Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Josef Wenzig

Černé přihrnují se spousty oblakové, Strašíce temným hučením. Tichá je krajina jarní; Umlknuvši Pohlíží vzhůru a poslouchá se třesouc. Jak skřivánek do ochrany Žitečka se vpouští! Jak tam sokol jasnosivý Spěchá v lesní houští! Vždy černější stává se černá noc, Níž a níž snáší se bouřky moc. Hle, jak přívozník svou loďku Pevněj přivazuje k břehu! Pocestný, hledáš-li skrýš? Pojď jen milý! Zde má chýš. Vždy černější stává se černá noc; Níž a níž snáší se bouřky moc. Ale teď – zdvihá se vichřice, Prach se víří, vrcholí fičí, Blesky pálají, rachotí hrom, A dešť proudí, valem proudí, Rozlévaje zimní hrůzu, I nezahálejí černé spousty oblakové; Co sopky povětrné Metají z lůna svého Plamenné střely na plamenné střely, A dešť proudí, valem proudí. Nevzňal-li se Již rudý oheň, Tam, kde v obilnici Zlato polní ukládáno, V potu tváře sebrané, Starostlivě chované? Nevystupuje-li Již tam řeka z mezí, Lomíc dvéře, boříc střechy? Neslyším-li Skotu teskné bučení, Lidu nářek, kvílení? Nikoli! Větříček jemný věje, A noc rozptyluje strašlivou; V stříbrných jen nitkách dešť se line, Výše tratí tvář svou mračivou, Též i v nížině se vyčasuje, Sem a tam již slunce paprskuje. A zem krásnější, než byla, jesti; Z hojné vláhy, co ji skropila, Vyniknuvši, jako panna z lázně, Ve svých půvabech se zmladila, Usmívá se líci ruměnými, S tahy v obličeji nebeskými. A jaké se libovůně prýští Ze zahrady, z květné lučiny! Jaké nápěvy v povětří znějí, Znějí ze stínivé křoviny! Smyslům nelze napojit se dosti Zápachů a zvuků lahodností. A teď světlosť denní v plném šperku Mračna prostupuje zkrocená, Oslavuje co královna slavnosť, Zlatolesklým vínkem zdobená, A tam dcera její, duha, zří se, Ježto v rouše sedmibarvém stkví se. Ó Bože, Bože můj, Přetéká mi srdce, překypuje, Pohledem na tvou moc a velebu, Pohledem na tvou milostivosť! Volal’s na bouřky úžasné draky, A blížili se, připlavili se Moři temnot, Rozvztekleni, A sršeli plameny z tisíců jícnů, A hučeli a řvali, Že země zatřásli útrobou; Ale kynul’s, A poslechli, jako krotcí psíčkové, A dali se v útěk, A cesty jejich znamenají, Nikoli zmaru stopy pusté, Nýbrž kvetoucí zdar a vonná svěžesť, Zářící slasť a zvučná radosť Milostivostí tvou! Ó Bože, Bože můj, Cítím se nuceným, tobě se modliti, Vylíti srdce své v lůno tvé; Nebť mysli mi dodává milostivosť tvá, Svítící vůkol leskem utěšeným, A blahá mi kyne naděje Ratolestmi, jako harfy šustícími, Že mne neoslyšíš! Avšak že splnit můžeš, čeho’s neoslyšel, Za to ručí všemohoucnosť tvá, Ručí jistěj, než stojí tam vrchové, Velikánové prasvěta, Jichžto temena na žulovém těle Strmí až do oblak. Viz mě tedy, jak k nohoum tvým V prachu se prostírám, Pln uctivosti, pln důvěry, S celou duší svou tobě blízek, Jakobych ramenoma objímal kolena tvá A líbal lem řízy tvé, A cítil ovívající mě dech tvůj! Leč jaké, můj Bože, prosby Mám na tebe vzkládati, Aby před tvým trůnem mohly Neúhonně obstáti? Ušlechtilým prosbám moudrým Milostivě žehnáváš; Převrácených však a zhoubných Nikdy nevyslýcháváš. Ach a srdce lidské bývá Nemoudrostí zmámeno, Že si přává, co by mělo Od něho být zakleno! Ha, co spatřuji tam na pahorku? Kříž to. Na něm? Vypodobený Člověk mroucí, kteréhož jsou zraky V modlitbě k nebesům zdviženy. Ze skráně, kol níž se trní vine, Z rukou, hřeby přibitých, krev plyne – On to, on to jest! A já se ptám, Jak se tobě, Bože, modlit mám? Vždyť on tomu učil, jejž vyslal jsi, By nám ve všem dobrém vzorem byl; Jehož miláčkem svým jmenoval jsi, Když ho jasný zvěstovatel křtil; Jemuž zjevné svědectví své dal