíce, supajíce. A jak mračna krupobitná Šíř a šíř se roztahují, Až pak blankytovou báni Celou ve tmu zahalují, 54 A z černého svého lůna Blesky, hromy vysílají, A v ledových kusech zkázu Na vše role rozsýpají: Tak se oni rozšířují Nepřehledně dál a dále, V dolinách i na vyšinách Přibývá jich neustále. A jakby ze země rostli, Šíř a šíř se rozkládají, Až se moři nesmírnému Šiky jejich podobají. Dalibore, nejhoršího Máš se nyní obávati! Nelze tobě, také moci Přenáramné odolati. 4. Král Vladislav sedí na trůnu, Na hlavě stkvoucí korunu, A okolo něho pánové, Země nejvyšší soudcové. I stojí před ním, před králem, Muž, zápase s hněvem a se žalem, V trojnásobná pouta jesti dán, Leč duch jeho není překonán. 55 A kdo jsou, kteříž ho spoutali? Ti z Litoměřic, ti to spáchali. Vrhli se naň s přemocí sil; Tak Dalibor raněn i zajat byl. A když nepřátelé zběsilí Jej byli v okovy vpravili, Před krále jej vedli v pospěchu, Nešetříce hany, ni posměchu. Král vece: „Rytíři, ty’s mi znám! Prohřešil’s se těžce proti nám; Neb zuře ve vlastech jako vír, Rušil jsi přikázaný mír.“mír. „VšakVšak vážím si srdce chrabrého, Ducha podnikavého a smělého, A rád bych se sklonil k Daliboru, Odpůrcům jeho na vzdoru.“vzdorou „ZavažZavaž se však svou rytířskou ctí, Že nesetrváš ve svévoli, Že zákony přísně chceš zachovat, Budoucně jen za krále bojovat“bojovat.“ Tu Dalibor dí: „Rač odpustit, Tak nebude, králi! Tak nemůž být! Žádné sliby nemají lákadla dost, Bych svatého zprznil přátelství ctnosť“ctnosť. „CoCo mi do světské skvělosti, Do titulů a hodností! Mě láká jenom věc jediná: Přítele pomstit – Toť touha má!“má! 56 „VV tvých rukou jsem, tak osud chtěl: Radím, by’s se na pozoru měl; Nerozvazuj bouře spoutané, Sic se ti škody dostane!“dostane! „NebNeb jestliže svobody dosáhnu, Věz, znova že na vrahy vytáhnu, A budeš-li ty mi překážet v tom, I tebe zchvátí té bouře hrom.“ Tu rozhorlen se vzchopí král: „Však ve své zpupnosti nepůjdeš dál! Pryč s tváře mé, líté stvoření, Pryč do hlubokého vězení!„vězení! „TamTam v samotě můžeš vyhrožovat, Až hlavu ti od těla oddělí kat, A na vždy zkrotí tu sveřepou saň: Tak káže král tvůj, a tak se staň!“ 5. Dole ve věži pusté Rek sedí Dalibor, Věda, že smrť ho zhubí Pro jeho smělý vzdor. Však té se neobává: Jak často, když válčíval S krutými nepřátely, Jí v oči hledíval! 57 Než doba dobu stíhá, On čeká den co den, A nevedou ho přece Osudnou cestou ven. Tu jemu, jenž byl zvyklý, Pod šírými nebesy Volně se potulovat Luhy a pralesy, Tu přetmavo mu bylo V podzemské tmavotě, Tu přetěsno mu bylo V žalářní těsnotě. Mocněj, než kdy se mu zmáhá Toužení ve prsou Po milém společníku, Jenž ho svou blažíval hrou. „O Janko,“ vzdychá, „můj Janko, Jehož hlavu jsem viděl čnít Na Rabenštýnské tvrzi, Kéž by’s moh’ se mnou být!“být! „TuTu přede mnou by brzo Svět jasný vykvétal, Tu čarovné bych kraje V myšlénkách prolétal!“prolétal! „NežNež ty’s ach kořisť hrobu, A co hrob uchvátí, Již nikdy nepropustí, Již nikdy nevrátí!“ 58 A vyskočí a svými Lomcuje okovy; Ty poddati však nechtí Se Daliborovi. I přiskočí pak k oknu, A mříží lomcuje; I tato nerozlomnou Se mocí zpěčuje. Než ejhle jaká změna V něm nyní nastává? Tvář jeho ta se jasní, Rtem úsměv pohrává – K nebi se zdvihá oko, Planoucí vděčností Co jest, co mu přináší Útěchu v žalosti? 6. Zabřinkly klíče, k Daliboru Do těsné, tmavé jistbičky, Žalářník šedovlasý vchází, Nesa mu oběd skrovničký. Jest to jen trošek chleba, vody – To postaví a chce zas jít; Leč on mu brání, a co prosba Zdají se slova jeho znít. 59 „Stařečku,“ praví, „ne tak kvapně! Sečkej, až ode mne teď zvíš, Co mého srdce vroucné přání! Nemyslím, že mne oslyšíš.“ Diví se stařec, neb co vržen Byl Dalibor v to vězení, Slovíčka k němu nepromluvil, Trvaje v tuhém mlčení. „Pane rytíři,“ vece stařec, „Jsem k vašim službám velmi rád, Neb šetřil jste mi syna v půtce, V níž nedoved vám odolat.“odolat. „VšakVšak račte při tom uvážiti, Že sloužit ve všem nemohu: Musím vás velmi přísně stříci, Mám nebezpečnou úlohu.“ „Ne, ne!“ řce Dalibor. „Nežádám, Co by ti bylo záhubné, Můj milý! Přines mi jen smyčec A housle – celé přání mé.“ „Housle?“ žalářník odpovídá, Podiven víc než prvé byl. „Vždyť neslyšel jsem, že jste někdy Na housle hrát se pokusil.“pokusil. „Nemáte-liNemáte-li však jiné touhy, Učiním rád, jak jste si přál. Jen abyste svou umělostí Myší na sebe nepoštval!“ 60 Tak stařec dí, se usmívaje, A kráčí ze žaláře ven. Dalibor klesá na kolena, Volaje slastí opojen: „Ó nebe, díky tobě, díky, Že’s vlídně k tomu svolilo, Po čem, jak po rosičce kvítí, Mě srdce vroucně toužilo!“toužilo! „ZaZa znamení to považuji, Že milostivé být mi chceš, Že žití mého minulého Naprosto nezatracuješ.“nezatracuješ. „AA ty, můj Janko, ozářenče, Smiluj, smiluj se nade mnou! Rád poslouchal bych hry tvé zvuky, Nežli mne na smrť odvedou.“odvedou. „NelzeNelze mi tebe uslyšeti Však je-li svět, v němž žiji já, Nějakým útlým svazkem spojen S tím, kde se těší bytosť tvá,“tvá, „PřibližPřibliž se ke mně, uč mne tóny Tvých houslí napodobiti, Ač nikdy, nikdy nedovedu Tvým kouzlem k duši mluviti!“mluviti! „Nemožno-liNemožno-li se jinak blížit, Sestupiž ve snách s vysosti, A uč mne smyčcem struny hladit, Po jichž já bažím zvučnosti,“zvučnost, 61 „AA v jejich zvucích chci se kochat, Až krev má nebe spokojí, A milosť jeho snad mne zase, Můj druhu k tobě připojí!“ 7. Jaké při večerním vánku slyšet Roztoužené mysli výlevy? Jsou to zvuky z nadzemských snad krajin, Srdcejemné rajské nápěvy? Ne, to nejsou zvuky z nebes říše, Ty tam z lůna bílé věže zní, Která z třiadvaceti svých sester, Vůkol hradu královského ční. A davy lidu se hromadí Před bílým vězením, Poslouchajíce libostné Ty zvuky s nadšením. „Kdo provozuje na houslích Tak čarokrásnou hru? Ha, nebyl hozen Dalibor V strašnou žaláře tmu?“ A sladčeji, než potoční vlna Ze skal šustí v temném lesíku, I než ze křoviny hustolisté V jaře zpěv se prýští slavíků, Sladčeji to ve věžním se lůně Tony zázračnými ozývá; Tak že všechněch posluchačů srdce Slastným pocitem se rozplývá. 62 I nepřestává s rozkoší Lid pilně poslouchat. „Kdo divokého rytíře Naučil tak libě hrát? Máchati mečem uměl sic, Až i postrachem země byl, Než kdo jeho pádnou ruku tak Na strunách vycvičil?“ A vždy sladší, líbeznější tóny Vlní z bílého se vězení, Hlásajíce srdce zlomeného Horoucí, nesmírné toužení, Tužbu srdce, jež sklamáno v lásce I milého druha ztratilo, Jež osudem nepříznivým mnoho Trpkého, přemnoho zkusilo. Tu posluchači zchváceni Soucitem volají: „Běda, že Dalibora nám Usmrtit hodlají! Ač vina jeho velká jest, Kdo v kouzlích se takových zná, Ten není země vyvrhel: Ať milosť a česť se mu dá!“ A kdykoli větříček zavívá Při večerním tichém soumraku, Plynou z lůna bílé věže v ladu Nejkrásnějším proudy zázraků, 63 A lid poslouchá, poslouchá dále, Jakby vyšší moc jej poutala, A z tisíců očí kanou slzy, A z tisíců úst zní pochvala. 8. Pověsť o hudci ve věži Letí až ku králi; Ten jí se zděsí velice, Jak plavec úskalíúskalí. „Tak,“ hřímá k žalářníkovi, Jejž hned přivolat dal, „Tak-li jsi, drzý otroku, Můj rozkaz vykonal?“ „„Ty’s pane,“pane,““ stařec klekna dí, „Můj„„Můj král, já sluha tvůj: Bůh ví, že já vždy věrně jsem Zastával úřad svůj!““ „Vstup do žaláře každému Zakázan přísně byl: Kdo Dalibora – přiznej se! – Tak housti naučil?“ „„Má hlava budiž zárukou, Že nikdo nevešel V žalář, kde rytíř uvězněn, Tak jak tvůj rozkaz zněl!““ 64 „Ty lžeš! Rytíř ten mečem jen Znal řádit bouřlivě. Kdo učil Dalibora houst? Pověz mi pravdivě!“ „„Ať nedojdu já spasení, Ať Bůh mne zatratí, Jestli jsem proti vůli tvé Si troufal jednati!““jednati! „„NežNež, králi, protože tak chceš, Svěří ti ústa má, Jak dělo se, co skutečně Se k divu podobá.““podobá. „„ÓÓ jak on mlče truchlivěl, Leda že někdy lkal, Až za housle a za smyčec Mne jednou požádal.““požádal. „„JáJá vyhověl. Chybil-li jsem, Že jsem tak učinil, Tož odsuď mne! Leč jedině V tom jsem se provinil.““provinil. „„VěřVěř, pane můj! sám, rukou tou, Jíž bojovat jen znal, Rytíř na housle pěkně hrát Se vynasnažoval.““vynasnažoval. „„II ač nesnadnou práci měl, By naučil se hrát Tuhými prsty na struně, Však mučil přec se rád.““rád. 65 „„JižJiž záhy z rána cvičil se, Až blížila se noc, A učeníka umdlého Ovládla spánku moc.““moc. „„AA jak se usmál, obličej Jak se mu ozářil, Když první nápěv konečně Se jemu podařil.““podařil. „„II doved’ struny hladiti Tím umělej, čím dál, Tak že jsem věru v úžasném Podivu poslouchal.““poslouchal. „„TuTu pravil kdys: Co divíš se? Kdo učitele má, Jakého já, ten, příteli! Hrou brzy vyniká.““vyniká. „„KdyžKdyž spím, se ke mně snášívá On s hvězdné dáliny, Jehožto hlava vztýčena Na tvrzi bez viny.““Když. „„NaNa zlatoskvoucích oblacích Se denně jevívá A učí mne, a nebeská Pak hudba zaznívá.““zaznívá. „„ProcitnuvProcitnuv mistra stkvělého Hned napodobuji: Co divu, že já v libé hře Se zdokonaluji?““zdokonaluji? 66 „„TakTak, králi můj! tak věc se má S tím divým rytířem: Ty uznáš ve své moudrosti, Že nevinen já jsem.““ Král kyne žalářníkovi, By šel – ten vstana jde. Leč král tím, co byl uslyšel, Dojat je hluboce. Nekane slza z oka mu? Přemítá dráhný čas, Až teď po boji tuhém tak Se prohlašuje zas: „Had,“ volá, „sice nekouše, Když zimou prochladnul, Než spíná se, jak podletní Teplotou omladnul.“omladnul. „AžAž posud nehnul trůnem mým Však nehrozil? A lid, Kterýž se k němu přidává – On nesmí déle žít!“ 9. Večerní větříčky zase vějí, Vějí sladčejsladčej, než kdy vívaly, Hojné na křídlech nesouce vůně, Kteréž po zahradách sebraly. 67 A nápěvy zase srdcejemné Z bílého se pryští vězení, Zníce mnohem sladčej, než kdy jindy, Zázračná co zjevení. I zástupy také lidu zase Poslouchají libých tonů proud, Jenžto z věžního se valí lůna, Nadšeni se nechtí z místa hnout. Tak to znívá po nebeských krajích, Duchové když, zvláště nadchnuti, Ke slavnosti jakés zahrávají V zvuků plném shodnutí. Najednou však – slyšte! – jakby praskly Všechny struny s bolným kvílením: Místo jemných, sladkých tonů míchá Hluk se hlasů s zbraně řinčením. Hle a hvězdy, jako tichým želem, Zahalují stříbrostkvělou tvář, A na hradním dvoře tmavorudá Plápolá pochodní zář. A na všechny, kdož to venku vidí, Břemeno se vrhá obavy; Tušením nejhorším uchváceni, Třesou se a stojí váhaví. Teď však křičí: „Nemeškejme déle! Smrtonosná hudci tato noc, Kterýž srdce naše utěšoval: Útokem mu na pomoc!“ 68 Tu však otvírá se hradní brána, Jasný hlasatel vychází z ní: „Jménem krále! Zastavte své kroky! Běda tomu, kdo se protiví! Katovým již mečem padl onen, Jehož právem odsouzen byl vzdor: Pokojně se vraťte ke svým bytům, Nežije již Dalibor!“ 10. Není ho již! Leč nechť se jeho tělo Pozemské stalo zhouby obětí, To jeho jméno smrti nepropadlo, U lidu žije v čerstvé paměti, A Daliborka slove věž až posud, Kde s takým odhodláním nes’ svůj osud. A vždy, když Vesna zavítá k nám znova, Omládá znova všechna křovina Okolo věže, jež i za dnů našich, Se k nebi čelem smělým vypíná, A slavíci hlásají zpytateli: Zde Daliborovy nápěvy zněly. Po vlasti celé prostřelo se krásné Umění jeho v hojných pramenech: I v chrámě tam, když srdce k Nejvyššímu Se vznáší v pobožnosti plamenech, I při hodech, když révy dar se pění, Slyšeti české hudby hlaholení. 69

Po bouři.
Nedopouštějž vášně vichru, By pokojné, tiché moře Mysli tvé kdy pobouřil! Však-li se to přece stalo, Tehdy po divoké bouři Ponořiž se do hlubiny. Ohlídniž se bystrým okem, Zdaž by’s ve hlubině nezhlíd’ Mušlí, perly rodících!

Moře a mysl.
Jak moře veškery mrtvoly Ze svého lůna vyvrhuje: Tak ušlechtilá mysl vše Co duši lidskou zhanobuje. 70

Večerní toužení.
Hřbitov přede mnou a před hřbitovem Obroubený rákosím rybníček. Večer zrcadlí se v jeho vlnách, A v nich vlastovičky opatrně Útlá potápějí svá křidélka, Ve výši skřivánci, brouci dole, Ženci na dědinách zpívajíce, Po silnici vozy s různým zbožím – Ruch života všude ještě vůkol. A já sedím zde a zaplakal bych, Ne z trpkého bolu, ale z touhy. Neb v soumraku z ňader mých se klene, Klene most se do nadzemských krajin, A po mostě vznáší se má duše Tam, kde sladké shledání nám kyne. Ach co již jsem ztratil na té zemi! Domů vesele se vrací ženci, Na silnici žádného již vozu, I utichli, umlkli skřivánci, Jen větříček v rákosí tam šumí. [73] A já sedím zde a zaplakal bych, Ne z trpkého bolu ale z touhy. Již se tmí. Vzejděte hvězdy slzné!

Zjevení.
Kráčeje po hrobech, Sám s sebou rozjímal jsem. Již slunce zhasínalo Za horou zelenou. Tu v šerém se vznášela oblaku večerním – Ztuhnutí krve mně to vyzradilo – Smrť mimo mne. „Proč tak pospícháš? Poznal jsem tě. Stůj! Ohlédniž se! Viz, hubitelko, zde! Kamkoli oko patří, Jen pahrbkové smutní Nic, nežli znaky zetlení A jak jsi řádila s jinými, Tak i s rodinou mou, s přátelstvem mým! Ó kdo tě zloupil z nejvzácnějšího, Co tvory mají – ze soucitu? Ó ty’s chladnější ledu, Jsi citu prázdna, vraždy chtivá smrti!“ Zbarvil se šerý oblak nachově, Skanula rosa, jako rosa slzná, A hlas se ozval jemný, líbezný: „„Vyplač se! Hoře tvé je veliké. A teď se na mne podívej! Jsemť já z těch vzteklic, kterých ty mně spíláš?““ 74 Oblak se rozpolil, A lepou tvář jsem spatřil, sníh a růži, Jak měsíc v květnu, třpytilo se oko, Úsměv pohrával povážnýma rtoma, Svěží, co mladé listí, byly údy, Souměrné, stříbrostkvělé – V ramenou zjevu robě leželo. „Ty’s zase vraždila? Tak útlý tvor? Jsi přece ukrutná. Pryč ode mne! Nech být mě o samotě!“ „„Neodvracuj Se s takou nelibostí ode mne! Vždyť milostivý otec veškerenstva, Jak tebe, stvořil mne, jen k úkolu Jinému, než ty myslíš v trudu svém. Já nevraždím, nehubím. Přirozeným Podléhá tělo lidské zákonům, A hodina když přišla – nebyla-li Čím přispíšena nepřirozeně – Pak rozpadá se tělo samo sebou: Já žádného v tom nemám účastenství. Já stvořena jsem, abych při posledním, V kterémžto člověk uváz, zápase,zápase Přispěla ku skonávajícímu, Ho mrakotou svou zahalovala. By sladce zpitomělý méně trpěl, A jeho převlíknuvši v tělo nové, O mnoho krásnější, než zemské jest, Ho donesla do vlasti hvězdnaté. I toto robě v jarním oděvu Nového žití nesu odtud – tam. 75 Jak klidně dřímá a jak blaze sní! Již povinnosť mě upomíná. S Bohem! Až vyprší tvá lhůta, zavítám I k tobě, bych ti podala ruku k pouti.““ Tím šerý oblak vzhůru vznesl se. Já dlouho za ním hleděl, až mi zmizel. A s ním i bol můj mizel zponenáhla, Jak výzev květový se tratívá. Jen jednou ještě vzdechla si má prsa: „Proč žádného shledání bez skonání!“

Na hřbitově.
Den již poslední svou zář Po vyšinách stře; Hluk života umlká, Ticho je i zde. Klidně jeden při druhém V zemi spočívá: K manželu se vine choť, Jako za živa. A robátka u prsou Matiček svých spí, Leží ukonejšena, O vánocech sní. Také juna, kterému Osud milou vzal, Kolébá sen slaďounký, Koje jeho žal. 76 Kmeti usmívají se Zemskou nad strastí; Nemůže je vášeň již, Marnosť pomásti. Ejhle! dolů skloňují Vrby větve své, Jakby z hrobu pozdvihnout Chtěly zesnulé. Ale ti se na zemi Vrátit nechtějí, V pokojném svém meškají Skrytu raději. Svaté ticho – žádný se Neozývá hlas; Jenom věžních hodin zvuk Připomíná čas.

