Kdys pravil Rigi: „Kdo z vás, bratři, ze všech,
Můž slávou mně se rovnati?
Co rok vidíte, aby zapomněli
Žalosti, které dole přetrpěli,
Tisíce na můj vrchol vstoupati.
A rozvinu-li nejkrásnějších
Před nimi hojnosť obrazů,
Tož v pohledu se rozkochají, jako
V zočení rajských úkazů.“
Tu Rudohra štýrská provolala:
„Ješitná je tvá sebechvála!
Již tisícletí uplynulo,
Jak bohaté mé nitro se lidstvu odemknulo:
Z pokladů mých se utvořuje,
Co v domácnosti, na bojišti,
A v umění a na tržišti,
V rozličných tvarech přáním vyhovuje;
Z mých látek kolej dalné země pojí,
Mé lázně tělo zmalátnělé hojí,
A nikdy nemám míň zásoby,
Vždy množí se plodnosť mé útroby –
Byť krása byla sebe větší,
Ji užitečnosť daleko předčí.“
Pak Vesuv mluviti se jal:
„Co užitečnosť, krása! Moc světem vládne;
Ten první, komu ji osud dal.
A hnu-li jen obrovskými údy,
Tetelení nastane všudy,
A všechno se sřítí a hrůzou padne.“
I počal supati a řváti,
A jasné slunce zakrývati,
A skrze prostor zatemnělý
Svých blesků metat žhavé střely,
A ze své tlamy strašlivé
Chrleti kovy ohnivé,
Že moře zděšením se vypínalo,
A městy a kraji to kolem zatřásalo.
Tu pravrch Himalaja řek’:
„Jen zvolna, zvolna! K čemu ten jek?
Mně přece nenaženeš strachu,
Mnou přece nezaklátíš, brachu!
A daleko nade tvé temnosti
Mé týmě strmí k modré výsosti,
Neb králem jsem nad vámi všemi rodem.
U paty mé za nejdávnějších věků
Ráj zkvetl s celým výborem svých vděků,
I s člověkem, s tím divomocným plodem.
Nad vaši slávu má se stkví;
Kdo z vás se takou honosit smí?“
Teď slova se chopil Ararat:
„Česť budiž dána, komu se má dát;
Leč ceň a veleb, jak libo, sebe,
Mé místo přec je vedlé tebe.
Neb když z svých mezí moře vystoupilo,
A všechnu zemí zaplavilo,
Já co tvrz spásy vzhůru čněl.
Kdybych já nebyl archy zadržel,
Po lidském pokolení veta bylo;
Mou pomocí se znova urodilo.“
Nač Parnas ozval se:
„Než rcete, co na lidském žití,
Jestli se člověk snažením
Něžnějším, vznešenějším neroznítí?
Toť s vrcholu mého se vyprýštilo,
A vůkol po světě se rozšířilo.
Já v člověku bohy usadil,
Mu slastmi nadzemskými bytí osladil,
Ho poučuje, se kráse kořiti.
Kdo z vás tou zásluhou se může chlubiti?“
„Aj,“ Kapitolín se slyšet dal,
„Čin nejslavnější
S vršiny mé se vykonal!
Pastýřů jen hrstka,
Již na obranu se mečem opasují –
A ejhle! národy podmaňují,
A říší dobývají,
A korunami
A trůny si hrají,
A nesmírné kořisti květ a tresť
V gigantských palácích ukládají,
A jásot jich, jímž vzduch se duje,
Vítěze nad světem oznamuje,
A hlásá jemu na věky věkův,
Co rozum dovede a síla pravých rekův.“
A byl by se pyšnil ještě dále snad,
Kdyby mu Sinai nebyl do řeči vpad’.
Ten čněl, zastřen jsa v oblakův tmavotu,
A hřímal při slnícím blesky leskotu:
„Jak vysoko jste vynikli v minulosti,
Jak vysoko vynikáte v přítomnosti,
Poslyšte: Jednomu Bohu se tvorstvo klaní,
A ten dal na mně svá přísná přikázání!“
Tak řek’, a vrchové všichni mlčeli,
Jakoby hrůzou byli zněměli.
Jen jeden vrch, ne vrch však, jenom vršek,
Jen pahorek z hlíny a kamení,
Jenž maličko jen vystupoval,
Jsa pokorného vzezření,
Jen ten se odvážil teď promluviti,
Když všude byla tichosť nastala
Ten pravil: „Jednomu Bohu se tvorstvo klaní,
Leč láska jesti jeho přikázání
A svrchovaná láska na mně skonala.“
Tak řek’, a slovu vítězství dáno,
A tudíž Rigi a Rudohora,
A mohútný Vesuv s útrobou žhoucí,
A Himalaja postavy stkvoucí,
A také Ararat,
Pocitem největší úcty jat,
A Parnas a Kapitolín,
A všichni ostatní tisíce,
Skalnými údy až k slunci strmíce,
Ti všichni se před vrškem klaněli,
Až v prachu se před ním prostřeli,
I také Sinai velebný
Neváhal vršek ctíti,
Se hluboce mu pokloniti,
A jako vlnobití
Široko daleko znělo to:
„Ó Golgoto! Ó Golgoto!“