Noční záchvat.
Jak jsi krásná, tichá noci, Při slavíčím klokotu, Družícím se k líbeznému Dálné řeky šumotu! Hle, a šedá těká mlha Nad vonnými lúkami, Proplítá si jemné kštice Lesknavými hvězdami. 77 Krásná noci, ó tvé kouzlo Klid po světě rozstírá, A jak den kalíšky květin, Srdce hloub si otvírá! Krásná noci, ó ty’s úsměv, Jenžto zdobí duchův rty, Po lopotě denní umdlé Těšících blahými sny! Až má duše tělo svlíkne, Kterým teď je oděna, Ku vzletům vždy vznešenějším Od Boha jsouc určena: Kéžby s hůry na své snahy V prožitém již životě Zřít pak mohla spokojena, Noci, ve tvé krásotě! 78

Labyrint světa. Lyricko-dramatická báseň ve 2 částkách ku provozování se zpěvem a s hudbou. Volně podlé J. A. Komenského.
Osoby.
Poutník. Královna světa Moudrosť. Radové její. Všezvěd, příjmím Všudybud, Mámil, sluhové její. Osud. Fortuna. Šalomoun. Šalomounovo komonstvo ozářenců. Hlas s nebe. Duchové nebeští. Sbor podob na náměstí města života. Sbor prosících. Sbor lidu.
Částka první. 1. Krajina. Poutník vystoupí. Poutník. Se srdcem roztouženým ubohý Já mladík vstoupil v široširý svět, Bych v něm své štěstí hledal, sladké štěstí, 79 Po čem i červík baží ve prachu. Přemítav mnoho, nevím přece posud, Kde nalézt je, jak se ho chopit. I tázal jsem se jiných, zmatená Však rada jich mne nespokojila. Co učiniti, ach! Co počíti? Na rozbouřeném moři myšlének, Co slabá loď, se klátím sem a tam! Jinochu, nech váhavosti! Pochybou se umoříš. Rozhodnou jen statečností Z obav svých se vynoříš. V žití se vrhnu Ducha teď smělého: Cokoli lidé Páší tam stkvělého, Veškery věnce, Co si uplítají, Veškera vítězství, Kterýchž dobývají, Všechno jich přání, Usilování Dychtění, pachtění, Kořisti shánění, Vše to chci bez strachu uzříti, Štěstí si nejsladší zvoliti! (Odejde.) 80 2. Jeví se čtyři duchové nebeští. Duchové. Nás velká o poutníka starosť tíží, Neb ještě mladík nezkušený jest, A již se tam dva tovaryši blíží, Jichž pokazit ho může klam a lest; My však nad jeho blahem pilně bdíme I na pomoc mu rádi pospíšíme. Nad země puchem, nad temnem nocí, Čím stezky jsou lidské zahaleny, Vznášíme my se, nebeské moci K smrtníkům láskou nakloněny. A vzdvihnou-li k nebesům své zraky, Upřímnou vírou planoucí, Tož jasné slunce rozplaší mraky, A zastkví se spása jim žádoucí. (Zmizejí.) 3. Jiná krajina před městem života. Poutník. Všezvěd, který se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdá. Mámil, divně jaks zakuklený, a okolo něhož jako mlha se dělá, že se neví, muž-li či žena. Všezvěd. Ty sobě přeješ, seznat život, Tu jeho bytnosť pravdivou: Nuž zvol si mne za svého vůdce, A těš se službou horlivou! Chci před tebou jej rozestříti Co město šířky náramné, Paláci svými, ulicemi A náměstími významné. 81 I budeme číhat A slídit a stíhat, Co vzácného tam, Co zlíbí se nám. Ó pojď, ó pojď, Pojď, pojď! Však abys rychle v něm se vyznal, Chci, než tě po něm povedu, Ukázat tobě celý život S vysoké věže v přehledu. Poutník. Líbíš se mi, tovaryši! Výborná je rada tvá. Nuže svěřuji se tobě: Poveď mě, jak se ti zdá! Mámil. A v života-li zočíš městě Kterýsi zvláštní, divný děj, A přál bys, by věc jinak byla, Jen mne se ptej, jen mne se ptej! Věř, přerozkošné jest to žití, Jen když je člověk dobře zná, A z tvrdošijné urputnosti Si sám obtíží nedělá! Ba věru, pln lahod A kochavých náhod Jest tento svět, Všech světů květ! Ó pojď, ó pojď, Pojď, pojď! 82 Leč přede vším tam k města bráně, Kde Osud čeká hněvivec, Bys los svůj táhl! Táhni směle, Nechať se šklebí šedivec! Poutník. Stateční jste tovaryši, Výborně mi radíte! Svěřuji se vaší péči: Veďte mě, jak myslíte! Všezvěd a Mámil. Stateční jsme tovaryši, Výborně ti radíme! Jdi za námi! Povedem tě, Povedem, jak myslíme! (Odejdou.) 4. PoutníkPoutník, zprovázen Všezvědem a Mámilem, uzřel s vysoké věže město života s jeho náměstími, s jeho ulicemi, v nichž rozliční stavové světa jsou usazeni, s paláci a s tmavou hlubinou, ani břehů, ani dna nemající, kterou město místo příkopů jest ohrazeno, i líbilo se mu spořádání pěkné, ač s tím neb oným nebyl hrubě spokojen. Octl se pak u brány města, kde každý vstupující z velikého měděného hrnce, jehož Osud, šedivý kmet, v ruce drží, vytáhnout musí los svůj. Poutník se zdráhal do hrnce sáhnout, by nevytáhl něčeho, co by se mu nelíbilo. Tož Osud, napsav cedulku „Zpytuj!“ pouští ho. Osud. Zpytuj! Mnohý tobě v proudu žití Objeví se obraz klamavý. Nedovedeš se ho uchopiti, A tvé srdce tuh se nezbaví. 83 Poutník. Jak mě slova dojímají, Dohánějí v úzkosti! Všezvěd a Mámil. Nedej přec se balamutit! Stařec mluví hlouposti, Stařec mluví hlouposti. Osud.
Zpytuj! Tisíce po vlnách žití Svůdných podob sem tam lítají, A kdo padli v líčené jich síti, Příliš pozdě potom pykají. Poutník. Jak mě slova dojímají, Dohánějí v úzkosti! Všezvěd a Mámil. Nedej přec se balamutit! Stařec mluví hlouposti, Stařec mluví hlouposti, Stařec mluví hlouposti. Poutník. Pravda! Pryč s tou váhavostí! Pochybou se umořím. Rozhodnou jen statečností Z obav svých se vynořím. Všezvěd a Mámil. Vrhněme v žití se Ducha teď smělého –: 84 Poutník. Vrhněme v žití se Ducha teď smělého –: Všezvěd, Mámil a Poutník. Cokoli lidé Páší tam stkvělého, Veškery věnce, Co si uplítají, Veškera vítězství, kterýchž dobývají, Všechno jich prání,přání, Usilování, Dychtění, pachtění, Kořisti shánění, Vše to chcem bez strachu uzříti, Štěstí si nejsladší zvoliti! (Odejdou.) 5. Náměstí v městě života. Nesčíslné podoby sem tam se motají, larvy na tváři nosíce, které jen někdy smykají, když důvěrně spolu mluvit chtí, a za kterými všelijaké potvory vidět. Některé z podob mají svinský pysk, jiné psí zuby, jiné volové rohy, jiné oslíčí uši, jiné baziliskové oči, jiné liščí ocas, jiné vlčí pazoury, některé vidět a pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty a t. d., nejvíc pak jest podobných opicím. Poutník a oba jeho průvodcové. Poutník. Co je to tady za laji? Mám z chatry špatné potěšenípotěšení. Jak rejdí a jak chřapají, A v škrabošky jsou zakukleni! 85 Všezvěd. Toť obyčej je. Každý zde Se tváří, jak to prospěch radí. Ostatně žije tak, jak chce: Co zařízení tomu vadí? Sbor podob. Vizte přece, vizte hocha! Jak podiven zevluje! Stojí tady jako socha, Mozek se mu zvrcuje. Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! Poutník. A jakých za škraboškami Jest mrzkých potvor znamenati! Já mru samými hrůzami. Zda duchové tu řádí klatí? Mámil. Proč, příteli, se škaredíš A přikládáš tak přísnou míru? Hleď ke způsobě věci spíš, A vesel se v tom podob víru! Sbor podob. Nejeví-li tam ten mladouch Jakous nespokojenost? Na pozoru měj se padouch, Pěstí na něj je zde dost! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! 86 Poutník. Již nechci déle tady dlít! Všezvěd. Co pravíš? Zbrklé je tvé lání. Poutník. Ne, ne! Pryč tam, kde lépe být! Mámil. Jaké to dětské počínání! Sbor podob. (když odkvapí poutník, za kterým jdou oba jeho průvodcové).
Hle, již běží, spěchá, cválá, Že mu stačí sotva duch! Jakoby mu hlava plála Zimnicí, proráží vzduch. Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! Dobře, že host podezřelý Letmo se nás vzdaluje: Kdo nám nechce druh být vřelý, Ten ať se nás varuje! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! (Odejdou.) 6. Místo v městě života. Poutník a oba jeho průvodcovéprůvodcové. Poutník, jimi zprovázen, také ulice proskoumal, v nichž rozliční stavové světa jsou usazeni, stav domovnídomovní, t. j. rodičové, dítky a čeládky, stav řemeslníků, stav učených, stav duchovní, stav vrchnosti a zprávců, a konečně stav rytířský.
Poutník. Co jste mi ukázali dosavad, Co zkusil jsem, má prsa nepokojí. 87 Zevnější lesk to, vnitřní chudoba, Plod chorobný ve skořepině lesklé, Pro věci marné vrchovatá muka, Pokrytství, lest a klam, boj závistný, Při tisícerém hoři mizera! Ó sladké štěstí, o něž usilovat Mě mocný pobádal pud v útrobě, Nevím tě sice dosud pojmenovat, Však neustále toužím po tobě! Kde tebe stihnu? V kterém světa kraji? Či nejsi na té zemi zrozeno? A obýváš tam v nebeském jen ráji, V obláčků jarních světlosť oděno? Všezvěd. Za krátko ňádra tvá se utiší Co’s upatřil, jen stinná byla strana, Jiné ti divadlo teď ukážem. Mámil. Do hradu Fortuny tě dovedem, Kde vznešená ta bytosť zásluhu Nesmrtelnosti věnci ozdobuje. Poutník. Že nesmrtností věnčí zásluhy? Toho dívání si přeji! Krásný musí pohled být, Když se vyšším mocem líbí, Záslužnosti věnce vít. 88 Neb kdo šlechetně se snaží, Svízelů se neštítě, Vavřínem ten budiž šlechtěn, Jenžto trvá věčitě, Aby jím se potomkové V činnosti své řídili, V stejném roznícení k cíli Ku stejnému měřili! Toho dívání si přeji! Krásný musí pohled být, Když se vyšším mocem líbí, Záslužnosti věnce vít. (Odejdou.) 7. Nádherný palác Fortunin. Obývají v něm některé osobnosti zasloužilé, též však přemnohé jiné. Malíři jsou zaměstnáni, by malovali podobizny těch, kteří v paláci obývají. Poutník a oba jeho průvodcové. Později Fortuna sama.
Všezvěd. Jak krásné je to v kobkách Fortuniných, Kde bohatství se třpytí se slávou! Radostně bloudí oko po těch síních, A citem vznešeným se prsa dmou. Mámil. Bez konce prostory se rozkládají, Lesk s vůní zápas vede, s hudbou zpěv. Zde skutkem stalo se, co lidé bájí, Že rozum sotva chápe vzácný zjev. 89 Poutník. Podiven stanu, věru užásám se! I plesám, že zde vidím muže statné, Na jichžto čele šlechetnosť se stkví, A ospravedlňuje odměnu, Jim udělenou. Avšak rcete, medle, Čím to, že zde tak mnozí obývají, Již na sobě znak mají sprostoty, Chasa to nerozumná, hříchů plná, A která přec, jak oni, v slávě kvete? Všezvěd a Mámil. Pořáde jsi nespokojen. Jenom příliš nežehrej! Vede-li se dobrým dobře, Tož těm druhým také přej! Poutník. A malíři tam, nemalují-li Ty šťastné, jež přijala Fortuna Do svého hradu? Bezpochyby chtějí Jich památku potomstvu zachovat. Leč čím to, čím, že nemalují tak, Jak svatá pravda káže? Zpotvořují Tvář šlechetnou a nejškaredější Se jejich štětcem stane krásostkvělou. Všezvěd a Mámil. Pořáde jsi nespokojen. Jenom příliš nežehrej! Dostaneš-li, čeho žádáš, Vrtochům svým výhost dej! (Vstoupí Fortuna.) 90 Poutník. Než řekněte, kdo neznámá ta žena, Jež ve prostrannou vstupuje teď síň? Na spůsob vladařky si počíná, Kteréž vše poddáno, kam pohlíží. Všezvěd a Mámil. Fortuna je tato žena, Vznešená a rozmilá. Klaň se jí, co můžeš, klaň se, By se k tobě sklonila! Fortuna. Co se rozvíjí – Než zas pomíjí – Ať se to v životě kolotá, A po mém zdání, Přání, uznání, Hned se těší a hned lopotá! Vše se mi kořit Musí, mně dvořit, Paní jsem docela svobodná! Staré zamítám, Nové, to vítám, Však věci změna je lahodná. (Vyžene z paláce některé z nejzasloužilejších, podobizny jiných zasloužilých vyhodí oknem.) Poutník. Běda, nejzasloužilejší Vypuzuje lítice, Podobizny nejslavnějších Mece v smětísmetí ulice! 91 Fortuna, Všezvěd a Mámil, Zda nebyla by zhoubná bída Při stálé jednotvárnosti? Vždyť jaro se zimou se střídá, Den světlý s noční tmavostí. Poutník. Ach, jak jsem já k litování! Zošklivuje se mi zem! Fortuna, Všezvěd a Mámil. Jen kde se přetvoření stává, Pučí se nové krásy stkvost; Jen úkazů proměna dává Lidskému bytí příjemnost. Poutník. Ach, jak jsem já k litování! Hnusí se mi déle žít. Nechci, nemohu to snésti, Lépe bude, v hrobě tlít! (Odkvapí. Jeho průvodcové jdou za ním.) 8. Místo v městě života. Poutník a oba jeho průvodcové.
Všezvěd a Mámil. Aj, šílenče, co hodláš počíti? Poutník. Pryč ode mne! vy jste mě zklamali! Pryč! Staň se, jak můj osud přikazuje! 92 Již znamenám, že štěstí pravého Na této zemi dopídit se nelze. Co za štěstí tu vychvalujete, Jest prchlá pěna, obraz oblakový, Při prvním vání se rozplývající. I často mrzký kvas jen smyslů, Vlekoucích ducha do prachu. Pryč! Staň se se mnou, co mi usouzeno! Mámil. Mějž důvěru k nám! Jsme ti přátelé! Či nepravil jsem ti hned z počátku, Jestliže v městě života se lecos Snad bude tobě zdáti hádankou, Či zmatenou neb divnou věcí, By’s se mnou radu bral? Všezvěd. Tam ve hradě královny Moudrosti Se hádanka ti rozluští, A vyjasní se temno. Otěže ona světa V pevných drží rukou, A vedlé spravedlnosti Vše rozhoduje stížnosti. Tam bouřlivé tvé srdce utiší se. Pojď za námi a dovedem tě k cíli! Poutník. Zas tedy mám se dověřiti, Že zde mi zkvete štěstí žádoucí? Ach od naděje upustiti, Jak sužuje to srdce trnoucí! 93 Přihrnuje se noc A bouře moc, Hromy hřímají, Blesky blýskají, Zem stená Rozštípena, A co šírý hrob se ušklebuje, Jenž nás všechny v bezdnu pohlcuje! Vítám tě, čáko, na stokrát; Tvá jitřenka mi zase svítí: Já půjdu za ní milerád – Ó nová čáka, nové žití! (Odejdou.) 9. Palác královny světa, Moudrosti. Tato sedí ve třpytícím se šperku na zvýšeném trůně, obstoupena svými radami a drabanty. Prosící v hojném počtu jí podávají pokorně své žádosti, by odstranila zlo, jímž jsou skličeni. Ona odevzdává žádosti svým radám k vyřízení. Poutník a oba jeho průvodcové. Sbor prosících. Přicházíme A prosíme Za milostné slitování. Ach lopotou A klopotou Jsme ubozí utýráni! Věz, hrůza zel, Hmyz to pekel, Má u nás moc a slávu! 94 Ó radou svou A vševladou Pomoz nám k právu, k právu! Moudrosť. Hlas vašich proseb uslyšela jsem, A odevzdala vaše žádosti Těm, kteréž zvolila jsem za své rádce. Čekejte trpělivě soudu jich! Všezvěd a Mámil. Ó jak velebné a milé Vzezření jest vládkyně, A jak mohutná a libá Řeč, co z jejích rtů plyne! Poutník. Kéž jen odpověď by její Správně zněla, jak má znít! Neboť bída žadatelů Musí, věru, velká být. Všezvěd a Mámil. Ejhle, radové teď vrací Prosícím jich žádosti! Saďme se, že brzy všichni Jásat budou radostí! Sbor prosících. (s odmrštěnými žádostmi v rukou). Nebeské moci, Voláme k vám! Jaká to přišla Odpověď nám! 95 Ha, naše prosby Zavrženy A k tomu ještě Potupeny! Nelidská ženo, Prokleta buď! Zoufalství plamen Sžírá nám hruď! Poutník. Toť, královno, já trpět nemohu! Zastávám ubohé ty. Pomoz jim! Neb bída v jejich tváře vryta jest Horšími jizvami, než vrývá hrom. Po právu pomoz jim, Anebo obořím se na tvůj trůn! Moudrosť. Jak, smělče, ty by’s opovážil se –? Všezvěd a Mámil. Ha, co konáš? Čekej přece, Jak se věc dál rozvine! Poutník. Mně však nelze, toto strpět, Nechť mě zhouba nemine! Všezvěd a Mámil. Jistě rozsudek je moudrý, Ač všem není po chuti! 96 Poutník. Mlčte! Královno, suď jinak, Sic můj hněv tě donutí! Moudrosť. Nemáš tu déle svár a bouřku tropit! Nuž, stráže moje, hleďte se ho chopit! (Když drabanti chopit se chtějí poutníka, zjeví se nenadále Šalomoun s komonstvem ozářenců.) Šalomoun. Ustupte! Ustupte! Ustupte! Poutník. Ó jaký muž to! Velebnému Se nebešťanu podobá Důvěrou spěje srdce k němu, A slastí plesá útroba. Sbor prosících. Ó jaký muž to! Velebnému Se nebešťanu podobá. Důvěrou spěje srdce k němu, A slastí plesá útroba. Komonstvo Šalamounovo. Kdo by chtěl zoufat, bezprávím sklíčen, Pomni, že spravednosť obstojí! Na konci vždycky zvítězí dobré, Třeba i nejtužším po boji. 97 Poutník a sbor prosících. Ó jaký muž to! Velebnému Se nebešťanu podobá. Důvěrou spěje srdce k němu, A slastí plesá útroba. Šalomoun. Buď dobré mysli, june! Nestrachuj se! Vy nešťastníci všichni těšte se! S nadzemských krajin sestupuji, Bych poskyt ochranu a pomoc vám. Se tváře především té naduté, Bezbožné královny, kterou se zove, Škrabošku strhnu nádhernou. Hle, jestiť pouhá pavučina, A přilíčena ohyzdná je tvář! A že teď mlčí, pokořena jsouc, I s svými radami a drabanty, Tož pojďte, poslouchejte pravé Moudrostí naučení, Jež hlásat budu po všech ulicích! Chci nové světu dáti zákony, A nový všechněch věcí pořádek Má povstat ze směsice tmavé noci. Poutník. Nezoufejte! Nezoufejte! Spása teď k nám zavítá. Zajásejte a plesejte! Štěstí den nám zasvítá. 98 Sbor prosících. Nezoufejme! Nezoufejme! Spása teď k nám zavítá. Zajásejme a plesejme! Štěstí den nám zasvítá. Poutník, sbor prosících a Šalomounovo komonstvo. Ó sláva, sláva! Vzata moc jest zlému, A právo vládne, vlídná dobrota, A člověčenstvu znova spasenému Teď v hojnosti se prýští blahota. Ó sláva, sláva! V ráj se proměnilo, V ráj nebeský to zemské vězení; Vše žádoucí se u nás uhostilo: Ó „sláva,“ pějme, z mrtvých vzkříšeni. Částka druhá. 1. Předešlý palác. Královna světa, Moudrosť a její radové. Radové. Nemůžem, královno! až posud Se z uleknutí zotavit. Ha, věc ta neslýchaná hrozí Nás o rozumy připravit! Jak zhanobil tě host neznámý, Kdež měl tě spíše oslavit! Ha, věc ta neslýchaná hrozí Nás o rozumy připravit! 99 Moudrosť. Jsem odhodlána, připravena, Se hrozně, strašně na něm pomstit, Kdokoli je, A vymyšlená pomsta, doufám, Mně podaří se! Radové. Co hodláš, královno! Ó svěř se nám! Opři se o věrné své služebníky! Neb ty-li padneš, je i po nás veta. Moudrosť. Krásota ženská Zahubiž ho, Krásota ženská zahubiž ho, Jak zahubila již tisíce! Služebničky moje Mají ho obletovat, ho vábit, loudit, Až chytí se v jich sítích ku své hanbě! Vy mezi lid se míchejte, Ten lehkověrný lid, Jenž od každého dá se vodit, A rozpalte jej proti nestydovi! Radové. Toť chytře vymyšleno, královno! Ó věčná sláva důvtipnosti tvé! Ty zvítězíš! My v poslušnosti jdeme. (Odejdou.) §101 Moudrosť. Planu žádostí se mstíti: Bych však mohla zvítěziti, Krásu ženskou přivolám. Reky ona podrobila, Obry ona podmanila – Ha, jí soku odolám! I nesmrtní, přioděni V roucho těla, bez želení Blížit se k ní nemohou. Vše ve světě široširém, Zachváceno smyslů vírem, Koří se jí u nohou. Planu žádostí se mstíti: Bych však mohla zvítěziti, Krásu ženskou přivolám. Také jeho opitomí, Také jeho sílu zlomí – Nuž, jí soku odolám! (Odejde.) 2. Náměstí v městě života. Lid nese Šalomouna ve skvostném sedadle. Šalomounovo komonstvo jest mezi lidem.
Sbor lidu. Sláva hostu neznámému, Od nebes k nám poslanému Lesklých duchův ze sboru Na těchu i podporu! 100 Chce nás všechny oblažiti Slovem jak i jednáním: Stelte na cesty mu kvítí, Vítejte ho jásáním! Slunce svítí po mrakotách, Štěstí přišlo po klopotách, Zjištěna je budoucnost: Veleben buď vzácný host! (Odejdou. Vystoupí poutník a oba jeho průvodcové.) Poutník. Slyšíte-li ten lidu jásot hřímat? Jak vlnobití hlučí k oblakům. Toť muž, po němž mé srdce toužilo! Mámil. Bludička míhá se ti před očima, A zavede tě do bahnité hloubi. Všezvěd. Viz, zdali pokušení odolá! V ohni se jádro zlata osvědčuje. Poutník. Mlčte! Mluvíte tu slova, Hanebnou lží zkalená. Naděje mé kotva jesti Na dno jisté spuštěna. Ha, tato bytosť Dokonalá, Kterážto s nebes K nám se brala, Nezavadí: 102 Ducha silou, Mravů ctností, Svou nadzemskou Mohútností, Příští nám život Osladí! Nové povstane tvorstvo, Jak ona pokyne, A to staré, umrtvělé Zahyne! Jinou na sebe vezme Život tvář, A ji šlechtit bude Růžová zář! Mlčte! Mluvili jste slova, Hanebnou lží zkalená. Naděje mé kotva jesti Na dno jisté spuštěna. Mámil a Všezvěd. Viz přec, jak ho sličné dívky Pozdravují s okna tam! Poutník. On jest skalopevný, nikdy Nezviklá ho smyslů mam! Mámil a Všezvěd. Jak se luzně usmívají, Jak mu vábně kývají! 103 Poutník. Mlčte! Mužové, jak on jest, Nikdy neklopýtají! Mámil a Všezvěd. Leč on stane, mluví k dívkám – Sestupuje s trůnu již! Poutník. Běda, co teď zřím! Pryč k němu! Pomoc má ho zachraniž! (Odkvapí. Jeho průvodcové jdou za ním.) 3. Palác královny světa, Moudrosti.
Moudrosť. Vy šeré moci, zkázonosné, Ó pomozte mi, pomozte! Mraky mu zatemňujte ducha, By jasného dne neviděl; Vilnosti jed Mu kapejte v žíly, By rozpálil se smyslnosti žárem, By rozum jeho zprahl, A zkrocen, vymužen On chřadl v rozkoších, tuk sžírajících! Dychtivostí po mstě planu! Vpadne-li jen v onu pasť? Spatřit jeho zničeného, Ha, jaká to bude slasť! 104 Šeré moci, zkázonosné, Neoslyšte královny! Zvítězím-li já v tom boji, Zvítězíte spolu vy. Někteří radové (přicházejí). Předstupujeme s jásotem: Tvůj podnik podařil se! Již ukrutný lev běhl v síť, Již obr podrobil se! Moudrosť. On podleh’, on jest přemožen? Radové. On podleh’, on jest přemožen, V tvých tenatech se vine! Ozdob si skráně vavřínem, Jenž nikdy nepomine! Moudrosť. Ó sláva, mé jest vítězství! Jiní radové (přicházejí).
Předstupujeme s jásotem: Tvůj podnik podařil se! Nad věcí, co se udála, Lid užás’, rozvzteklil se. Moudrosť. On podleh’, on jest přemožen! 105 Radové. Lid tebe znova velebí, A k tobě zas se vine: Ozdob si skráně vavřínem, Jenž nikdy nepomine! Moudrosť. Ó sláva, mé jest vítězství! Moudrosť a veškeří radové. Ruce si podejme, Plesejme, jásejme, Až zděmi zatřese hřmotný náš hlas! Slávy jsme dobyli, Odpůrce zkazili, Jak svět kdy koloval, koluje zas! Kdo se teď odváží Kout, co nám překáží, Hrdě u vládařskou vmísit se věc? Nechť s námi kdokoli Z nejtužších zápolí, Krásota ženská ho překoná přec! (Odejdou.) 4. Náměstí v městě života. Šalomounovo komonstvo v rukou rozvztekleného lidu. Sbor lidí. Hrozně jsme šáleni, Hanebně šizeni; Nešetřme jich! 106 Spolu jsou šibali, Spolu nás zklamali: Trestejme pych! Někteří z lidu. Buďtež zatraceni! Jiní. Umučeni – Zas jiní. V řeky proudu – Ještě jiní. V ohně čmoudu! Šalomounovo komonstvo. Běda běda! I tys padnul, Jenž jsi na zemi kdys vládnul S bezpříkladnou moudrostí! Počal’s krásně, jak den mladý Z rána vychází, pln vnady, A teď vázneš v temnosti! Vznešen jsa nad každou mdlobu, Bůh jen zmůže pekla zlobu! Někteří z lidu. Buďtež zatraceni! Jiní. Umučeni – Zas jiní. V řeky proudu – 107 Ještě jiní. V ohně čmoudu! Šalomounovo komonstvo. Že’s dal zpupností se splésti, Planou marností se svésti, Mrštil svatou úlohou! Že’s se nestřeh’ obezřele, Nepomyslil na anděle, Padnuvší též pýchou svou! Vznešen jsa nad každou mdlobu, Bůh jen zmůže pekla zlobu! Sbor lidí. Hrozně jsme šáleni, Hanebně šizeni: Nešetřme jich! Spolu jsou šibali, Spolu nás zklamali: Trestejme pych! Někteří z lidu. Buďtež zatraceni! Jiní. Umučeni – Zas jiní. V řeky proudu – Ještě jiní. V ohně čmoudu! (Rozzuřeně povykujíce odejdou s komonstvem Šalomounovým. Vystoupí poutník a oba jeho průvodcové.) 108 Poutník. Ó běda, svět se bouří, zpouzí se! Ještě mi žasem všechny údy trnou, Událosť ohromná mi mate rozum. On Šalomoun! Tím, chlubil se, že jest, Když se ho lichotnice tázaly. Ha, mrtví z hrobů vstávají, By zemi oblažili, A běda! hřeší, a vinou stíženi Již nedovedou zemi oblažiti! A ony mocnosti, Jež jsou jich mocnější a statečnější, Ty prázdní, zahálejí, mlčí – Ha, věcí běh zůstane věčně stejným! Všezvěd a Mámil. Máš krev příliš těžkou, shustlou. Dej si říci, vzchop se přece! Buď, jak ptáček je vně klece, Buď, jak ryba v čerstvé řece, Neshledáš pak zem tak zpustlou! Ba věru, pln lahod A kochavých náhod Jest tento svět, Všech světů květ! Ó pojď, ó pojď, Pojď, pojď! Vrhněme v žití se Ducha teď smělého: Cokoli lidé Páší tam stkvělého, 109 Veškery věnce, Co si uplítají, Veškera vítězství, Kterýchž dobývají, Všechno jich přání, Usilování, Dychtění, pachtění, Kořisti shánění, Vše to chcem bez strachu uzříti, Štěstí si nejsladší zvoliti! Poutník. Ne, volám, ne, a ještě jednou ne! Nechci, bych z nova Byl zchvácen vírem, Jenž strašlivě mnou zmítal, Až vyvrhnul mne na břeh holopustý. Jsme rozloučeni na ten marný život: Opusťte mne, Vzdalujte se, Pryč od mého boku! Na této zemi štěstí nenaleznu, Pročež k jiným já hvězdám poplavu! (Odkvapí.) Všezvěd a Mámil. Aj běž tedy po libosti, Třeba smrť si udělej! Nic-li neznáš povolnosti, Tož se s tebou děj, co děj! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! 110 A jak tobě, má se státi Všem, kdo jak ty vzdorují! Chtí-li žitím pohrdati, Nechť se v hrobě radují! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! (Odejdou.) 5. Předešlí čtyři duchové nebeští (jeví se zase). Nad země puchem, nad temnem nocí, Čím stezky jsou lidské zahaleny, Vznášíme my se, nebeské moci, K smrtníkům láskou nakloněny. A vzdvihnou-li k nebesům své zraky, Upřímnou vírou planoucí, Tož jasné slunce rozplaší mraky, A zastkví se spása jim žádoucí. (Zmizí.) 6. Poutník (u tmavé hlubiny, kterou město života jest ohrazeno).
Zimničně hoří mně hlava, Divoce proudí krev má žilami, Jež bijí bouřlivě! Můj počet se životem Jest udělán. 111 Mrštím jím jako skořepinou, Žádného jádra v sobě nemající. Tam směřuj, tam můj let, Kde nadvětří neobmezené Své ruce k obejmutí rozpíná, Kde slunce září, Kde měsíc svítí, Kde líbezné hvězdy blýskají! Co mne zdržuje? Jeden skok v tu noc, A bude dokonáno! V tu noc? V tu noc? Ó běda mi a zase běda! Ha, kdo mně dává bezpečnosť, Že za tou nocí naleznu, Co zde jsem hledal, marně hledal – štěstí? Mrtví vstávají Z hrobů svých, A nepřinášejí žádného štěstí, Žádného štěstí odtamtud! Co někdy člověkem se stalo, Toť k žádnému štěstí není určeno: Nejčistší duchové si je, Co klenot svůj výhradní, přivlastnili – Člověku usouzena věčná strasť. Slyš mě tedy, možno je-li, Všeho tvůrce, říditeli, Milostně sluch nastav svůj! Ó mějž se mnou slitování, Nad bídníkem smilování, Slitování, Bože můj! 112 Vždyť jsi každé z nás bytostí Touhu dal po blaženosti – Strojíš-li si posměch z nás? Chtěl’s, bychom se roztoužili, A pak v slzách pohynuli? Ó můj Bože, slyš můj hlas! Hlas s nebe. Po dlouhém čase ponejprvé Na Boha svého si zpomínáš. Avšak voláš: On tebe blízek. Poutník. Ó jaký hlas to! Lahoda projímá srdce mé! Vzkříšení jarní věterek Provívá ňádra moje! Hlas s nebe. Leč prv, než dále uslyšíš, Navrať se, odkud’s vyšel, Do domu srdce svého, A zavři dvéře za sebou! Poutník. Navrátit mám se Do domu srdce svého? Ó běda, co tu spatřuji!: „Obrázky, pěkného někdy díla, Jakž zdá se, leč barev zašlých – Rozházené žebříky, Polámané a stroskotané – 113 Skřípce a provazy Poštípané a rozmetané – I veliká křídla, Však s peřím vyšklubaným – Též kola hodinná S porušenými válci, zoubky, sloupci –“ *) Ó běda, jak tu pomoci? Hlas s nebe,nebe. „Kde’s byl, ó synu můj? Kde’s byl tak dlouho? Kudy si chodil? Čeho’s v světě hledal? Potěšení? I kde’s je hledat měl, Než v Bohu? A kde Boha, Než v chrámě jeho? A který Chrám Boha živého, než chrám živý, Kterýž on sobě připravil sám, Než srdce tvé vlastní? Díval jsem se, ó synu můj, když’s bloudil: Avšak již jsem se déle dívat nechtěl, Přivedl jsem tě k sobě Tebe do tebe uveda. Neb tu jsem sobě zvolil Palác k bydlení svému: Chceš-li tu bydliti se mnou, Najdeš tu, čehož jsi v světě Nadarmo hledal: Pokoj, utěšení, slávu a sytosť všeho. Toť slibuji, synu můj, Zklamán nebudeš, jako tamto!“ ——— *) Místa se znamením „ jsou z Komenského samého s nepatrnými změnami.
114 Poutník. Ó Bože, viz slzami zroseného Nad hříchem svým, nad hroznou vinou svou! Na venčí spěla touha srdce mého, Než tebe nechoval jsem ve prsou! A přec jen ty’s zdroj pravé blaženosti, Jen u tebe je útěcha a klid, Ty’s slasť a líbosť všechny nad líbosti, Ty poskytuješ věčný blahocit! Ach slzami moh’ bych se rozplývati, Jen slovem tvým můj žal se utiší! Chceš-li mě za mou vinu potrestati, Zde jsem, neb ty’s má žádost nejvyšší! Hlas s nebe. „Nebojž se, milý můj! Já s tebou jsem, tvůj vykupitel, Já utěšitel tvůj. Neboj se! Aj nepravosť tvá odňata Jest od tebe, a hřích tvůj shlazen. Ostříhej se jen v tom, K čemu jsem zavolal tě, A jak ti cestu ukáži, Tak jí kráčej! Buď v světě, dokud tě tam nechávám, Poutníkem, podruhem a hostem U mne pak zde domácím mým, Nebešťanství právo tobě se dává! Zemských věci, dokud tam jsi, Užívej, v nebeských se kochej! 115 Buď povolný mně, Odporný a odbojný tělu! K citedlnosti běd bližních Buď útlý, K snášení vlastních křivd Otrlý! Ostříhej vnitř Tobě ode mne poručené Sprostnosti! Měj jazyk tichý, srdce hlasné! Tak budeš-li činiti, Blažený jsi a dobře bude tobě!“ Poutník. Jsem vyhojen, jsem zotaven, Z pout nesmělosti vybaven! Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! Nechť nevražná zahrozí moc, A přivalí se bouřky noc, Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! Nechť vábný den mi zasvitne, Svod dar na dar mi naskytne, Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! Děj se, co děj, staň se, co staň, Mám statnou mysl silnou zbraň, Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! (Provázen sborem neviditelných duchův, jenž je vždy hlasitějším.) 116 Požehnán buď Hospodin Bůh náš, Zem i nebe ho oslavujtež: Předností jeho vrchovatosť Všechna ústa zvelebujtež! Tak veliká jest jeho moc, Že nelze jí dostíhati, A moudrosť jeho tak veliká, Že nelze ji prozpytovati! A beze břehu, beze dna Jest jeho milosti pramen: Buď Bůh náš chválen a vyvyšován Na věky věkův! Amen.

Co prvé.
Žádáš-li s milým světem A s Bohem se urovnati, Hleď prvé v sobě samém Pořádek udělati.

Jeden.
Jestli má mysl se potěšuje Tím, co nám dějepis vypravuje. Není to věru lidí namáhání, A přece cíle nedosahování! Po tisíce let se učili A tolik trpkého zkusili, 117 A čerpají, jakby to muselo být, Dosavad v nádobu Danaid; Nahoru válejí Sisyfův kámen, A zas ho pouštějí se svých ramen; Hledí Tantalova jablka chňapnout, A nemohou dosavad je lapnout. Jestli mě dějepis potěšuje A povznáší a zaněcuje, Přede vším Jedním se tak stává, Jenž dobré lidu vždy ostarává, A co lid kazí a zpotvořuje, Přec nějak zase napravuje, I přišlo-li lidem co ke zmaru, Přec mu zas pomáhá ke zdaru, I zmotalo-li se klubko tak, Že nikdo neví co a jak, Přec spasit umí z úzkosti Svou moudrostí a svou mocností. I ptáte-li se, koho míním, Bůh to, o němž tu zmínku činím. Ba, kéž to každý si v srdce vloží: Dějiny lidské jsou dějiny boží!

Jak.
Jak náboženství zase Povznésti z kleslosti? Podpírejte je mocností boží, A ne světskou mocností! 118

Naše divadla.
Staří Řekové zvykli divadla svá Modlitbami a oběťmi počíti. Měli-li bychom tak učiniti též, Jak bychom se musili zardíti!

Nadějná fuse.
Jednotu naši ve víře Svět sotva někdy spatří. Za to se snažíme v nevíře Být přátelé a bratři.

Některým mudrcům.
1. Vy zavrhujete co mam a klam, Co nelze Vám smysly pochopiti: Aspoň se vám nemůže vytýkat, Že se nechcete málem spokojiti. 2. Nedovedete-li ledacos Spůsobem smyslným dokázati: Nuž, snad se vám lépe podaří, Věci nesmyslně vykládati. 119 3. Nemůžete-li pravdu dokázat, Jen pravdu samu podejte! Dáte-li světlo, tehdy starosti O jasnosť a zhlédnosť nemějte! 4. Proto že vám nelze Jsoucnosť boží dokázati, Neváháte Boha Z vědy zcela vymazati. To je věru, jakby někdo Zhasil lampu svítící, By tím lépe viděl V noci, naň se mračící. 5. A. U tebe tedy svět je obmezen? B. To každému jasno jako den, Jehožto rozum není obmezen. A. A co pak za mezemi světa je? B. Nic. A. Aj co, nic? B. Nic zajisté. A. Jak pak to nic asi vypadá, Jaké obzvláštní vlastnosti má? Již chápu! To bude té látky květ, Z kteréžto Pánbůh stvořil svět. 6. „Co,“ pravíš, „je na duše nesmrtelnosti, Když člověk jen svou přičinlivostí 120 Po smrti v paměti lidu žije!“ A co je na tom, pravím zase já, Když lid ten všechen smrti podléhá, A konečně v hrobě práchniví a hnije! 7. „Věřit tolik, co nevědět,“ Tím nad věřící se vynášíte Arciť s vámi to jinak je: Vy nevěříte – však kolik víte? 8. Z lásky k pravdě do nebezpečných Vědy dolů se pouštíte, A tam docela s nezištnou myslí Dni a noci se pachtíte??? Však kdybyste těmi doly Valně nezbohatěli, Myslím, že byste as do nich Tak se nepotápěli.

Pozor.
Nedej sobě hlavu másti Mudrlanstvím žvástavým!: Zakryje ti slunce pravdy Svým pláštíkem mlhavým. Potom zahoří ti mozek; Do hloubání zajeda, Budeš chodit jako Hamlet, O světě nic nevěda. 121 A tak bídně zaháleje, Potřebného nespravíš, Lidu svého nezvelebíš, Sebe potřeš, otrávíš.

Hvězdy a pravdy.
Jak mnohé hvězdy krásný leskot Až na sta roků potřeboval, Než světem k naší zemi došel, A než ho zrak náš zpozoroval! A podobně je s mnohou pravdou; Neb když některá zasvítila, Lidská ji ruka zakryt může, Nemožno však, by ji vyhasila. A jak ty hvězdy přece byly, Ač nelze bylo je pozorovat: Tak každá pravda přec je pravdou, Ač posud nelze ji vyzpytovat.

Poznání.
Byla noc a na obloze Plály věčné lampy hvězdné. A širými pod nebesy Jinoch klečel přenešťastný: Rozcuchané jeho vlasy Vlály mu okolo skrání, 122 Jako větve rozdrcené Okolo pně cedrového, Jímž vichřice sem tam zmítá; Z lůžek vpadlých jeho očí Kanuly horoucí slzy Řídko, poslední jak kapky Z vysychající studánky. A teď zdvihnuv obě ruce, Takto k nebesům se modlí: „Slyš mne, Bože, slyš mé lkání! Zkusil klopoty jsem tolik, Na zemi zde přebývaje, Že se zdá mi žalářem být, Vězením nejstrašlivějším. Avšak je-li tím, můj Bože, Tehdy lépe, jí se zhostit, Trudný žalář prolomiti, Z vězení se jedním skokem Vyšinouti na svobodu! Pročež přej mi, Všemohoucí, Abych uzřel, abych poznal, Čím opravdu tato země: Znamení nějaké dejž mi, Mám-li umřít čili žít!“ Takto zvolal, a hle! s výše Snáší mha se k němu dolů, Snáší se a roztírá se, Povlovné pak tvoří stupně, A dvě podoby, dvě krásné, Před jinochem truchlým stojí, Berou za ruku jej vlídně. 123 Vedou po stupních ho vzhůru, Vzhůru, až on z dálné výše Pod sebou zem zpozoroval V nejistém hvězd osvětlení. „Ha,“ počal tu zlořečiti, „Znám tě nyní, kruhu bídy! Ano, taková jsi země, Jak se teď mi odsud jevíš! Pouhý mam je nádhera tvá, Tvoje lesklosť pouhá šalba, Jsi jen tmavou pustotinou, A okolo tebe, země, Vine šeredný se had!“ Takto zvolal. Po druhé teď Ty dvě podoby jej berou, Vedou po stupních ho dolů, An se mile usmívají, Růžovými svými prsty Okazují dolů na zem, Kterouž slunce zlatostkvoucí Počíná dnem odívati. A při každém kroku dolů Světlo roste, vid se jasní, Hle! a z tmavé pustotiny Stávají se pestré kraje, Lesinami okrášlené A horami zvelebené, A po krajích po těch pestrých Modravé se vinou řeky, Roztomilá sídla lidská Rozseta jsou všude vůkol, 124 A had šeredný, kdo had ten? Stříbrovlné je to – moře. Překonán tu stojí jinoch, Poznává, se zpamatovav, Zoufaje že přenáhlil se, A při zlaté slunce záři Čerpá nyní z knihy pravdy, Jasným dnem mu otevřené, Čerpá útěchu a víru, Naději i zmužilosť.

Slzy.
Srdce, nechť je hoře svírá, Nebo slasť je okřídluje, Rádo v hoři, rádo v slasti Slzami si ulevuje. Slzy slasti však jsou deštík, Jejž slunéčko okrásňuje; Slzy hoře dešť jsou chmurný, Do něhož vichřice duje.

Ozbrojení srdce.
Přijdou doby, kde neštěstí Srdce v ňádrech tobě sevře, Kde mu železnou svou pěstí Kruté rány zasadí. 125 Ozbrojiž své srdce tedy Měkkostí čerstvého vzduchu, Jejžto sice možno stlačit Do prostoru nejužšího, Jenžto však, jak tlak se zmenšil, Rychle zas se roztáhne. Ozbrojiž své srdce tedy Tvrdostí křemene, z něhož Neštěstí, až do tebe Dorazí, by potřelo tě, Jiskry vyraziž, toť jiskry Zanícení svatého!

Podobně.
Myšlénky moc A vůle síla Utvořily svět A ve světě velikánská díla. Myšlénky mocí A vůle silou Označ i ty Činnosť svou čilou, ušlechtilou!

Škoda.
Proč v myšlénkách a v řečech Planých svou rozkoš míváš: By’s raděj k činu stačil, Své síly nešetříváš? 126 Vždyť i slovy i myšlénkami Se síla zpotřebuje, A škoda každého drobtu, Jenž se marně vyhazuje!

Čas.
Neříkej, brachu, nežvástej, Že ještě času dost, Že před tebou se prostírá Dlouhověká budoucnosť! Klénot jest každý okamžik, Nezmrháš-li žádného, Zastkví se ti hlava náčelkem Významu velkého. Doba je oř, který ti rád Své sedlo poskytne; Však nevyskočíš-li rychle naň, Bez jezdce ulítne.

Věčnosť.
Nehledejž věčnosti teprv Za hrobem, nevím kde; Vždyť v náručí tě ona Nosí, chová již zde! 127 A protož, milý brachu! Máš na zřeteli mít, Že tam kdes v samé slasti A v rozkoši nelze žít. Ve světské prostoře celé – Ohlédni se, kde chceš – Místečka, kde by práce Nebylo, nenajdeš. Ve světě všude měří Se síla se sílou, A všude třeba jevit Rekovnosť zmužilou.

Snažení.
Snažení je žití, Smrť však líný klid: Protož vynasnažování, Namahání, přemahání, Tvým má heslem být! Přeješ-li si klidu, Budiž k tomu jen, Abys k nové snažlivosti, Překonati obtížností, Jím byl posilněn! Aby klid pak tebe V bahně nezmořil, Hledejž největší své slasti V boji hrdinném se strastí, V cvičení svých sil! 128

V pravo neb v levo.
V pravo neb v levo! Volit musil někdy Též Herkul na osudném rozcestí: Buď ve slávě zápasit s obtížemi, Neb rozkoší požívat beze cti. V pravo neb v levo! Musil hrabě volit, Jenž ve svátek se kochal v lovení: Nelze, než pekelným připadnout mocem, Neb s nebem býti v pevném spojení. V pravo neb v levo! Není mezi dobrým A mezi zlým nějaká střední stéz. Zaznamenáno stojí v písmě svatém: „Buď se mnou aneb proti mně!“ Toť věz! V pravo neb v levo! Proč se rozpakuješ? Nespasí tebe polovičatosť. Nemáš-li k nectnosti dost nestoudnosti, Nuž, sebeř se a nade vše měj ctnosť!

Bez škvrny!
Netrpte škvrny v domě svém! Sic tam i jiní budou s nechutí, I vy sami v něm budete mrzutí. Netrpte škvrny na šatě svém! Pěknáť i nepěkná podoba, Šlechtí-li čistoty ji ozdoba. Netrpte škvrny na těle svém, Byste byli vždycky zdrávi, Veselí a podnikaví! 129 Netrpte škvrny na cti své! Sic důvěry pozbudete, Lidem málo prospějete. Avšak především Buďtež si vědomi, Že nemáte ani škvrnky trpět Na svém svědomí!

Rada na cestu.
Když přijde smrť a řekne pak: „Nuž, uchystej si teď svůj vak; Neb dál jest, milý druhu, Nám jít z té země kruhu!“ Složiti musíš tehdy vše, Co’s konal a co’s spáchal zde, Své zasluhy i viny, Své dobré i zlé činy. Zlé však na centy tížky má, Jíž na pouti vždy přibývá, Až břímě tebe zchvátí, A konečně tě zvrátí. Leč dobré, toť jest lehounké, Lehčí, než péro drobounké, A nese na věčnosti Se všude bez těžkosti. Hleď tedy naplnit si vak Dobrými skutky, brachu, tak, By mohlo cestování Se dít bez naříkání! 130

U večer sylvestrový.
Odbilo, a upomenut zvukem, Šel rok starý, kmet ten, věčně spát – A „k novému na zdar!“ zní to s hlukem, Ruka ruku tiskne mnohokrát; Sklénka cinká, a my opětujem „Na zdar!“, a k cinkání přizpěvujem, A zas „Na zdar k roku novému!“ Přejem vřele jeden druhému. Leč co zdarem rozumíme, bratři, Toť přemítat bude ke blahu. S myslí rozkochanou spojit patří Chladnou přísnosť, s citem rozvahu; Neb kde um se druží k veselosti, A bdí nad útroby horoucností, Tam věc nevystoupí z koleje, Mírou, v mezích dobře prospěje. Přede vším as snahu rozumíme, Když si „Na zdar!“ přejem společně; Neboť života si nevážíme, Co se v prachu vleče zpátečně, [133] Kde hruď nadšením se nerozhřívá, Člověk leda rozkošníkem bývá. Než tak žít, či vlastně živořit, Raděj, bratři, v hrobě tlít a hnít! Chop se tedy nás a hybej silou Naší celou snaha taková, Kteréžto by nad povšednosť hnilou Povznesla nás křídla orlová, Bychom skráň si věnci ovinuli, Ježby žádnou zimou nezhynuly! Na to připij jeden druhému: Nuže, na zdar k roku novému! Poletět však, jak šíp vypuštěný Bez směru, toť plaché bloudění. V horování slepém není ceny, Cíl svůj určitý mějž snažení! Slyšte! Chci vám jmenovat cíl stkvělý, Nechť ho krátký rozum, nedospělý, Dotýkává řečí hanebnou: Moudrosť to s korunou velebnou. Jakkoli se věk náš vědou chlubí, Ji je přece zřídka nalézti, Ač by lidstvo z vad, jež moří, hubí Blaho jeho, mohla vyplésti. K ní ať vroucí láskou zahoříme, V jejím náručí se utěšíme, Na to připij jeden druhému: Nuže, na zdar k roku novému! 134 A jí po boku dceř věčně stkví se, Spanilá jak růže májová. Tomu štěstí v srdci nezrodí se, Jenž v něm krásy její nechová! Starosvětské sice její jméno, Leč nebude jistě pohaněno V tomto čackém kruhu přátelském: Ctnosť to v půvabu svém andělském. Ctnosť nás, bratři, ocelovou zbrojí Ozbrojiž od hlavy do paty! Ať pak lají nám v tom divném stroji, Neoděným modní ve šaty, My v něm ve dne statně pokračujme, I se v noci z něho nevyzujme! Na to připij jeden druhému: Nuže, na zdar k roku novému! A celou-li projme vnitřnosť naši Svatá ona snaha dvojitá: Tehdáž žádná moc nás neustraší, Dráha naše nechť je trnitá, Naše síla odpor mužně zmaří, Mnoho výtečného se nám zdaří, A v nás mír a klid se uhostí S valným komonstvem svých sladkostí. K moudrosti a ctnosti tedy spějme Pevným krokem, neomrzelí! O statek se příliš nestarejme, Bůh jak udělil, tak udělí, 135 Jen když obludám se nepoddáme, V dvojné oné snaze vytrváme! Na to připij jeden druhému: Nuže, na zdar k roku novému!

Hádanka.
Dítě jsem noci, její dceruška, Avšak ne čiré noci, bezhvězdné, Alebrž sinavé jsem noci plod, Kteroužto jemné prosvítá jasno. A přec se neosměluji vystoupiti Na den; neb jak se zlatý jeho paprsek Mne jenom dotkne ostí svou, Umru a rozplynu se před tvýma očima. Pokud se v mládí touláš bezstarostně, Myšlének vážností nedojat, A za kvítím těkáš a za motýly, Neznamenáš mne, nelze mi tě mámit. Však na zpytování když duch tvůj dozrál, Tož, jako šerá z horských propastí mlha, Vznáším se kolem tebe, zahalujíc Vše svým závojem přetajemným. Nejen věcí znikání a původ, I celá bytnosť jejich, množení a zánik I budoucnosť a vláda osudu Skrývá se mnou, nechť přemítáš neustále. 136 Mnou staneš se sobě ty sám. Tvé vědění Jak daleko pak sáhá v útrobu tvou? Nižádná olovnice nevyměří této hloubi – Jinak by zraku tvému svět byl zjevný, Jenž sám jsi malým světem u velikém. A kdyby směs tu pochodně své září Ti přívětivě nevyjasnila víra, Tož duši tvou by zchvátila zoufalosť! Přemýšlíš, rozjímáš? Chutě, jak Ödip! Má hlava mne vyzrazuje. Chutě, jak Ödip! Nechť se vítězi nedostane za podíl vínek, Přec nemine ho tichá jeho prsou pochvala.

Mlhavý hrad.
Pan Hakon krále v bitvě zklal, By v Norvegách sám kraloval. Teď pustinou cválá v noci mlhové, Za ním se hrnou jeho manové. Na hradě královském byl by rád, By dnes ještě počal slavně kralovat. „Hej, manové, ku předu poskokem! Blaze tam na hradě vysokém!“ A pádí, jak vichřice houkavá, Že komonstvo pozadu zůstává. Však za ním a před ním a kol něho, Ve víru moře tmavého, 137 Duchové pomsty těkají – Před zrakem lidským se skrývají. Ty z řiďoučké mlhy tvoří hrad, Od královského nelze ho rozeznat. Již klenou bránu, a věžaté zdi V největší rychlosti budují, A staví schody – samý to mam – Ke trůnní síni, ke komnatám, A v síni trůn královský chystají, A žezlo a korunu skládají. A hrad by nebyl bez svíček, V něm hromady vzněcují bludiček, A ty blyští se a se kmitají, Pana Hakona k sobě lákají. Již branou vjel ten zpupnělý pán: „Buď oř můj v konici obstarán!“ A přes schody, z komnat do komnat: „Což nikdo mne nevítá? Spí celý hrad?“ A do síní spěchá, vzhůru ke trůnu, Již v ruce má žezlo, na hlavě korunu: „Vzbuďte se spáči! Blíží se den! Váš král vás volá, král přítomen!“ Tak volá. Tu hučí a syčí vichřice, A zhasínací světlice, 138 A zdi a věže se viklají, A schody a komnaty klesají, Jen na trůně Hakon v povětří vznáší se, A celý se třese a straší se, Neb pod ním propasť beze dna Tmavou svou tlamu rozdírá. A lítá vichřice hučí a syčí zas, A trůn se boří na ten hlas, A Hakon se žezlem a s korunou, A s celou zpupnělostí svou, Jako kdys z oblak ledová kra, Padá – až ho pohltí propasti tma. A manové teď na místě jsou, Kde mlhový hrad stál před chvilkou. Tu oře bez pána poznají, A hledají pána a pátrají, Pátrají vůkol na sto mil – Pan Hakon již nikdy se, nikdy nezjevil.

Boris a Metud. Podlé pověsti.
Před Borisem, před bulharským králem, Na rukou a nohou okovy, Vojíny obklíčen, stojí Metud. Zodpovídat má se královi, – 139 Metud, jenž svým učením již mnohých Posluchačů mysl zachvátil, A je šťastně z bludu pohanského Na Kristovu víru obrátil. A že jat byl, právě na obraze Významném když pilně maloval – Neboť rád se také po svých prácechpracech Umění krásnému věnoval – Stojí obraz u jednoho sloupu Ve klenuté síni královské; Dosud však, by nevzalo snad škody, Přikryto je dílo mistrovské. „Ty se tedy osměluješ“osměluješ,“ praví Rozhorlen teď Boris k Metudu, „Bořit víru naši veleslavnou, A můj národ svádět bez studu? Učíš jej, starými pohrdati Bohy, již ho vždycky chránili, Nového mu hlásáš spasitele, O němž nikdo neví, spasí-li?“ „„Z Prvopočátku již,““ odpovídá Metud neohroženě, „„Bůh můj, Jak své dítky ochraňuje otec, Ochraňoval, králi! národ tvůj. Jeho na pokyn tvůj národ vedu K pravdě, k spáse z klamů temnosti, A až porozumíš, až jen poznáš, Zraduješ i ty se světlosti““světlosti.““ 140 „Co? Tvá nevážnosť se neostýchá Přimlouvati i mé osobě, By mě ošálila jako jiné?“ Vzkřikne Boris, plana ve zlobě. „Jak jsem živ, trest tebe nemá minout! Na náměstí s ním, ať svět to zří, A tam hlava jeho budiž sťata!“ A již apoštola odvést chtí. „„Staň se k Boží slávě!““ zvolá Metud Bez bázně i s velkou potěchou, „„Avšak nepospíchej obtížiti Duši svou krvavou neplechou! Byť prodlela pomsta dráhně času, Konečně vinníku odplatí. Přijde zajisté den hrůzyplný, Kde i tebe bude stíhati.““ „„Stkvíš se nyní v nádheře a v moci, Bohatství máš, lidu dost a dost; Leč až nastane den hrůzyplný, V niveč zmizí tvoje velmožnosť, Tož pán pánův bude, král všech králů, Na plamenném trůně míti soud, A kdo protivil se věci spasné, Tomu bude strachem ustrnout.““ „Chceš mě bájkou strašit?“ vece Boris S posměchem, než v něm se něco hne, Jako hrůza – můž’ se Boris báti? – „Rád bych dopatřil se toho dne!“ 141 „„Přeješ si ho vidět?““ zvolá Metud, A se vyrvav z rukou vojínů, Spěchá k obrazu a odkrývá ho – „„Viz a schovej v srdce hlubinu!““ Ha, jaký to pohled! Jakby právě Zvláštním barev leskem ohromnosť Světa jiného, jiného žití, Zářila v ničemnou přítomnosť. I to nejsou barvy, všechno zdá se Pohyb míti, zdá se mluviti, Tak že zřitel, pobožností vzplanuv, Obrazu se musí kořiti. V neskonalou vzduchu říši troubí Na pozouny slavní andělé, A již hrobů množství nepřehledné Otvírá se zemi po celé. A z nich mrtví, znova oživeni, Jako z kolíbek svých vstávají, Andělé když mocným kovu zvukem Znamení zesnulým dávají. A jakých tam skupení je vidět! K nebi zdvihá lotr ramena, Syn rodiče odprošuje, boháč Chudého objímá kolena. Na každé se tváři, v každém zraku Tesk a úzkostlivosť zjevuje; Skrovná těch je hromádka, jichž příští Jejich osud neustrašuje. 142 V čele národů svých spatřují se Také bývalí kdys králové; Zhasly žhavé blesky jejich žezel, Zbledly řízy jejich nachové. Ha ti, před nimiž se země třásly, Třesou teď se sami, zoufají, Slyšíce, jak pozouny je vesměs Hřmotem před trůn jeden volají! Ten se nade všemi skupeními V lesklé záři vznáší vysoce, A na něm se ve své velebnosti Nebeské syn Boží blyskoce. Přísný jeho zrak by tebe zdrtil, Jen že milostí je vyjasněn – Díváš-li se na zázračný obraz, Mníš, že v skutku přišel soudný den. Též i Boris ssaje chtivým okem Malby význam do své vnitřnosti, A s ním vojíni jsou pohříženi V barev divomocné živosti; A již nemůže král odolati, Kolena svá sklání v pokoře, A s ním každý z vojínů se klaní, Netrvaje déle ve vzdoře. A pak slzíce a vzlykajíce Odnímají pouta Metudu, A upřímnou tužbou rozníceni, Sobě žádají svatého křtu, 143 A jich příkladem se všechny řídí. Rody bulharského plemena – Takto krásná uma účinkuje, S myšlénkou vznešenou spojená!

K vítězství jara.
Zlaté střely metá jaro, z reků Nejkrásnější, aby z tuhostí Zimní dopomohlo k volnosti Zemi, nevěstě své, plné vděků. Hle! a již je zima na útěku – Tu zem věnce svěží pestrosti Hrdinově vije chrabrosti, A se třpytíc slastí po nářeku, Provolává: „Sláva vítězovi! Pruďte vody, pout jste zproštěny! Zpěvem vzněte výše, temná křoví!“ Nuž, mé srdce! Buď i tobě blaze V této době zdárné proměny, Z mrtvých vstaň a vzchop se k nové snaze!

Ranní cestování.
Ramenoma růžovýma Objímá jitro svět, A tu mysl má okřívá, Jako vůkol jarní květ. 144 Tam ve skřivánčí hrudi Již zpěv se probudil; Jistě, že ptáček zpívá, O čem radostně snílsnil. Již po mzdě chvátá vozkův A pěších dychtivosť; Já kráčím zvolna – měl bych Na dívce věrné dost!

Slasť.
O slasť, když k věncům líbezným Se kvítky pojí v máji, A srdce k zemi krásou svou A vůní připoutají! O slasť, když v máji skřivánci V povětří prozpěvují, A srdce slavným hlaholem K nebesům pozdvihují! Ó slasti zemská, povděčně Chci tebe užívati, Než vždy mě, slasti nebeská, Dech tvůj má ovívati!

Starec.
Den, zplozenec světla modrooký, V smaragdovou klesá vodstva rakev. Kolem lůžka jeho, zamyšleni, Stojí přátelé, podlouhlé stíny; 145 Zvonky stád mu zvoní umíráčkem, Skřivánci zpěv pohřební mu pějí, Slze rosy kanou při loučení, Pohřební řeč šepce chladný větřík. Stojí stařec na zelené louce, Shrabuje hraběmi vonné seno, Vonné seno, nedávníčko žaté. A teď odpočívá ode práce, Mluví takto, opřen o své hrábě: „Dni, zplozenče světla modrooký, Řekni, kolikkráte ještě sejdeš Nad mou hlavou, pahrbkem tím lysým, Na němž mládí květ již dávno svadl? Má-li prakmen ještě déle trvat, A se smútit v kruhu mladých stromů, Chutě kolem něho vzrůstajících? Ó dni, do rovu jej vložiž brzo, Ne snad plamennými hromoblesky, Ale někdy, ty když budeš scházet, I on sejdiž zvolna ve hrob s tebou!“ A snad byl by, opřen o své hrábě, Dále mluvil stařec zarmoucený, Nebyli-by přišli vnuci jeho. Přitulili se, jak včely k oulu, Mléko nesouce v ušatém džbáně, Pravili: „Babička posílá nás. Již máš nechat, dědečku, své práce, A slaďounkým zotaviv se mlékem, S námi pohrávat až do návratu.“ Zvolal stařec: „Ó ty dobrá ženo!“ 146 Pil a pohrával pak s vnučky svými, Pohrávaje též se rozveselil, A již nezpomínal sněhu stáří. Kdyby stařec na zelené louce Jen byl trochu dále k sobě mluvil, Dozajista že by tak byl řekl: „Sedm barev na nebi má duha, Ale slastí nesčíslných láska.“

Růžový keř.
Umdlen prudkým cestováním v jaře, Sed’ jsem o polednách pod strom stinný, Abych zotavil se. Tu jsem usnul. Zdálo se mi o růžovém keři. Statný keř byl, krásné měl i růže, Ale krásnější, než všechny růže, Byla dívka, pod tím keřem spící. „Aj,“ jsem pravil ve sně tiše k sobě, „Jaká šťastná, blahá příhoda to! Bláznovství by bylo, neužít jí; Vždyť té dívce, dívce čarokrásné, Políbení dát, nebude hřích snad.“ A již lehounce jsem přikrádal se. Běda, co tu najednou se stalo! Měnil kmen se keře růžového V tělo velikánské, v tělo obra, V rameno pak každá z jeho větví, V ostrý meč pak každý z jeho trnů, Ve hlavu pak každý z jeho květů, 147 Ve hlavu, přílbicí opatřenou. A teď počal obr velikánský Všema ramenoma pohybovat, Všemi meči kolem sebe máchat, A očima všech hlav divě kroutit, Že mě obcházela hrůza hrozná. Leč jsem rek, z rekovné pošlý krve, Na to jsem si zpomněl a se sebral. K dívce přístupu si vydobyti, Byla vůle má, rekovská vůle. A již na obra útokem hnal jsem. Tu – „Nu, co tu?“ tážete se? Vězte: Tu jsem procit’, to tam bylo všechno, Celý obr, ach! i krásná dívka. Než jsem na jednom se ustanovil: Kdybych dívku takou někdy zočil, Ne snad ve sně, ale v skutečnosti, Tož bych jí si nedal zabraňovat, Byť bych musil boj podniknout o ni, A byť v boji tom šlo o můj život!

Ozbrojený Mílek.
Čím to je, že Mílek nosí Luk a toul a ostré střely? To vám řeknu podlé pravdy, Rádi pravdu slyšíte-li. Z počátku nebylo třeba Před hošíkem v strachu býti; Neměl zbraní – ale čtverák Věděl si je opatřiti. 148 Lověna kdys – měsíc svítil – S blankytové vzduchu říše Kořistlivě prohlížela Nivy, lesy, všechny skrýše. Aj tu bystré její zraky Krásný Endymion jímá, Jenž po namáhavé honbě V lesa lůně klidně dřímá. Nikdy ještě chladnokrevnou Vnada mužská nepohnula, Ještě nikdy lásky vášeň Ve zdráhavé nevzplanula: Ten však jinoch jak se krásným Být jí zdá! I touhu cítí, Na ústa ho vděkuplná Jenom jednou políbiti. A již jde – zda nevidí jí Nikdo, pátrajíc, se plíží. Mílek však ji přece viděl, Jak se ona k lovci blíží. – A, by jeho žádným chřestem Nezbudila ze dřímání, Nářadí odkládá lovčí, A teď – k jinochu se klaní. Toho uměl Mílek čtverák Použiti okamžení, Luk a toul vzal se střelami A pak ulít’ bez prodlení. 149 A od této doby Mílek Strašlivým se stal svou zbrojí; Neb kdo raněn jeho šípem, Neví, zdali zas se zhojí.

Řecké píseňky. Volně podlé Anakreona.

1.
Lyra.
Chtěl jsem syny Atreovy, Kadma zpěvem oslaviti; Tu však počíná má lyra O samé jen lásce zníti. Neopominul jsem struny, Celou lyru vyměniti; Leč tu počíná má lyra Zas o samé lásce zníti. S Bohy tedy, hrdinové! Nelze mi vás zvelebiti, Neb má lyra nechce jinak, Než o samé lásce zníti.

2.
Jarní slasť.
Na Charitek pokynutí Zase růže zkvétají, Vlny mořské hrají spolu, Kachny se v nich kochají. 154 Jeřábi se přistěhují, Libě svítí slunéčko, Všechna mračna uprchají, Zelená se žitečko. Olivoví bujně pučí – A jak mysl okřívá, Že keř Bacchův také, vizte, Nových květů nabývá!

3.
Žena.
Kopyty příroda oře, A lva zuby opatřila, Rybě ploutve, zajícovi Rychlé nohy přistvořila; Býka opatřila rohy, Ptence peruťmi, a muži Snaživého dala ducha, K němuž srdnatost se druží. A čím podělila ženu? Na ni zcela zapomněla? Nikoli! Vždyť žena krásu Od přírody obdržela. Nedostala žena hrotu, Ani štítu, jenom vděky, Ale těmi vítězívá Nad nejslavnějšími reky. 151

4.
Bodnutý Mílek.
Mílek neviděl kdys včely, Jež se v růži tajila; Na jednou ho nestydatá Do prstečku ranila. Aj tu třepal ručičkama, K matce běžel. „Matinko,“ Hořekoval, „veta po mně, Umru, umru hnedlinko!“hnedlinko! „AchAch, mě bodl jeden z hadů, Kteří také lítají! Rolníkové, jak jsem slyšel, Včeličky jim říkají.“ Bohyně rce: „Bod-li tento Tak je příliš bolestný, Jakou teprv bolesť cítí, Jež jsi, dítě, bodl ty!“

5.
Veselosť.
Veškerých starostí zbývám. Snáší-li se Bacchus ke mně; Blaženější jsem, než Kroesus, Chuť se k zpěvu budí ve mně. Věnčen břečtanem když mohu K poháru se slavně míti, Nic i do bojů mi není; Lépe píti, než se bíti. 152 Nuže, brachu, naplň pohár! Volněj teď při bodrém kvasu, Než nám někdy bude v rovu, I snad – za málo již času.

6.
Sen.
Ondy ve sně před Mílkem jsem Kvapem pryč se ubíral; Na ramenou měl jsem křídla, Jež jsem při tom rozstíral. Mílek však, ač olovová Na nohou měl závaží, Dohonil mne bez těžkosti, A mě lapil za paži. Co má sen as znamenati? Minul-li jsem mnohokrát Lásky léče, budu jistě, Co nejdříve, přece jat.

7.
Bezstarostnosť.
Nechť tam Gyges kraluje si V bohatosti, v nádhernosti: Já nebažím po korunách, Na svém mále maje dosti. Jen to jediné mě těší, Když můj vous se mastí třpytí, Když si ke kvasu skráň vínkem Z růží mohu okrasiti. 153 Bez žalosti, bez starosti Dne užívám běžícího; Nebo kdo mně za to ručí, Že se dočkám zejtřejšího?

8.
Na milující.
Ořům příznakové jejich Na stehna se vpalují; Parthy turban vyznačuje, Jímž si hlavu šperkují. Ale také milující Vesměs poznatelní jsou: Mají jisté znaky z tužby, Co jim plane ve prsou.

9.
K dívce.
Aj, hříbátko Thracké, proč se Přede mnou tak v útěk dáváš? Což pak, že miláček Bohův, Že jsem básník, nepoznáváš? Kdybys chtělo, byl bych hotov Tebe uzdou opatřiti, A pak na rejdišti tebou Pravidelně otočiti. Leč ty raděj na lučině Poskakuješ sem tam směle; Neboť nenalezlo’s dosud Příhodného krotitele. 154

10.
Omluva.
Země pije dešť, a stromy Pijí zemní mokrotu, Širé moře pije řeky, Slunce mořskou vlhotu; Ej a měsíček, ten pije Zas sluneční paprsek – Když já tedy také piji, Proč je z toho vztek a jek?

11.
Touha.
Niobe, jak pověsť praví, Byla v kámen proměněna; O Progni se dí, že byla Ve vlastovku přetvořena. Bych tvým zrcadlem moh’ stát se, Všech tvých krás se dopátrati, Anebo tvým rouchem stát se, A tě něžně objímati! Ó bych lázenská. co vlna K tobě moh’ se přimíliti, Anebo co vonný olej Půvabům tvým posloužiti! Bych byl stužkou na tvých ňádrech, Neb tvou z perel točenicí, Neb tvým střevíčkem a cítil Nožky tvé tisk lahodící. 155

12.
Růže a lilie.
Lepá dívko, neutíkej Přede mnou tak bázlivě, Protože se vlasy moje Zaleskují šedivě! Nezříš-li, jak věnečkářky S růžemi, jež zkvítají V mládí nachu, stříbrostkvělé Spolu lilje splítají?

13.
Polapený Mílek.
Musy k ukrácení chvíle Kdysi Mílka polapily, A jej pouty z nejkrásnějších Kvítků kolem otočily. Bodře smějíce se potom K matce vedly chyceného, A ta vykoupiti chtěla Mileného synka svého. Svobody moh’ tedy zase Použíti po libosti; Leč on nechtěl, řka, že bude Musám sloužit s ochotností. 156

Bacchus. Podlé starobylé báje.
Kdys Bacchus, dobrotivý jinoch bůh, Si zpomněl, v tvářnosť lidskou přioděn, By lidu skoumal mrav a chování, Od řecké přeplavit se pevniny K ostrovu Naxu. Spatřiv lodníky, K nim tedy přistoupil, a podělil Za jízdu šťastnou hojnými je dary. I přijali ho, netušíce v mysli Své otupené, lnoucí ke hmotě, Jak vznešeného s sebou vedou hosta. A když se kolébali na vlnách, A větřík vál tak jemně, lahodně, Tu Bacchus jinoch kvetoucí své údy K sladkému spánku prostřel v korábě. Jak spanile on vypadá! Tak slunce Obláčky stříbrnými na nebi Prosvítá, jak z podoby lidské boha Se leskot prýští jeho božskosti. Než lodníků nejímá velebnosť, Jež kolem bydlitele Olympského Se září; neb jich smysl v podlosti Se propad’, po mrzkém jen baže zisku. A tiše vespolek se umlouvají: „Tam k Asii se na trh obraťme! Tam dobře za otroka švarného Nám zaplatí. Leč prvé spoutejme Ho chytře, by se z spánku neprobudil!“ 157 A běda! již překrásné juna údy Uměle otáčejí provazci, Na božské páchají bytosti zločin Bezbožní synci lsti a násilí. Leč Bacchus dřímá klidně, bez starosti, Věděti nechtě o nebezpečí, Co jemu hrozí; klidně dřímá Bacchus, Oblétán zástupy snů líbezných. Avšak teď prociťuje. „Co to? Pouta? Hanebná pouta mně?“ A na jaře Jak řeka ledovou zdrcuje kůru, Tak Bacchus vazbu, a zde stojí nyní, Co bůh, v celé své velebnosti. Zhouba Se jiskří z jeho zraků, jakby tyto Zbrojeny byly všemi blesky nebes, Jež právě mračny zatahují se. „Bídníci,“ volá hlasem hrůzyplným, „Cit tedy šlechetnější, člověka Co nad zvířectva nevědoucí tlupy Povznáší k bohům, v prsou vašich netlí? Vy úkazu si nevšímáte nic, Čím věční mluví k duchu lidskému? I tehdáž, když vám bůh je na blízku, Ho nepoznáváte, ho netušíte? A kdybyste se byli prohřešili Na sobě rovném, jako na mně, tehdy Již byste hodni nebyli, se déle Mateře země sladkým živit plodem. Než s myslí otvrdlou se dotknuvše I Olympského, buďtež zavrženi Do hlubin solných k mořským nestvůrám!“ 158 A nadarmo ho prosí, zaklínají, Již příliš pozdě věří na bohy. Plameny hoří nebe, strašlivě Hrom rachotí a koráb rozpukne se, Divoké bouře mocí zachvácen. I nadarmo se snaží zločinci Ujíti trestu v hloubi mořské – všichni Se mění ve žraloky hltavé.

Krásná Rosa di Viterbo. Podlé pověsti. Proslov ku koncertu k dobročinnému účelu.
Krásná Rosa di Viterbo byla panna přívětivá, K lidu chudobnému vřele lnula mysl její tklivá; Poslední svůj peníz Rosa ochotně by nuzným dala, Div-li, že z tisíců srdcí vzněla blahočinné chvála? Byla-li však děva rovna milému, vlídnému jaru, Kde se z vykvétajícího všude oko těší zdaru: Otec její, ten se rovnal zimě, jížto život zkřehne, sněhem zavát, ledem spoután, umírá a ve hrob lehne. Pravil kdysi otec k dceři: „Co mě v prsou hněte tuze, To je, že, jsouc urozena, snižuješ se k podlé luze; Pilně sbírati se sluší, ne však stále rozhazovat, Ale ty by’s neváhala, vše, co moje, utracovat.“utracovat. „PročežPročež od nynějška nebuď ani halíř svěřen tobě, Nechť ta holota žebrácká, nechť pomůže sama sobě! A pakliže neposlechneš, neodtáhneš přec svou ruku, Na mou česť, tož ruka tvoje těžkých zkusí okov muku!“ 159 Tato slova vjela děvě ostřím meče do vnitřností – Ach a v kraji hlad teď řádí s neslýchanou zuřivostí, Všude hyne lid, již vidět chýše zcela opuštěné: Ach a Rose prázdným měšcem nelze spasit vyhubené. „Což mi nic nezbylo?“ vzdýchá, otcovou sevřena vůlí. „Nikoli! Vždyť denně sedím přeplněné při tabuli. Co tam odepni já sobě, to – to mohu rozdávati; Otec zví-li o tom, sotva umíní mě pokárati.“ A již denně v zástěrce své, by jí zloba neviděla, Hladovým donáší jídla, která sobě odepřela; Je-li toho jenom málo, i tak málo, s laskavostí Takou bídě poskytnuto, před Bohem jest velké dosti. Leč ji sluha zhlédne, zradí. Otec, rozčertiv se, hbitě Jde a u dvířek ji staví. „Pověz, co tu neseš skrytě? Věru, jestli troufala’s si, pána svého obelstiti, Budeš pykat, jak jsem slíbil. Nešťastnice, dej mi zříti.“ Rosa zachvěje se, bledne, plane zas po celém líci, Ani neví, co si počít, neví ve zmatku, co říci, Až pak vzdechne: „Ze zahrádky – nesu růže.“ „„Růže neseš?““ Volá divoch. „„Ukaž, ukaž! Proč tak couváš a se třeseš?““ Trhne zástěrou, a ejhle! jakby právě se v tu chvíli Ze zástěry byly lůna vyrodily, vypučily, Růže lesku nadzemského k nohoum se mu vyhrnují, A vzduch vůkol libou vůní, přelíbeznou oslazují. A on trne, na květiny upřeny jsou zraky jeho, V mramorových jeho prsou hne se něco nezvyklého, Kyne rukou, by šla dcera, kam ji táhne svatá snaha, Nad bližním se slitovati, rozsívati símě blaha. 160 Tak je pověsť a má smysl. Zázračně se proměnilo Dobrodiní ve květiny, dařitelku oslavilo. Který asi v tom je smysl? Ten, že skutek dobročinný Každý, jako i Váš dnešní, promění se ve květiny, A sic – uvěřte! – ne v také, co se vábně klíčí v máji, Na podzim však hlavičky své sklánějí a uvádají, Nýbrž ve květiny zvláštní, jež se v kráse stálé třpytí, Čelo dárce slavně budou krášlit také v onom žití.

Nalezeno!
Tedy se mi nalézt podařilo, Co jsem hledával i ve snění, Co se po každé zas objevilo, Zmizelo-li na okamžení, Až pak zdoben věncem spanilosti, Vábě i spůsobou milostnou, Pouhý obraz stal se skutečností, A ukojil tužbu úzkostnou! Nalezeno! Slovo skrývající V lůně svém pokladů víc, než zem, Významností svou se jasněj stkvící, Než oblaka zory leskotem: Slovo, jež mou myslí mocněj hybe, Nežli větry borem lomcují, A co přec je, jako jaro, libé, Kde vlastovky hnízda budují! Děvo žádaná, ty tedy žiješ, A ty s půvaby své krásoty, Jimiž se mi ve hloub prsou ryješ, Býti můžeš mou? Ó blahoty! 161 Nechť se závistné teď peklo vztekne – Hle a jižjiž na mne doráží – Zuřivostí svou mě nepolekne, Láska na zápas se odváží! Mou ty býti? Ó tě sobeckosti, Kterou člověk ohledává svět! Což v posvátné půdě nezištnosti Vadne, hyne drahý lásky květ? Nehyne! Ač sebezapírání Těžké srdci břímě ukládá: Pravou lásku těší vytrvání, Jestiť šťastna, že své bytí má.

Čtvero ročních časů.
Jaro růžené ti ozdobuje Rty a líce svěží lepostí; Plodné léto s tvorčí radostí Pučící tvá ňádra posvěcuje; Jeseň zlatostkvoucí ozařuje Kadeřů tě rusou hojností; Zima též s svou sněhobělostí Po tvých ramenou se rozhošťuje. Tak je tebou jaksi zastavena Prchlá ročních časů posloupnost, V jednotu jich různosť uvedena. A když čas se tobě pokořiti Nezdráhá se, ač je pyšen dost, Jak se nemám já ti podrobiti! 162

Kouzlo zamilování.
Jak bor, paprsek když jarní hřeje, Břímě sněhu střásá s ramenou, A obléká řízu zelenou, A opojen radostí se chvěje: Tak zábleskem tvého obličeje, Složiv mysli tvářnosť zmračenou, Ochotně jsem přijal zjasněnou, Ze slasti nevěda, co se děje. A pak, jako srnec po lesinách, Skřivánek po modré vysosti, Toulal jsem se rajských po krajinách, Až jsem konečně se zpamatoval, Poznal ve hloubi své vnitřnosti, Že jsem, dívko! tebe – zamiloval.

Na její oči.
Sladké na jezero pohledání, Když se nebe s hvězd svých hojností V čistých jeho vlnách uhostí, A zamíchá jimi větru vání. Aj tu v lůně vod nastane hrání Všech hvězdiček, plno leposti! Jedna k druhé ve své lesklosti Kolébá se jako na líbání. 163 Než o mnoho sladší, tobě zříti V modré oči, v jichžto paprscích Veškery tvé duše ctnosti svítí. Proto na tebe tak rád dívám se, Pohřížím se zcela v očích tvých, A nadzemskou slastí rozplývám se.

Na její oči.
Když na nebi měsíc svítí, Slze k němu hledívám, A mi přece neublížil, Jen se z něho těšívám. Když se dívám v její oči, Také náhle slzívám, A přec mě jen oblažují, Bolesti z nich nemívám. Všemi krasami, o Bože! Svět zdobila ruka tvá, Ale oněch očí krása, Ta mě nejvíc dojímá. Oči, kdybyste vy byly Drahokamy a já král: V korunu svou bych vás vsadil, S hrdostí vás nosíval! Chud jsem, mám jen srdce věrné Bohu, vlasti, příteli – V tom však bych vás věčně nosil: Rcete, oči, chcete-li? 164

Na její oči.
Ti v milé, dobrotivé oči zříti, Když táži se: „Přeješ mi, jak ti já?“ A když se přiznat ústa tvoje štítí, Že přeješ mi, tehdáž ti v oči zříti, Ó jaká slasť to, blahosť nebeská! Tu srdce zbouřené se utišuje, Krev rozplameněná přestává vřít, Rozmysl bujnou vášeň ukrocuje, Směs citů pořádku se podrobuje, A ňádra má provívá svatý klid. Tu věru jest jen jedno, co mne rmoutí: Že slunce doby té zas zapadá. Ó kéž bych tehdyť moh’ tě obejmouti, A s tebou tam rty na rtou dolítnouti, Kde závistivý čas již nevládá!

Jistota.
Možná-li a smím-li věřit? Není sen to, ludný blud? Jesti spanilý chrám lásky Opravdu mi odemknut? Květ se třpytí, hvězdy kvetou, Nebe, zem celují se, Všudy zpěv a ples – neb Ona Miluje! A koho? Mne! 165 Ač nemluví její ústa, Oči mi to zvěstují, Mlčky, však srozumitelně, Jak i hvězdy rokují. Mlčky spolu chodí hvězdy V říši modré výšiny, Přec jich mluvy smysl vniká Až do srdce hlubiny. Miluje mne! V této víře Žíti chci a dožíti, Ta v mých ňádrech chuť a sílu K činům stkvělým roznítí, Až pak Ona, uznávajíc, Že má víra nemine, Dojata i potěšena K prsoum svým mne přivine!

Dobře, že já v skutku „já“ jsem!
Dobře, že já nejsem sluncem: Svítil bych snad v noci! Tak má milá mě pomátla Modrých očí mocí. Dobře, že já nejsem větrem: To by bylo vání! Vál bych samou veselostí Sem tam bez ustání. 166 Dobře, že já nejsem stromem: Pučel bych před časem! Tak mé srdce pobouřeno Netrpnosti kvasem. Dobře, že já „já“ jsem! Vždyť mě má rozmilá Proto jen ráda má, Že já v skutku „já“ jsem.

Nové žití.
1. Když se po bouřce zas vyčasívá, Nebe kouzlem světla omladlo: Třpytí sad se jako zrcadlo, Ptactvo v háji zvučným sborem zpívá. Tak mé srdce, dívko přívětivá, Působením tvým trud ovládlo, V jehož mrakotě se propadlo, A již jaré síly ponabývá. Nad svou zachmúřenou minulostí Duhu rozklenutou znamenám, Zvěstitelku jasné budoucnosti. Utišenou vlnou připlavil se Neocenitelný poklad sám, Po němž na cestu jsem vypravil se. 167 2. Jak se umdlý poutník občerstvuje, Bloudivší po lesní pustině, když se prolopotil k výšině, Kteráž oku rozhled poskytuje! Vzlezl, a již ejhle! upatřuje Zvůry, sady, vísky v dolině, I vedoucí k ladné krajině Pěšinu – tož hned ji nastupuje. Tak já tebou teď po trapné pouti Na pahrbku stojím života, Kde mi dopřáno se rozhlednouti. Čarokrásné zhlížím dny budoucí: Nuže, činná síly jarota Dojde tam, kam přání tíhne vroucí! 3. Když znenáhla bledne světlo denní, V roucho tmy se úval obálí, Kde pastýřů zněly píšťaly: Vábí mě i dosud žalostnění. A tu je mi v citu roztajení, Jakby mě již v rakev dávali, A já jen pastýřů píšťaly V dáli slyšel znít. Ó sladké znění! 168 Leč když kuropění oznamuje Svěží ráno, horstvo zoří plá, Od východu čerstvý vítr duje: Ha tož rozjařená ve mně síla Snářství kárá a mě vyzývá, Abych statná z lásky konal díla – Vzhůru, staň se tak, jak káže síla!

Výsledek ze snění.
Ať jde již ke všem šlakům To mé snění ničemné! Tím tebe neuvedu Jakživ do chýšky své. Mou však máš býti! Ty chceš, Já také, toť se ví: I z diamantových okov Má láska tě vyprostí. Pak z růžových oblak trůn ti Na skále vystavím, A po šírém tě světě Svými zpěvy oslavím. Ty uviješ za odměnu Mi věnec zelený, A já tě přitisknu k prsoum, Co vítěz blažený. 169 Leč tu jsem zas sněl. Ach co Z toho snění zrodí se? Že básní bude halda, A ženky doma – ne.

Obávání.
Rci, co by nám mohlo, co nás vzíti? Násilí? Co na zemi tak mocné, Jak je srdce, jak je rámě lásky, Láska-li zajala celé srdce, A svou silou zocelila rámě? Uval balvány na její cestu, Balvány jí budou stupně k blahu; Rozluč ji, a rozestírajíc se Od točny, jak vzduch dosáhne k točně; Ořezej strom její ostrým nožem, A strom bude hojněj ratolestět. Rci, co by nám mohlo, co nás vzíti? Úkladnosť? Ó strachu nejtěžšího! Ano, této láska neodolá! Neboť tak upřímně hledí láska, Jak hledívá milé oko děcké, Každému i dává políbení, V jedné bytosti milujíc všechny. Tedy úkladnosť nás může zkazit? Ano, ta! Ó strachu nejtěžšího! Zachraniž před takým protivníkem Láska Všemohoucího tu naši! 170

Prosba.
Žhavými blesky bouřka píše, šípy Den nachovými, jaro pestrým kvítím, A tichá noc řádkami hvězdovýmihvězdovými. Ó kéž bych bouřkou byl, dnem, jarem, nocí, Bych blesky mohl psát svou rozzlobenosť, Že volně spolu obcovat nám nelze, A šípy nachovými psát svou sílu, Jež tebe dobude všem piklům navzdor, A pestrým jarním kvítím psát svou radosť, Že miluješ mne s takou pravdivostí, A řádkami psát hvězdovými touhu, Ach touhu svou, po sladkém sňatku s tebou! Já nejsem bouřkou, ni dnem, jarem, nocí, A známkami jen píši povšedními, Než psány jsoutě z nejhlubšího srdce – Přijmiž je milostně – s mým srdcem celým!

Rozloučení.
1. Jízdy hodina již přikvapila, Zahalena v ranních mraků šat. Koně řehcí. Máš se v dálku brát, Osudu tak závisť poručila. S Bohem! S Bohem! V brzku, moje milá, V brzku hodlá muž ti zprávu dát, Jenž chce věrně na svém slibu stát, Jehož duše se ti posvětila. 171 S Bohem, milá! Stavme slze svoje! Nevyzrazuj ni náš obličej, Jaké v prsou bojujeme boje! Volá se. Jdi, ač se noha zžasne! Tmavém po loučení nebe přej, Bychom shledali se v době jasné! 2. Slze, jež jsi pro mne při loučení S tváří odvrácenou cedila, By’s je před mým zrakem tajila, Jaké lásky byly vyjevení. Všední milování láska není, Co nás v životě tom spolčila; Ale tvá, jak něžná, spanilá, Vyjevily slze při loučení! Nepadly na půdu neúrodnou; Prsa má je vssála do sebe, A tam slze činí mocí plodnou. Ke zpěvům mě, k činům probuzují, A mne těší, když, jsa bez tebe, Tesknou nad sirobou hořekuji. 3. Vítej – ne, nevítej, první květne! Neb se blíže – poslyš vyčítku! – Odnes’ jsi mně drahou militku, A toť bylo v skutku ošemetné. 172 K jakému má teď tvé chasy letné Plesání mně býti užitku? K čemu vůně pestrých ze kvítků? Hnusné jsou mi věci ty a hnětné. A přec vítej! Neb byla-li milá Tebou odnesena, byl’s to ty, Jenž ji přines – kdež se narodila. Vznětež tedy tobě bezpočetné Chválozpěvy, mlčtež vyčítky! Vítej, divotvorný první květne! 4. Když tvých psaní milé řádky čítám, Jeví se mi v každé ze ctností, Zdobících tě v srdce skrytosti, Vždycky nová, již radostně vítám. Čítám zase, a již s sebe smítám Olověná pouta trudnosti, Prsa dmou se novou jarostí, A já z nova milé řádku zpytám. Jest mi, jakbych zřel ti v oči, zvuky Plynout slyšel z růžových tvých úst, Jakbych cítil jemný tisk tvé ruky. Zdrojem slasti jest mi každé psaní, I ta pečeť! Zpečeťuje zrůst Naší lásky s zrůstem potrvání. 173 5. Jak se poutník tehdáž potěšuje, Saharou když kráčí horoucí, A teď nad svou hlavou táhnoucí U povětří ptactvo upatřuje! Neb že k oase se přibližuje, Milé znamení to živoucí: Pouhou již k té schránce žádoucí Nadějí se umdlý občerstvuje. Tak já, v touze plana zplameněné, Z podobizny tvé se raduji, Nad mým psacím stolkem pověšené. Ó jak slastné, na ni pohlédati! Tož i v mysli domov spatřuji, Kde žít budem co manželé sňatí. 6. Díky bůžku snův! Neb z utrpení, Že má ústa milou vzývají, I když spím, přináší potají Vzdálenou mi často k potěšení. Ó jaké to sladké uvidění! Jak tu srdce naše plesají, A se ve shledání kochají! Radujeme se až k rozednění. 174 Nechť sen mlhavý je naše žití, A se zcela zjasní teprv tam, Kde se čisté pravdy slunce třpytí: Je i ve snech život opravdový; Nebo předtuchami jeví nám, Jak je v nebi volno smrtníkovi. 7. Čelo, jež se leskem sněhu třpytí, Oko modré hledu přímého, Líce v záři jitra horského, Ústa svěží jako jarní kvítí: Celý obličej tvůj, v němž je zříti Vše, co nevinnosť má vábného, Tak že jemu snadno každého Kouzlem přirozeným okouzliti: Celá bytosť tvoje usmívavá V dobré mysli věčné jasnosti, A tak milostivá, přelaskavá: Vše to přede mnou se vznáší stále, Nepodléhá času vzteklosti, I mne za hrob vyprovodí dále. 8. Již se zdárná vlní stébla žita, Stinným strom se listím zhušťuje, Zahrada již kvítí zrozuje, Kolem domu vlastovice lítá. 175 Již i bouřka někdy mračnem zmítá, A hrom bleskokřídlý burcuje, Že se člověk toho strachuje, A s radostí libou duhu vítá – Leč se ptáte, k čemu rozprávění O věcech, jež stokrát líčeny? Dokáži vám, že řeč planá není: Jaro ustupuje víc a více, A když měsíc přijde růžený, Růžená milenky spatřím líce.

Když mně byla zaslíbena.
Zni nyní, varyto, a zavzni znova Nejslavnějšími zvuky radosti, A milostivá slova rodičova Ovívej kvítím nesmrtelnosti! Neb nyní vroucí žádosť zpokojena, Jež v srdci mém tak dlouho bouřila, Temnota, v níž jsem upěl, zapuzena, Den světlý paprsky své rozsílá. Netřeba již pečlivě zakrývati, Co v prsou svých s nadšením pěstuji; Bez bázně mohu teď na jevo dáti, Že miluji i koho miluji. Mou bude, mou! Zlé moci nezviklají Již štěstí mého, v přístavu má loď – Hle, již se dvéře chrámu otvírají, Kde ona se mi připojí co choť! 176 Mou bude, mou! Z očí mně slza kane: Ach nyní tuším slasť tu nestihlou, Kteréžto požívají nebešťané, Teď tuším ji – co vím, že bude mou!

Dobročinná.
Pohlédám-li na tvé působení, Jak po stezkách tvého života Všude zkvétá nuzných blahota, Tož i já mám z toho potěšení. Jemná rosa je tvé utrpení, Teplá vlažička tvá štědrota; Kde se jevíš, mizí mrákota Jako při růžovém rozednění. A jak vyšší moci, nevídány, Často mezi lid se míchají, A potichu hojí bolné rány: Tak nejraděj blažíš ve skrytosti, A když to mé zraky zhlédají, Plesám nejvíc, že’s má na věčnosti.

Tichá blaženosť.
Když při plesích jsem, stává se, Že stranou tiše stojím sám Pohřížen ve svých myšlénkách, A hluk ostatních přeslýchám. 177 To slasť ta činí, blaženosť, V níž přáno mi se kochati, Slasť taková, že nelze mi Ji rozumem svým stíhati. Hluk okolo mne množí se, Já stojím zamyšlen a sám, Nic neslyším – nic nemyslím, Než že tě zaslíbenou mám. A nechť se mocí vichřice Hřmot okolo mne rozmáhá: Kde já jsem ve svých myšlénkách, Tam vládne tichosť přeblahá. Co ze snů mých mne budí zas A přivádí mne ke hnutí? Z tvých úst laskavé slovíčko, Tvé ruky jemné tisknutí.

Věrnosť.
Ty’s o ničem mě netázala, Má ústa nic ti nešeptala: My přec se milovali. Počala bouřka zlostně hřmíti, A dovedla nás rozloučiti: My lásky nenechali. Teď sobě zas jsme navráceni, A štastně sobě zasnoubeni – Jaké si slovo dáme? 178 „Nechť počne bouřka z nova hřmíti, I dovede nás rozloučiti, My v lásce vytrváme!“

Jaro před sňatkem.
1. Pojď, má milá, dívat se, jak tvory Nyní na jaře se radují, I se k plesům svorným spojují, Něžné blaženy polibem zory, V zlatém kroji smějí též se hory Na nivy, jež zas se šperkují Pro ně kvítečky, co zplozují – Zvučně přivyskují ptactva sbory. Hle, a modré nebe jasnostkvoucí Všechno drží ve svém objetí, Jako máť své děti s láskou vroucí. Pročež přilnuvše my ke přírodě, Nepouštějme nikdy z paměti: krásně že je žití v krásné shodě. 2. Ejhle chlumy, lesem ozdobené, Údolí, jež vůni dýchají, Potůčky, jež libě hrkají, Modré nebe, co se přes ně klene: 179 A to srdce dívčí, drahocenné Ctnostmi, které tam se skrývají, Jak violky kvetou podtají, Srdce, zcela ke mně nakloněné: Co chci víc? Ó stkvěle se mi daří, Anť mě jaro láskou opájí, A mně láska v lesku jarním září! Kéž mi také tito andělové, Až kdys skonám, hrobek zjednají, Kde by o nich blažili mě snové! 3. „Vzhůru!“ káže jitřenka: „Den vstává, Obléká již oděv nachový. Koř se, země, panovníkovi, Uvítej ho, zavolej mu: „Sláva!“ A tu prchá v doupata noc tmavá, Hory stkví se, šumí boroví, Ptenci pějí v výši ve křoví, Kvítí za poplat svůj výdech dává. Aj by kouzedlník rána toho Krásy: vůně, zvuky, barvy – slil Do poháru, třeba do jednoho: Tož bych poháru se chopil hbitě, I pil, pil, až bych ho vyprázdnil Na zdar jara, na zdar tvůj, mé dítě! 180 4. Křepeláčku, co to tvé volání? „Skrývá se mi milá v obilí. Škádlí mne, leč přijde za chvíli, A by přišla, jevím jí své přání.“ Holoubečku, co to tvé vrkání? „Mladík jsem, již dosti zmužilý, Jenž se k nevěstě své přimílí. Mám ji rád, že dal bych život za ni!“ Vlastovičko, co tvé švitoření? „Doma dítky na mne čekají, Sbírám sladký krm, jim k oblažení.“ Nuž, má dívko, věrně milujíce, Počínejme si, jak dělají Křepel, holoubek a vlastovice! 5. Růže-li to jsou, co upatřuji Nad svou skrání v modré vysosti, Růže, jež svou sněhobělostí Zraky moje skoro oslepují? Labutě-li jsou to, ježto plují Ve vzduchu tam duchův lehkostí, Před severní zimy krutostí V mírnější se kraje přestěhují? 181 Nejsou růže, ni labutě krásné, Stříbrostkvělé jsou to plameny Na nebesích, hvězdy jsou to jasné. Světy jsou to, svíce, ježto svítí, Vesměs Boží láskou rozžženy, A jež se mnou lásky blaho cítí. 6. Jaro, knězi, rouchem přioděný Májovým, kaž lesům hlučeti Za varhany, ptactvu zapěti: Již jsou skráně naše ověnčeny! Vonné růže buďtež vyvoleny Za kadidelnice při snětí; Jakož svíce, co tu hořeti Mají, hvězdy buďtež rozsvíceny! Hle, již evangelium své květné Otevřel’s, nač slib my věrnosti Činíme na veky nepočetné! A ten slib náš ať co svědci slyší Všechny milující bytosti, Kteréž ve přírody chrámě dýší! 7. Pojďte všichni! Láskou zaníceni – Nechť ten v potu tváři pracuje, Ten co velmož hrdě panuje – Vespolek si dejte políbení! 182 K něžné slunečnici mějte zření! Hle, jak ke slunci vždy směřuje! Však co slunce žití zjevuje Nám se láska, bez níž zdaru není. Blaze, kde to slunce v srdce svítí Jednotlivci, rodu, národu: Nejkrašší tam rozvíjí se kvítí! Láska cesty naše vyrovnává, Upravuje každou neshodu, Zemi té způsobu rajskou dává. 8. Muže mějte, ze všech, kteří žili, Nejspanilejšího v paměti! Jak on, hleďte z lásky prospěti, Jak on, buďtež k jejím ctnostem čilí! Věkův nátisky jím oblevily, Volné vykvétalo podletí, Bratr bratra držel v objetí, Světa zrak a tvář se vyjasnily. Z lásky k lidstvu se i nezpěčoval Za oběť svůj drahý život dát – Boha nevidného zobrazoval. Neboť dech, který vesmírem vane, Udržuje jeho ruch a řád, Boží láska jest, jež nepřestane. 183

Ke sňatku.
Hvězdo, narozená na vysosti, V tělo potom lidské oděná, Abys životem mě provodila, Rci, jak je ti, rci, má dívko milá? Již je skráň tvá rouškou zastřena, Plaje večer svaté ve světlosti, Kde se k věčné vzájemnosti U cíle spojíme žádostného: Jak je ti? Ó usmívavá tvář, Oka upřímného jasná zář Zvěstují mně city srdce tvého! Netřeba tu výmluvnosti rtů – Dověřuji v blaho příštích dnů! Podej mi svou ruku, máme jíti! Vážný slib hodláme podniknout K těžkých povinností vykonání, A již mnozí, slibem zavázaní, Toužili se z něho, jako z pout, Jako z tuhé vazby vyprostiti. Dáme tím se zastrašiti? Nikoli, má dívko! Láska naše Nepošla snad z ziskuchtivosti, Nebo z kratochvilné marnosti, Nebo z vášně, která těká plaše: Z čistého se zdroje prýštila, A se o zdařílosť snažila. Prvý ze člověků když byl stvořen, Truchlil v ráji, ač tam kraloval; 184 Neměl, co by se mu vyrovnalo. Tož se nebe nad ním slitovalo, Starostlivě čekalo, až spal, A když ležel, v temno spánku vnořen, Toužením po družstvu mořen, Zdá se jemu, že se zvolna dělí Na dvě půle, jež se hledají, Zhlédnuvše se vstříc si spěchají, Jakby objetím se scelit chtěly, A z pocitu jednostejnosti Nevyslovné ssají sladkosti. A tu vzbudil se, a v ozáření Jarním, v nevinnosti krásotě, Spanilá se děva před ním třpytí; A on poprvé, že muž je, cítí, Cítí, co se stalo v dřímotě, A je přeblahý, že mam to není. A již oba, rozechvěni Slastí, v útrobě své poznávají, Kmene jednoho že větve jsou, Celosť jedna, ač v podobách dvou, A pak tvůrci vděčné přisahají, Že chtí žíti po svém původě, Dvojí jsouce trvat ve shodě. Tak i my se shledali, má drahá, A se v prsou našich vznítila Bleskem soucitnosti láska vřelá. Jak, až ve hrob klesnou naše těla? Láska čistá, co nás spojila, Smí se nadít nadhrobního blaha! 185 Pojďme, dívko! Buď přísaha Také naše slavně učiněna, Ať ji sbory duchův ve výši, Ať ji osudův pán uslyší! Nuže! Minulosť je přemožena, Budoucnosť nám vlídnou jeví tvář: Stupme odhodlaně před oltář! 186

Chrám sv. Víta.
I. Město, jako mrtvé – stíny vládnou, Jenom hvězd zjasněny světlostí; Ulicemi neline se život V činném proudu, v bodré pestrosti, Hlučná náměstí jsou opuštěna, Ve hlubokém tichu ponořena – Ó po šestidenní lopotě Slaďounko, si hovět v dřímotě! Ale teď se na východě bělá, A již ve zlatě se nebe stkví, A slyš! se chrámu tam na výšině Zvonů hlas velebnoslavný zní, A vždy mocněj’ zatřásaje vzduchu Vlnami, si cestu klestí k uchu, I hned ruch nastává, spěchání – Všechno vzchopilo se ze spaní. Vzhůru do chrámu se hrnou tlupy, Ve kterém již svící plane zář; K varhanům líbezné znějí zpěvy, Sluha Páně stoupá před oltář, [189] A tu klanějí se shromaždění, Podrobují vřelém v zanícení Tomu mysl svou a srdce svá, Jenžto vznik a zhoubu v rukou má. A kde jeho svatých pozůstatky, Víta a Vojtěcha snažného, Václava, vlídného panovníka, Jana pevně mlčenlivého: Zde lid lká, opravu přislibuje Vznešeným, jež nebe ozařuje, Bije prsa a cit kající Krášlí oči jeho slzící. Ty’s to, drahý národe můj zbožný! Sotva že ti v starobylosti Kázalo se slovo, vzbuzující Hmotu mrtvou k živé činnosti, Pojal’s je, a duchem okřídleným Vznes’ se ke krajinám ohvězděným, Národy co jiné tížilo Pohanství a zrak jim kalilo. A tu panovník a lid, tak stařec, Jak i mladík, v milém spojení Snažili se dokázat, že v prsou Křesťanské jim plane nadšení, A znenáhla na jevišti světa Vystoupila ctnostných rekův četa, Dychtících po jména Božího Oslavení k spáse bližního. 190 Nuže kněžstvo, národ, jenžto záhy Vroucnou pobožností plápolal, A teď, svrhnuv umrlčí své roucho, K žití novému radostně vstal, Čeká péče tvé, jsa, jako jeho Předkové, nadání významného, Též i síly jaré, zmužilé: Kéž by tebou zkvetl zdařile! Chraň ho před pýchou, kterážto s trůnu, Jejž si zbudovala v povětří, Na všechno, cokoli posvátného, S lítostí aneb s posměchem zří: Před lhostejností, jež v živoření Rozkošnickém má své zalíbení, Vnořena do zemské kaluže, Ohněm nebes vzplanout nemůže! Chraň ho před pokorou, kterouž mysl V mrákotách unývá truchlosti, Protože se rozum zmalátněný Obává i děsí jasnosti: Před horlivostí, jež v divém pudu Jiné zdání těžce viníc z bludu, Raděj’ celý svět by zničila, Než by povolně se smířila! Věz, jak vonná růže vděkuplná V jaře vybleskuje z poupěte: Tak ať, nepřevýšen žádným jiným, Národ starostí tvou rozkvete! 191 Co nejvíce ctiž on Boha svého, Leč jsa ducha chrabře skoumavého; Pro svou víru ze srdce on plaň, Leč před vášní příklad tvůj ho chraň! A můj národe, blaze ti, blaze! Neb se můžeš muži vykázat, Jižto úřadu významnosť chápou, V který slíbili se uvázat, A již nedbajíce na svízele Svého úkolu se snaží vřele, Aby símě blaha rozsili, Zas tvé slávy slunce vznítili. A jak zvuky varhan zní a zpěvu, A se zvoní k pozdvihování, Blízkosť nebes, ač jsou neviděna, Všechněch osvědčuje klekání: To já spolu na kolena padám, A svou naději na Boha vzkládám, Spasnou práci že rád ocení, Svaté věci že dá zdaření. II. Vykonána velebná je oběť – Avšak prodlete! Proč spěcháte? Což zde ve chrámu, v tom pohřebišti, Kde se zbytky vašich svatých blyští, Dědictví jiného nemáte? 192 Nebi dali jste, co nebi patří, Bez něhož ni květ, ni dozrání, Leč i země má, i ta své právo, Zemi též jste povinováni. Ó prodlete! Nezříte-li tady, Kamkoli se oči dívají, Pouze světské sic, leč památnosti, Co vám slávu vaši bývalosti Nejdůrazněj’ připomínají? Ó ne kosti jenom vašich svatých Ve schránce se třpytí chrámové, Pochováni jsou zde též proslulí Vaši vládci, vaši rekové! Zde spočívá Břetislav, pro skutky Hrdinské co Achil slavený; Zde, jenž od Adrie k baltickému Moři svět podrobil žezlu svému, Otakar, jen zradou zmožený; Zde i Karel, jenž co otec vlasti O blaho svých Čechů pečoval; Zde též Jiří, nejmoudřejší z králů, Jenž i rukou pevnou vzdoroval. A když takých mužů zpomínáte, Nerozhřívá hruď vám nadšení? Nejste, jako za dob minulosti, K dílům slávy hodným, k účinnosti Neunavné rozplameněni? 193 I jsou v mohyle té jiní ještě Vznešení pohřbeni mužové, Jichžto jména by vás rozohnila, Byť i srdce bylo ledové. Nuže! Poznejte, čím jste kdys byli, Byste byli teď, čím lze vám být! Poznejte, že, jsouce vyhojeni Ze smrtelných ran, jste vyvoleni, Mezi národy se znova stkvít! Slávy brána jest vám otevřena, Ač teď nevolá se do zbraně: Nerostou-li vavřínové věnce, Oviňte si palmu o skráně! Půda naše, vody, sama propasť, Dávají za práci náhradu: Tedy sil svých chutě nasazujme, Sejme, rejme, pilně vypěstujme, Po svých ctěných předků příkladu! Od pluhu byl na vladařský stolec Povolán náš první vévoda: Jděme stopou jeho! Z ní nám blaha Hojná vyprýští se zároda. Již se na vzdálených trzích třpytí Zboží, jemuž my jsme dali tvar; Božská jiskra vynalezavosti Tlí v nás z dávna, mysli horoucností Rozniťme ji, vzácný jesti dar! 194 Nejen hřímavý meč podrobuje Lid a celých zemí dobývá, Také tovar – on však k vítězení Klidné hodnoty své užívá. A není nám dáno, bychom kouzlem Hudby, malby – básně perutí Člověka povznesli na výsluní, Krásy ráj kde jarní dýše vůní, Blaže duši nebes předchutí? Věru, každému jinému šperku Vínek umělecký rovná se, A již nejeden Čech jím se zdobil: Bažme po něm v čilém zápase! A věd lačnícími otec Karel Naše pradědy již jmenoval, A jím škola povstala a zkvetla, Z nížto mnohý vyšel posel světla, A zatmělost světa zjasňoval. Vědy meze nejsou úzké, množství Statků jest tam ještě získati: Nuže, ku předu! a hleďme smělým Snažením i tam se zmáhati! Přijde-li však nepřítel, ať všichni Hotovi jsme, aby pocítil, Že jsme nejen někdy Češi byli, Ale že jsme dosud nezženštilý Národ, vědomý svých práv i sil! 195 Ej lev hrozí na praporcích našich; Buďme tehdáž jeho chrabřejší, By svět, zhyneme-li, aspoň poznal, Že náš osud měl být šťastnější! III. Co jsou na oslavu vykládané V síních paláců a v jejich kobkách Všechny kovy, všechny drahokamy, Co jsou, chráme, dive mezi chrámy, Proti klenotům, jež ve svých hrobkách Od století ty máš uschované? A přec, vážný velikáne, Zchvacující i chladného ducha, V dálku hledíš, žalem omračen, Krutým osudem jsa zmrzačen, K nebi volaje, když zem je hluchá: „Ach jak sladko v celosti své žít, A jak smutno z polovice být!“ Jindy bylo jinak! Tu jsi v celé Nádheře své, v celé rozsáhlosti, S lesklou tváří strměl do oblaků, A již z dáli poutníkovu zraku Jevilo se, že jsou památnosti V objetí tvém uloženy stkvělé; Leč plameny přezdivělé Žhavou sítí opletly tvé tělo, A ty, zvyklý času vzdorovat, Ne však s takým sokem bojovat, Kles’ jsi, že ti čelo zkrvácelo. 196 I ač z úpadku jsi zase vstal, Úplně jsi dosud neokřál. Trudno zemi je, když burácení Zimy započíná, letná chasa Ubírá se, sadů barvy blednou; Když se niva sněhem, kůrou lednou Řeka pokrývá, mře všechna krása, Že ni slunce mračny vidět není. Hned však mizí žalostění, Jak se milé jaro přituluje: Tu sníh taje, stkví se lučiny, Zpěvem zvučí výše, nižiny, Celý svět se znova ošlechťuje. A jen tobě, chráme, zářiti Vesna nechce a tě zjařiti? Jak je krakatka šťastnější tebe! I na více dílů rozštěpena, Zachovává životní svou sílu: Celá povstává z každého dílu, A na kolik byla rozdrobena, Na tolik zas rozmnožuje sebe. A ty, chráme, jehož nebe Krášlí paprskem svým zlatostkvoucím, Jenžto nejsi v temné hloubi skryt, Kam již zraku nelze dorazit, Ty’s se sice rozpad’ proudem žhoucím, Leč ni jednou nemáš obživnout, Nikdy v celosti se vzhůru pnout? Vojín, jenž se nepřátelské zlobě Za vlasť drahou opřel s nadšeností, 197 Avšak ochromen byv bitvy vztekem, Chodí o berle, a šedým věkem Scházeje dny tráví bez radosti. Slitování hoden ve své mdlobě; Avšak brzy složí v hrobě Vetché tělo své, a omlazené, Nadpovětrné na sebe vzav, Pohlédne na toho světa dav S usmíváním s výše ohvězděné. A ty nemáš z ran být uzdraven, Hrdino, a nikdy oslaven? Ó že není, jako jindy, dána Pěvci moc ta, kouzelným své písně Hlaholem s kamenem kámen pojit! Neváhal by, zúplna tě zhojit, Celý tebe, chráme, povznést z tísně, By’s zas stkvěl se, jako slunce z rána. Než má píseň neslyšána Zní, jak vřelou k tobě láskou hoří, A ty, zasmušením vzdýchaje, Pohlížíš co zlomek do kraje, Všechněm památkám svým na příkoří! Div-li, že neslyší kameny, Uši lidské když jsou zhlušeny?

Sluha Páně. Dle obrazu.
Byli veselí tři bratři, Sbratření ne sice rodem, Ale stejným smýšlením. Byli v bujném mládí květu, 198 Měli peněz dost a dosti; Tedy žili po své zvůli, Hodovali, hýsovali, Až tím přišli na koráb. Co teď počít? Se žebráckou Chodit mošnou? Styděli se; To vším právem. Pracovati? K tomu byli příliš líní. „Do lesa!“ z nich zvolá jeden, „Do lesa, do zeleného, Ten nám byt dá, výdělek.“ „„Do lesa, do zeleného!““ Zvolají tu všichni tři; Do lesa pak spolu šli. A jak krahujové lační S výše pasou po kořisti, Na kterou by mohli vrazit: Tak ti tři tam s lesní skály, Mnohý povoz s drahým zložím Mimo jel, i mnohý poutník Mohovitý mimo kráčel. Přepadli je spojenci? Nikoli! A proč ne? Srdce K činu neměli. Ó zločin, Zvláště, je-li zločin první Kolik síly vymáhá! Ó kdybychom sílu, jížto Zapotřebí ke zlému, Vynakládali na skutky Šlechetné, jak zcela jinak bylo by v tom životě! 199 Noc je, pošmúrná noc, tmavá; Ani jedné hvězdičky Není vidět na obloze Nebeské. V té noci černé Muselo se něco stát, Nouze byla příliš velká; A teď – kroky slyšet, kroky Blížících se pocestných. Dva jsou. Jeden kráčí napřed Se svítilnou, druhý za ním, Zvolna, kmet již, jak se zdá. „Nuže, k dílu!“ zvolají Bratrův dva. „„Ustupte!““ praví Třetí. „„Ha, jak úzko je mi, Jak mně srdce bije v prsou!““ „Nebudeš-li s námi, přítel S přátely, druh věrný s druhy Věrnými, tož přisámbůh Padneš tudíž první sám!“ A již vyřicují všichni Tři se na přicházející. „Stůjte, podejte se nám!“ Leč jak svítilnou staršímu svítí Do tváře, koho v něm spatřují? Sluhu Páně zří, to vznešeného Znaky úřadu jim zjevují. K nemocnému kněz jde v pozdní noci, Ač ho břímě tíží starosti, A jde rád, by umírajícímu Posloužil oltářní svátostí. 200 Vece: „Čeho žádáte? Já světských Nechovám u sebe klenotů. A co s sebou nesu, poskytuje Jenom rozhřešeným blahotu.“ A hle, právě v tuto chvíli Ze záslony tmavošerých Mračen měsíc vystupuje, A svým stříbrobílým leskem Velebníka ozařuje, Že se stařec nezdá zemským Tvorem obyčejným být, Nýbrž před očima zbůjců, Jako jeden z nebešťanů, V nadzemské se slávě stkvít. A ti zbůjci oněmělí Trnou, stojí zkamenělí. A k ním dále vece sluha Páně: „Jste as dosud začátečníci; Kéž byste již nikdy mrzkých chtíčů Zchvátit nedali se vichřicí!“vichřicí! „ÓÓ jak blažen je, kdo bodrou pílí Potřebného sobě dobývá; A nekřivdě – prospívaje jiným, Vždycky pokojné svědomí má!“má! „ObraťteObraťte, pokud vám času přáno! Poslechněte mého vyzvání Usmiřte se s Bohem! Není dalek, Podám vám jej. Čiňte pokání!“ 201 Ha tu, jakoby je rámě Neviděné k zemi strhlo, Přemoženi, překonáni Mocí, nikdy pocítěnou, Všichni tři mladíci rázem Na kolena padají, Skroušeně se přiznávají, A se svatosvatým slibem Zavazují, budoucně Počestnou se bráti dráhou: A kmet všechny rozhřešuje, A podává pak jim chléb, Jenžto mrtvé oživuje, A na nebi vyjasněném K měsíci se hvězdy přidružují, A svým leskem zjev ten oslavují. Velebník pak šťastně cestu K nemocnému dokonal, Potěšil ho, posilil ho, Že se duše jeho klidně Odebrala na věčnosť; Ale ti tři zbloudilcové Slib svůj přísně zachovali, Neunavnou prací z bídy Vynořili se a žili, Každý ve svém vlastním staně, Blaze, blažíce i jiné – Chválen budiž sluha Páně! 202

Hýřič. Sen.
Přemítaje v sobě hroznou bídu, Jíž oplývá chválený náš věk, A jež toho vymořuje, toho Pudí, by se vraždil samoděk, Kdežto přece tolik jiných žije, Se vším schopem vynalezavé Mysli v hýření se kochajících – Tak jsem usnul v noci mrakavé: Hle a ve bledém měsíčném světle Přede mnou se prostírala zem, A jen samé hroby upatřil jsem, Pranic živoucího kolkolem. A já cítil – vstávaly mně vlasy, Jakobych se díval v bezední – Z celého lidského pokolení Já že jediný zbyl – poslední! Ha, z potomků Adamových – Běda mi! – žádný již na živě! Ze všech já jen, Já jedinký, Dýchal – dýchal tesklivě! I hleděl jsem vůkol, Ale vylidněn byl svět; I volal jsem vůkol, Nepřišla žádná odpověd! 203 Jenom v dáli Slyšet bylo mořský proud, Jak se srážel o úskalí. Trnul jsem celý. Co se mělo dít? Jaký konec mělo to mít? Slyš! tu nade mnou cos divně, I pode mnou dunělo, Měsíc zhasínal, a všechno V tmavou noc se zastřelo. A dunění zmáhalo se, Až se stalo vichřicí, A v ní zavzněly pozouny, Do povětří hlučící: „Před soud všichni! Všichni před soud.“ A tu střela hromová pálala, A zem i nebesa rozťala. A velebnou září nevídanou Teď všechno vůkol se zastkvělo, A se všech končin množství a množství Vzduchových podob se shloučelo. To byli oni, již na té zemi Kdys v tělech lidských bydleli, A teď přispíšili – muži a ženy – By znova se v ně oděli, Zas těmi se cítili, kterýmiž byli, A poznáni od světa celého, Se soudit dali synem Božím, Jenž rozhodne dne soudného. 204 On však s komonstvem andělských kůrů Ještě nesjížděl s nebeských zvůrů – Leč já úzkostlivě hleděl vzhůru. Na svůj hrob tu, na pravici, Jedna z podob stoupila, S klidnou tváří beze strachu Tato slova mluvila: „Ač mé tělo bylo choré, Rád je na se vezmu zas; Vždyť jsem strádal bez reptání, Až jsem smrtí zbožně zhas’. Pročež doufám, že Bůh soudce Smiluje se nade mnou: Pojte se, vy těla mého Částky, v celost bývalou!“ A hrob se rozpuk’, podobu shltil, A z hrobu vznes’ se vážný kmet, Na těle maje trpění znaky, Jež stkvěly se, jako růží květ. A na hrob svůj, na levici, Jiná z podob stoupila, S klidnou tváří beze strachu Tato slova mluvila: „Rány zhyzdily mé tělo, Přec je rád obleku zas; Neboť v boji za vlasť drahou Rekovnou jsem smrtí zhas’. Pročež doufám, že Bůh soudce Smiluje se nade mnou: 205 Pojte se, vy těla mého Částky, v celosť bývalou!“ A hrob se rozpuk’, podobu shltil, A z hrobu vstal jinoch spanilý, Na těle maje snažení znaky, Jež leskem hvězd se zářily. Polou se choule, polou se těše, Jinam jsem tvář svou obrátil; Ale běda, jaký výjev Tam mou útrobu zachvátil! Tam se váhavě jedna z podob K hrobu svému motala; Teď však před ním utíkajíc, Děsivě si stýskala: „Mníš-li, nebe, z nešťastníků Úsměšky si strojiti? V tělo zemské mám se zase Ku své hanbě odíti?”odíti? „NyníNyní, kde počínám chápat, Jak zle jsem se zachoval, Jaké hříchy spáchal, když jsem Na zemi kdys putoval:“putoval: „NyníNyní, nebe, má se kukle Strhnouti s mé mrzkosti? Nemohou tě slze smířit? Nemáš žádné milosti?“milosti? 206 „MinuléMinulé minulým zůstaň, Nikdy neobnovuj se! Vyhladiž mne, zahubiž mne, Nebo, nebe, slituj se!“ Leč pozouny zahlučely, Zahřmotily, strašně zněly: „Před soud všichni! Všichni před soud!“ A podoba vrátila se K hrobu svému úzkostně; Zas však před ním utíkajíc, Provolala žalostně: „Nelze mi povolným býti! Nebe, dél mě netrap již! Chceš-li přiznání mé slyšet, Přiznám se ti. Tedy slyš!“slyš! „AnoAno, byl jsem marnotratník, Jenž, když nouzí sevření Bratři jeho bědovali, Liboval si hýření;“hýření; „JenžJenž, když bratři jeho mrzli Bez krovu a bez šatu, V tancích nestydatých vonnou Prolétával komnatu;“komnatu; „JenžJenž, když na potřebný nápoj Vak jim nedostačoval, Pěnivou se šťáv u révy K rozkošnictví vzněcoval;“vzněcoval; 207 „JenžJenž, když vražedný hlad lačný Žaludek jich ovládal, Tukem skotů, tukem zvěře K vilností se pobádal!“pobádal! „NebeNebe, slyšelo’s! Nech částky Mého těla, kde jsou, tlít: Než v mém mrzkém těle, raděj V pekle rač mě uvěznit!“ Leč pozouny zahlučely, Zahřmotily, strašně zněly: „Před soud všichni! Všichni před soud!“ „Ne,“ podoba vzkřikla divě: „Přiznal jsem se pravdivě; Stojím zde, před celým světem Znamenán jsa hanlivě.“hanlivě. „BuďBuď si! Vím přec, nebe! lepší Že jsem teď, než prv jsem byl. Leč mne nedonutíš, v tělo Svoje bych se navrátil.“navrátil. „VícVíc, než pekla, zděšuji se Chatrče té hliněné, Kde má duše hovívala Každé choutce zrozené;“zrozené; „KdeKde myšlénka vznešenější V umu mém se nevzňala; Kde v mém srdci žádná žádosť Šlechetnější neplála;“neplála; 208 „KdeKde má vůle nedovedla, Chrabře napnout lučiště, A s ní šíp pustivši činu, Obdržeti bojiště;“bojiště; „KdeKde jsem, jak vyprahlá země Vláhu ssaje s chtivostí, Jenom toužil, jenom bažil Po smyslné sladkosti;“sladkosti; „KdeKde jsem na veškeré tvorstvo Kolem sebe zpupně zřel, A jen vlastní osobičku, Tu jen na zřeteli měl!“měl! „NeNe, ne – nechci v tělo vlézti, V tělo opovržené, Kde jsem v skutku nebyl více, Nežli zvíře zútlené!“zútlené! „DíkyDíky větrům, jež je do všech Světa končin rozvály! Ale jemu kletba! Nechať Nikdy již mne nezkalí!“ Tak podoba vzkřikla a ubírala Se prudce pryč a pádila; Však právě tam, kam chvátala běsně, Teď velebnosť trůnu se zračila, Trůnu, blesk vydávajícího, Jak všechna by slunce, co v prostoru Se stkvějí, zářila kolem něho Na plamenorudém obzoru, 209 A mořské vlny počaly bouřit, A s nebe hvězdy padaly, A milliony a milliony Ze hrobů svých se zdvíhali, A tu podoba zas se obrátila, A hledala hrob svůj v zoufání, A hledajíc – zavadila o mne, A tu jsem se probudil ze spaní. A jak smrt bych se sebe byl setřás’, Vzdechl jsem a skočil z postele. Po bouřce, zuřivší v noci, Kde jsem toho snu byl spoután mocí, Svítil den zas vesele. A pokleknuv nemeškal jsem Bohu na nebesích přísahat, Že já nikdy, jakživ nikdy nechci Hýřičem se stát!

Vrchové.
Kdys pravil Rigi: „Kdo z vás, bratři, ze všech, Můž slávou mně se rovnati? Co rok vidíte, aby zapomněli Žalosti, které dole přetrpěli, Tisíce na můj vrchol vstoupati. A rozvinu-li nejkrásnějších Před nimi hojnosť obrazů, Tož v pohledu se rozkochají, jako V zočení rajských úkazů.“ 210 Tu Rudohra štýrská provolala: „Ješitná je tvá sebechvála! Již tisícletí uplynulo, Jak bohaté mé nitro se lidstvu odemknulo: Z pokladů mých se utvořuje, Co v domácnosti, na bojišti, A v umění a na tržišti, V rozličných tvarech přáním vyhovuje; Z mých látek kolej dalné země pojí, Mé lázně tělo zmalátnělé hojí, A nikdy nemám míň zásoby, Vždy množí se plodnosť mé útroby – Byť krása byla sebe větší, Ji užitečnosť daleko předčí.“ Pak Vesuv mluviti se jal: „Co užitečnosť, krása! Moc světem vládne; Ten první, komu ji osud dal. A hnu-li jen obrovskými údy, Tetelení nastane všudy, A všechno se sřítí a hrůzou padne.“ I počal supati a řváti, A jasné slunce zakrývati, A skrze prostor zatemnělý Svých blesků metat žhavé střely, A ze své tlamy strašlivé Chrleti kovy ohnivé, Že moře zděšením se vypínalo, A městy a kraji to kolem zatřásalo. Tu pravrch Himalaja řek’: „Jen zvolna, zvolna! K čemu ten jek? 217 Mně přece nenaženeš strachu, Mnou přece nezaklátíš, brachu! A daleko nade tvé temnosti Mé týmě strmí k modré výsosti, Neb králem jsem nad vámi všemi rodem. U paty mé za nejdávnějších věků Ráj zkvetl s celým výborem svých vděků, I s člověkem, s tím divomocným plodem. Nad vaši slávu má se stkví; Kdo z vás se takou honosit smí?“ Teď slova se chopil Ararat: „Česť budiž dána, komu se má dát; Leč ceň a veleb, jak libo, sebe, Mé místo přec je vedlé tebe. Neb když z svých mezí moře vystoupilo, A všechnu zemí zaplavilo, Já co tvrz spásy vzhůru čněl. Kdybych já nebyl archy zadržel, Po lidském pokolení veta bylo; Mou pomocí se znova urodilo.“ Nač Parnas ozval se: „Než rcete, co na lidském žití, Jestli se člověk snažením Něžnějším, vznešenějším neroznítí? Toť s vrcholu mého se vyprýštilo, A vůkol po světě se rozšířilo. Já v člověku bohy usadil, Mu slastmi nadzemskými bytí osladil, Ho poučuje, se kráse kořiti. Kdo z vás tou zásluhou se může chlubiti?“ 212 „Aj,“ Kapitolín se slyšet dal, „Čin nejslavnější S vršiny mé se vykonal! Pastýřů jen hrstka, Již na obranu se mečem opasují – A ejhle! národy podmaňují, A říší dobývají, A korunami A trůny si hrají, A nesmírné kořisti květ a tresť V gigantských palácích ukládají, A jásot jich, jímž vzduch se duje, Vítěze nad světem oznamuje, A hlásá jemu na věky věkův, Co rozum dovede a síla pravých rekův.“ A byl by se pyšnil ještě dále snad, Kdyby mu Sinai nebyl do řeči vpad’. Ten čněl, zastřen jsa v oblakův tmavotu, A hřímal při slnícím blesky leskotu: „Jak vysoko jste vynikli v minulosti, Jak vysoko vynikáte v přítomnosti, Poslyšte: Jednomu Bohu se tvorstvo klaní, A ten dal na mně svá přísná přikázání!“ Tak řek’, a vrchové všichni mlčeli, Jakoby hrůzou byli zněměli. Jen jeden vrch, ne vrch však, jenom vršek, Jen pahorek z hlíny a kamení, Jenž maličko jen vystupoval, Jsa pokorného vzezření, Jen ten se odvážil teď promluviti, 213 Když všude byla tichosť nastala Ten pravil: „Jednomu Bohu se tvorstvo klaní, Leč láska jesti jeho přikázání A svrchovaná láska na mně skonala.“ Tak řek’, a slovu vítězství dáno, A tudíž Rigi a Rudohora, A mohútný Vesuv s útrobou žhoucí, A Himalaja postavy stkvoucí, A také Ararat, Pocitem největší úcty jat, A Parnas a Kapitolín, A všichni ostatní tisíce, Skalnými údy až k slunci strmíce, Ti všichni se před vrškem klaněli, Až v prachu se před ním prostřeli, I také Sinai velebný Neváhal vršek ctíti, Se hluboce mu pokloniti, A jako vlnobití Široko daleko znělo to: „Ó Golgoto! Ó Golgoto!“

Otče náš, jenž jsi na nebesích!
Černé přihrnují se spousty oblakové, Strašíce temným hučením. Tichá je krajina jarní; Umlknuvši Pohlíží vzhůru a poslouchá se třesouc. 214 Jak skřivánek do ochrany Žitečka se vpouští! Jak tam sokol jasnosivý Spěchá v lesní houští! Vždy černější stává se černá noc, Níž a níž snáší se bouřky moc. Hle, jak přívozník svou loďku Pevněj přivazuje k břehu! Pocestný, hledáš-li skrýš? Pojď jen milý! Zde má chýš. Vždy černější stává se černá noc; Níž a níž snáší se bouřky moc. Ale teď – zdvihá se vichřice, Prach se víří, vrcholí fičí, Blesky pálají, rachotí hrom, A dešť proudí, valem proudí, Rozlévaje zimní hrůzuhrůzu, I nezahálejí černé spousty oblakové; Co sopky povětrné Metají z lůna svého Plamenné střely na plamenné střely, A dešť proudí, valem proudí. Nevzňal-li se Již rudý oheň, Tam, kde v obilnici Zlato polní ukládáno, V potu tváře sebrané, Starostlivě chované? 215 Nevystupuje-li Již tam řeka z mezí, Lomíc dvéře, boříc střechy? Neslyším-li Skotu teskné bučení, Lidu nářek, kvílení? Nikoli! Větříček jemný věje, A noc rozptyluje strašlivou; V stříbrných jen nitkách dešť se line, Výše tratí tvář svou mračivou, Též i v nížině se vyčasuje, Sem a tam již slunce paprskuje. A zem krásnější, než byla, jesti; Z hojné vláhy, co ji skropila, Vyniknuvši, jako panna z lázně, Ve svých půvabech se zmladila, Usmívá se líci ruměnými, S tahy v obličeji nebeskými. A jaké se libovůně prýští Ze zahrady, z květné lučiny! Jaké nápěvy v povětří znějí, Znějí ze stínivé křoviny! Smyslům nelze napojit se dosti Zápachů a zvuků lahodností. A teď světlosť denní v plném šperku Mračna prostupuje zkrocená, Oslavuje co královna slavnosť, Zlatolesklým vínkem zdobená, A tam dcera její, duha, zří se, Ježto v rouše sedmibarvém stkví se. 216 Ó Bože, Bože můj, Přetéká mi srdce, překypuje, Pohledem na tvou moc a velebu, Pohledem na tvou milostivosť! Volal’s na bouřky úžasné draky, A blížili se, připlavili se Moři temnot, Rozvztekleni, A sršeli plameny z tisíců jícnů, A hučeli a řvali, Že země zatřásli útrobou; Ale kynul’s, A poslechli, jako krotcí psíčkové, A dali se v útěk, A cesty jejich znamenají, Nikoli zmaru stopy pusté, Nýbrž kvetoucí zdar a vonná svěžesť, Zářící slasť a zvučná radosť Milostivostí tvou! Ó Bože, Bože můj, Cítím se nuceným, tobě se modliti, Vylíti srdce své v lůno tvé; Nebť mysli mi dodává milostivosť tvá, Svítící vůkol leskem utěšeným, A blahá mi kyne naděje Ratolestmi, jako harfy šustícími, Že mne neoslyšíš! Avšak že splnit můžeš, čeho’s neoslyšel, Za to ručí všemohoucnosť tvá, Ručí jistěj, než stojí tam vrchové, Velikánové prasvěta, 217 Jichžto temena na žulovém těle Strmí až do oblak. Viz mě tedy, jak k nohoum tvým V prachu se prostírám, Pln uctivosti, pln důvěry, S celou duší svou tobě blízek, Jakobych ramenoma objímal kolena tvá A líbal lem řízy tvé, A cítil ovívající mě dech tvůj! Leč jaké, můj Bože, prosby Mám na tebe vzkládati, Aby před tvým trůnem mohly Neúhonně obstáti? Ušlechtilým prosbám moudrým Milostivě žehnáváš; Převrácených však a zhoubných Nikdy nevyslýcháváš. Ach a srdce lidské bývá Nemoudrostí zmámeno, Že si přává, co by mělo Od něho být zakleno! Ha, co spatřuji tam na pahorku? Kříž to. Na něm? Vypodobený Člověk mroucí, kteréhož jsou zraky V modlitbě k nebesům zdviženy. Ze skráně, kol níž se trní vine, Z rukou, hřeby přibitých, krev plyne – On to, on to jest! A já se ptám, Jak se tobě, Bože, modlit mám? 218 Vždyť on tomu učil, jejž vyslal jsi, By nám ve všem dobrém vzorem byl; Jehož miláčkem svým jmenoval jsi, Když ho jasný zvěstovatel křtil; Jemuž zjevné svědectví své dal jsi, I pokud velebnělidsky žil, I když hlavu sklonil k umírání, I po slavném jeho z mrtvých vstání. Nuže, tedy se tobě modlím, Jak on přikázal, bychom se modlili, Na jeho jméno se tobě modlím A volám k tobě: Otče! Ó jméno „otče,“ o jak drahé jméno, Ó jméno svaté, jako svaté jitro, Když v tiché velebnosti vznáší se, A s věže zvon k modlení vyzývá, A přec tak vlídné, jako večernice. Slzami se mi oči zalívají! Ano, když jsem byl děcko, učili Mě jméno „otče“ štěbetati. Já Z počátku smysl jména významného Nechápal, zponenáhla však jsem počal Mu rozuměti. Kolem mne byl muž Povahy vážné, leč i jemné tak, Že v brzku si mé celé srdce získal. Jak den a noc mé blaho obstarával, A rád se odřek všeho, aby mně Nemusel utrhovat, ale také Mě moudrou káral přísností, jakmile Jsem v něčem chybil! A když já se pak 219 S lítostí vinul k jeho prsoum, a Jej prosil „otče,“ a on smířen mně „Mé dítě“ řek’ a políbil mě v čelo – Ó slastiplné zpomínání! Odpusť mi, Bože můj, že slze cedím! A s těmi city drahocennými, Jichž za nižádný poklad královský Bych neproměnil, i kdybych tak moh’, Se všemi těmi city vroucnými Smím obrátit se k tobě, podlé slova Miláčka tvého na tebe je přenest: Ty’s otec můj, a já jsem dítě tvé! ZaplesejZaplesej, srdce mé! On jest Všemohoucí: Slunečných světů zástupy Se utvořily k rozkazu jeho A on jim dává pláti prostorami, Nebo je obracuje v prach a niveč – Mně však dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! ZaplesejZaplesej, srdce mé! On jest Všesvatý: Andělův nepoškvrnění sborové Bijí se pokorně devětkrát před ním v prsa, A neodvažují se hvězdné své zraky Pozdvihnout k záblesku veleby jeho – Mně však dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! ZaplesejZaplesej, srdce mé! On jest Neskonalý: Nadarmo hledí jej duch můj pojmout, 220 Duch obmezený neobmezeného; Dělí je mezera širšiširší, širší oné, Jež dělí hvězdy od sebe nejdálnější – Mně však dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Zaplesej, srdce mé! Z člověků nejspanilejšího, Jejž oslavil nade všechny, Jak rovněž jím byl oslaven; Mileným synem svým ho nazval; Není však mně zoufat z malátnosti – I mně dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! ZaplesejZaplesej, srdce mé! Nevyslovitelné Se stalo mi dobrodiní, na mou skráň Milostí hojnosť vylila se v proudech, A s vědomím velkým na perutech orlích Povznáší se duše má u veleslávě – Nebť mně dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Slyš mě tedy, slyš mě, to své robě, Když já, Bože, volám „Otče“ k tobě, Nebť jsi v dokonalém smyslu jím; Jsi jím ještě víc, než tím zploditel Můj je zemský, rádce můj a přítel, Jsi mým vlastním otcem nejdražším! Ó jak jsi mě ráčil poděliti; Údy dát a ducha, sílu, žití, 221 I též otce mého zemského! Dýchaje a cítě, přemýšleje, Kamkoli pozorně pohlížeje, Patřím v tobě otce pravého. Tělo mé, jaký to tvé vlídnosti Statný chrám, jaký to tvé moudrosti Blahomluvný pomník přestkvělý? Tisíce v něm článků sjednoceny, Žilkami uměle propleteny, A ku práci jako z oceli. Jakých potěšení vzácné zdroje Jsou ty klenoty dva, oči moje, Světla ssajíce nadvzdušnou zář, Zří-li všechny obrazy ty krásné, hory, planiny a hvězdy jasné A pak přátel roztomilou tvář! A jak uchem mohu rozkošiti, V proudech sladkostí se ponořiti, Varhanním když hlasem šumí bor, V sadech, ve výši když pějí ptáci, A při pilné na polinách práci Hochů hlaholí a dívek sbor! A co myslím, co mě zarmucuje, Nebo těší, a co probuzuje Přání mé, mě pudí k podniku, Nemusím to němě v sobě chovat, Posla mám, mohu to oznamovat: Živá řeč mi plyne z jazyku. 222 Leč jaké jsi poskyt’ nespočtené Přednosti a dary drahocenné Tělu mému ve své dobrotě, Ještě mnohem štědřej obmyslil jsi Bydlitelku jeho, vystrojil jsi Duši mou – ó dík tvé štědrotě! Ha, ta myslí! Až ku světla sídlům, K čisté pravdy stříbrostkvoucím zřídlům, Proníká klamlivou temností; Myslí myšlénky vždy vznešenější, Meze přelítá vždy rozsáhlejší, S neustrašitelnou smělostí. I z tvořící moci své má tobě Děkovati, jíž si staví v sobě Svět svůj zvláštní v kruzích světů tvých, A jak vně se okol zamračuje, Ona tu svou říši ozářuje Čarodějným světlem sluncí svých. Též i soucit s bližním může míti, S ním se veselit, s ním bolestiti, V trní žalu vplést mu těchy květ; I vzplanouti může nadšeností, Ježto ušlechtilé snaživosti Nedá obtížemi zmalátnět. A nechť záhuba kolkolem řádí, V hnusných podobách svou moc provádí, Duše, ta se smrti nebojí; Až se někdy schránka její sřítí, Ona k stanům krásnějšího bytí Vzlítne v nadvětrném přístroji. 223 Ó měl-li bych všechna dobrodiní Sčísti, ty můj otče, jež mi činí Nevyvážená tvá štědrota: Moh’ bych čítat od ranního šera, Od ranního šera do večera, Celá léta svého života! Ach můj život! Přehlédaje jeho Běh a změny od dětinství svého Až do této slastné hodiny, Nemohu svůj dík ti vysloviti, Mohu, co mé srdce s studem cítí, Blbotat jen z ňáder hlubiny. Jak’s mě vodítkem zázračným vodil, Když jsem ještě v kalných bludech brodil, Jak starostně nad mým dobrem bděl, Že jsem na propasti kraji samém, Závratu již zachvácen jsa mamem, Přece na záhubu nepřišel! Jak’s mé rámě na stokrát podpíral, Jak své peruti mně podestíral, Bych se vznes’ v pravého blaha hrad! Kdybych se byl dal tvým vdechem vésti, Nedal šeptem choutek svých se splésti, Kde již, otče, kde bych mohl stát! Nepodal jsi mně i hořkosť strastí, Jež jsi vmíchat ráčil v moje slasti, Se šetrnou přívětivostí? Neměly mě ostny utrpení K činům probuditi z lenošení? Nednělo se po zatmělosti? 224 A ty povedeš mě ještě dále, Starati se budeš o mne stále, I tam v rozlehlinách záhrobí! Bude-li mé srdce k tobě vříti, Zmladí se vždy znova tam mé žití, Zkvetou mi tam potěch zásoby! Ano, můj Bože, ty’s otec můj, Můj nejlepší, můj pravý otec! Jasně, jak den v nejstkvělejší své záři Před mýma očima se prostírá, Tak pravda ta se vznáší před mým duchem. Přemýšlím o ní a přemýšlím znova, A až do srdce mého kořenů, Do jádra duše mé, Prochvívá slasť mě této myšlénky. Leč jsi můj otec jen, jen otec můj? Tak štědře sice jsi mě vypravil, Že pobloudit bych mohl V domnění, Mě přede všemi že’s, Jakožto zemský tvor vzácnější, Vyššího druhu, Nežli jsou ostatní, Osypal dary milostivosti své; Avšak daleko budiž ode mne, Domýšleti se něčeho, Co by jen lichotilo Pýše mé, A mě zloupilo Z millionů A z millionů 225 A zase z millionů bratří, Ach bratří, bratří, Jimž člověctví znak na čele stkví se, Znak to velejasný tvůj, Jako mně, Na něž ve stech zemí a říší, V počtu větším, než proudící dešť Kapek má, Hojnosť vylil’s Nadělení svých, Jako na mne, O něž se postaráš na věky věkův, Jako o mne, A jichž vděčné děkování V nejrůznějších řečí sboru S nadšením se k tobě vznáší Spolu s voláním mým! Arci, když slunce nebylo vzešlo Na cestách života svítící, Tu svět mračna zatemňovala, Zmatek vlád’ a blud mořící. Tu se mínilo, zdmi hnusnými Lidstvo že’s od sebe oddělil, Ten že byl vyvolen za miláčka, Onen že všech práv zbaven byl. Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! A kdo se pokládal za miláčka, Mněl, že je zmocněn i k zločinu, A když jiného dychtivě zloupil, Nekladl si to za vinu. 226 I byli snáři, co chtěli drze Mocem se nadzemským rovnati; Rodům se líbilo zotročit rody, Národům národy poutati. Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! Vzešlo slunce, a sbratření slovo Zavznělo mohútným hlaholem: „Původu jste stejného všichni, Otcem vám jesti jeden všem. Ni červíčka on nezamítá, Jak by zamítal někoho z vás? V malitké vložil velkého zárod, A má radosť, vzrostá-li klas.“ Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! „Spravedlivě uvážil a moudře, Co by vám bylo k prospěchu; Dospělým pak v nebesích samých Připraví nejsladší útěchu. Tam jste zváni, mnoho tam bytů, Blaze bude tam každému; Cestami nejrozmanitějšími Vede vás k cíli slavnému.“ Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! Nemodlím se tedy tobě Jenom, „Otče můj,“ Než jak on nás učil, 227 Jenž vynikal Nade všechny učitele, Člověčenstvo celé Nejvroucněji miloval, Krev za ně dal, Volám k tobě „Otče náš,“ A cítím, cítím, Význam slov těch jak je libý, milý, Jak je rozsáhlý a ušlechtilý! Ano on, jenž nejstkvělejší Ctností všech nám příklad dal, „Otče náš“ chtěl, „Otče náš“ chtěl, Bychom modlili se tobě, Jak on též se modlíval. Chtěl, k nám vlídně přidruživ se, Ač byl samá vznešenosť, Bychom znamenali všichni, Že nás víže sbratřenosť. Pročež velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Ohromné dovedly dálky Mezi nás se vetříti; Těm v půlnočním tuhém mrazu, Oněm zase pod rovníkem Plamenným je sídliti. Řeky, moře, hory, pouště Nepřejí nám sblížení; Živly nám a dravé stvůry Překážejí v spojení. 228 Vy však velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Rozdílné jsou naše losy Usnešením osudu; Jeden nuzně žije v chýši, Druhý v nádherném paláci Bez starosti, bez trudu. Avšak, nechť kdo v potu tváři Chleba sobě dobývá, Nebo půlí světa vládne, A bohatstvím oplývá: Věrně velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Pokolení naše hostí Od věku na zemi zde; Z prvních rodičů dvou pošla Rodů a národů různosť, Řečí, mravů hojnosť je. Rozbroj mezi jednotlivci, Červ to, krutě trýznící; Mezi národy však rozbroj, Drak to, lítě ničící. Nuže, velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živě mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! 229 Rozličná je víra naše, I ač pravá – jediná, Přece každý lne jen ku své, V té se Bohu posvěcuje Srdce jeho hlubina. Spanilá je víry řeka, Line-li se pokojně; Ale běda, vystoupí-li Přes své meze výbojně! Pročež velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Avšak přede vším podejme Na poklidu znamení, My, jižto se jmenujeme Podlé něho, my si ruce, Šperkem palmy zdobeni. Hádka naše rozhodnuta Budiž bez vášnivosti, A pak ku předu se nesme V pevné sjednocenosti! Nuže, velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! „Otče náš“ tedy k tobě volám, I ačkoli vím, že’s všude, všude Trůn vystavil své veleby, Přec k tobě volám, 230 Jak volal učitel Nevyrovnaný: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“ Kde by’s ty nebyl, všudybytný? Nechť smysly své vyšli na výzvědy Kamkoli v říši tvorstva tvého, Všude, všude Prýští se zázračné zdroje Tvé všemohoucnosti Plným proudem, A sestřeďují se paprsky Tvé moudrosti Ve stkvoucí slunce, Pučí se v plodohojnosti Otcovské tvé milostivosti setí! Všude, všude Tvé působení, Tvé tvoření a přičinění, Tvé oživení, Tvé uchránění, Tvé myšlení a řízení – Všude jsi ty! I tam, kde zima své sídlo má, V palácích ledových přebývá, Jež obklopuje čirá noc, A ztroskotat nemůže vichru moc, Ó nejsi také tam? Ty kryješ zvíře teplým rouchem, By nepřišlo tam ku zkáze, A člověku, který s ním bydlí, Poskytlo oděv ve mraze; 231 Ty velíš hvězdám, aby jasněj Tam třpytěly se v tmavosti, A ozdobuješ šerý obzor Severní záře stkvělostí, Až, jásotem jsouc vítáno, Konečně slunce vstupuje, A nezapadajíc měsíce, Zmrtvělý život vzbuzuje, Že v skalách bezpečných i dítky Se jara rodí, něžné kvítky. A tam, kde léto své sídlo má, A stálý oheň s nebes plá, Že obracejí plápolem Se ve prach krajiny kolkolem, Ó nejsi také tam? Ty činíš, tvorstvo tvé by zkázu Nevzalo z vedra pálání, Že den a noc tam střídají se Ve stejné míry trvání; Ty pobádáš i větry, chladným By dechem horko levnily, A sháníš žádostně i mraky, By mokra blaho vylily, I sem tam studénečka plodí Zelené v poušti místečko, Kde stéblo, keř a strom se daří, A ptenci mají hnízdečko, A hle! oasa v oceanu Pískovém vítá karavanu. I v mořských hlubinách bezedných, V propastech zdánlivě šeredných. 232 Jež temným vln jsi závojem skryl, Jakby tam úžas sídlem byl, Ó nejsi též i tam? Na místech některých když šerá Se hloubě poodhaluje, Jaký tam život v mnohotvárné Stkvělosti oko spatřuje! Rostliny bujejí tam, jako Na slunci z plodné zemice, A polypi tam lesy tvoří, Své příbytečky stavíce, A mušlí rody objevují Se v nejrůznější podobě, A zástupy ryb blýskají se V peřesté šupin ozdobě – Podivu hodné krášlí vnady Ty tajné v lůně vodním sady. Leč ačkoli u vesmíru není Prostory ni nejmenší, Kde by’s netrůnoval se všemi vlastnostmi svými Nepostižitelnými, Přec tobě se modlím: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“ Tam vychází slunce každé ráno. Jaký výjev! Ticho v okolí, V šeru svět. Tu lesk se míhá, koule Ohnivá nebeském na poli Vznáší se, a hor se zardívají Čistá čela, světlem líbána, Svatý dole provívá šum bory, Ve výši tvou slávu skřivana 233 Srdcejemné ohlašuje pění, A zvon chrámový zve k pomodlení – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Tam zachází slunce každý večer Jaký výjev zase! Zářící Nach odívá skalí, nivy, řeku, An větříček věje chladící, Slavík tluče v rozlistěném háji, Polní cvrček zvuky jemnými Přizpěvuje, a před pěkným dvorcem Hospodář si hoví se svými, A si hově, tobě za podniky Požehnané vzdává vroucné díky – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Tam noc očím, noc tajemství plná, Hvězdné divadlo své odkrývá, A myšlénky k pouti po nesmírných Nadzemských prostorech vyzývá, A když s podivením, v zanícení Po prostranstvích stkvoucích lítají, Kde se světy kolem světů točí, Za nimiž se nové míhají, Tu je, jakby, vyproštěna z těla, Duše v klíně tvém se slastně chvěla – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Tam se procházejí milí drazí, Již nám smrtí byli odňati, Požívajíce teď blaženosti, Kteréž žádná bouře nezchvátí; 234 Na perutěch tam se sněhobílých Vznášejí od světa ke světu, Od světlého chlumu k světlejšímu, V stálém nadání svých rozkvětu, I k nám nevidomě dolů spějí, Radu, pomoc tvou nám přinášejí – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Aj a tam, kde ctnosti dozrávají K netušené dokonalosti, Kde hledáme nejraděj i tebe A nejbližší tobě mocnosti, Tam i má vlasť někdy! Povolán jsem, Bych tam po věky se vzdělával, Svrchovanosť tvou a tvorstva tvého Tajnosti a divy poznával, Tebou víc a více rozvinul se, Tebou výš a výše vyšinul se – Otče náš, jenž jsi na nebesích! 235 OBSAH Předmluva.Stránka
Básně. Ke svým zpěvům. Úvod3 První oddělení. Uvítání jara9 Ke krajanům10 K bouřlivému oblaku11 Úkazy ve snách13 Milujícího přání14 Jeden den15 Rýn16 Evropa – panna18 Itálie19 Napoleon I.20 Jelení parohy– Želibor Jařeně. Úlomek románu (11.–2020.)21 Obraz ve vlnách31 Na témž místě33 Noční cestování– Pravda34 Rozdíl35 Nový druh hluchoněmých– Licoměrníkům– Ruka ruku myje36 Modlitba skromných– Jungmannovi37 Slečně Germanisaci40 [405] Stránka Velikomyslnosť42 Od menšího k většímu– Příroda a umění43 Koncert národův– Stádo a pastýř– Co Bůh ví a co čert ví– Výrok zkušenosti44 U bez kolečka a Ů s kolečkem– Naopak– Náhled o republice– Sloha z písničky tichošlápkův45 Důsledný úsudek– Dobrá příčina– Co divu!– Potkání. Poučná romance46 Vzdělávání47 Vysvětlení– Nadarmo– Prosba48 Nedejme se!– Daliborka (11.–1010.)49 Po bouři70 Moře a mysl– Druhé oddělení. Večerní toužení73 Zjevení74 Na hřbitově76 Noční záchvat77 Labyrint světa Lyricko-dramatická báseň ve 2 částkách ku provozování se zpěvem a s hudbou. Volně podlé J A Komenského – (Částka první 11.–9. – Částka druhá 11.–66.)79 Co prvé117 Jeden– Jak118 Naše divadla119 Nadějná fuse– Některým mudrcům (11.–88.)– [406] Stránka Pozor!121 Hvězdy a pravdy122 Poznání– Slzy125 Ozbrojení srdce– Podobně126 Škoda– Čas127 Věčnosť– Snažení128 V pravo neb v levo129 Bez škvrny– Rada na cestu130
Třetí oddělení.
U večer sylvestrový133 Hádanka136 Mlhavý hrad137 Boris a Metud139 K vítězství jara144 Ranní cestování– Slasť145 Starec– Růžový keř147 Ozbrojený Mílek148 Řecké píseňky. Volně podlé Anakreona (11.–1313.)150 Bacchus. Podlé starobylé báje157 Krásná Rosa di Viterbo. Proslov ku koncertu k dobročinnému účelu159 Nalezeno!161 Čtvero ročních časů162 Kouzlo zamilování163 Na její oči– Na její oči164 Na její oči165 Jistota– Dobře, že já v skutku „já“ jsem!166 Nové žití (11.–33.)167 Výsledek ze snění169 [407] Stránka Obávání170 Prosba171 Rozloučení. (11.–88.)– Když mně byla zaslíbena176 Dobročinná177 Tichá blaženosť– Věrnosť178 Jaro před sňatkem. (11.–88.)179 Ke sňatku184
Čtvrté oddělení. Chrám sv. Víta(II.–IIIIII.)189 Sluha Páně. Dle obrazu198 Hýřič. Sen203 Vrchové210 Otče náš, jenž jsi na nebesích!214 Opravy. Str. 96 řádek 23 místo mě čti mne. „ 140 „ 7 „ prácech čti pracech.
E: jb; 2002 [408]