jsi, I pokud velebnělidsky žil, I když hlavu sklonil k umírání, I po slavném jeho z mrtvých vstání. Nuže, tedy se tobě modlím, Jak on přikázal, bychom se modlili, Na jeho jméno se tobě modlím A volám k tobě: Otče! Ó jméno „otče,“ o jak drahé jméno, Ó jméno svaté, jako svaté jitro, Když v tiché velebnosti vznáší se, A s věže zvon k modlení vyzývá, A přec tak vlídné, jako večernice. Slzami se mi oči zalívají! Ano, když jsem byl děcko, učili Mě jméno „otče“ štěbetati. Já Z počátku smysl jména významného Nechápal, zponenáhla však jsem počal Mu rozuměti. Kolem mne byl muž Povahy vážné, leč i jemné tak, Že v brzku si mé celé srdce získal. Jak den a noc mé blaho obstarával, A rád se odřek všeho, aby mně Nemusel utrhovat, ale také Mě moudrou káral přísností, jakmile Jsem v něčem chybil! A když já se pak S lítostí vinul k jeho prsoum, a Jej prosil „otče,“ a on smířen mně „Mé dítě“ řek’ a políbil mě v čelo – Ó slastiplné zpomínání! Odpusť mi, Bože můj, že slze cedím! A s těmi city drahocennými, Jichž za nižádný poklad královský Bych neproměnil, i kdybych tak moh’, Se všemi těmi city vroucnými Smím obrátit se k tobě, podlé slova Miláčka tvého na tebe je přenest: Ty’s otec můj, a já jsem dítě tvé! Zaplesej, srdce mé! On jest Všemohoucí: Slunečných světů zástupy Se utvořily k rozkazu jeho A on jim dává pláti prostorami, Nebo je obracuje v prach a niveč – Mně však dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Zaplesej, srdce mé! On jest Všesvatý: Andělův nepoškvrnění sborové Bijí se pokorně devětkrát před ním v prsa, A neodvažují se hvězdné své zraky Pozdvihnout k záblesku veleby jeho – Mně však dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Zaplesej, srdce mé! On jest Neskonalý: Nadarmo hledí jej duch můj pojmout, Duch obmezený neobmezeného; Dělí je mezera širší, širší oné, Jež dělí hvězdy od sebe nejdálnější – Mně však dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Zaplesej, srdce mé! Z člověků nejspanilejšího, Jejž oslavil nade všechny, Jak rovněž jím byl oslaven; Mileným synem svým ho nazval; Není však mně zoufat z malátnosti – I mně dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Zaplesej, srdce mé! Nevyslovitelné Se stalo mi dobrodiní, na mou skráň Milostí hojnosť vylila se v proudech, A s vědomím velkým na perutech orlích Povznáší se duše má u veleslávě – Nebť mně dítěte chce práva přáti, Já smím otcem svým ho jmenovati! Slyš mě tedy, slyš mě, to své robě, Když já, Bože, volám „Otče“ k tobě, Nebť jsi v dokonalém smyslu jím; Jsi jím ještě víc, než tím zploditel Můj je zemský, rádce můj a přítel, Jsi mým vlastním otcem nejdražším! Ó jak jsi mě ráčil poděliti; Údy dát a ducha, sílu, žití, I též otce mého zemského! Dýchaje a cítě, přemýšleje, Kamkoli pozorně pohlížeje, Patřím v tobě otce pravého. Tělo mé, jaký to tvé vlídnosti Statný chrám, jaký to tvé moudrosti Blahomluvný pomník přestkvělý? Tisíce v něm článků sjednoceny, Žilkami uměle propleteny, A ku práci jako z oceli. Jakých potěšení vzácné zdroje Jsou ty klenoty dva, oči moje, Světla ssajíce nadvzdušnou zář, Zří-li všechny obrazy ty krásné, hory, planiny a hvězdy jasné A pak přátel roztomilou tvář! A jak uchem mohu rozkošiti, V proudech sladkostí se ponořiti, Varhanním když hlasem šumí bor, V sadech, ve výši když pějí ptáci, A při pilné na polinách práci Hochů hlaholí a dívek sbor! A co myslím, co mě zarmucuje, Nebo těší, a co probuzuje Přání mé, mě pudí k podniku, Nemusím to němě v sobě chovat, Posla mám, mohu to oznamovat: Živá řeč mi plyne z jazyku. Leč jaké jsi poskyt’ nespočtené Přednosti a dary drahocenné Tělu mému ve své dobrotě, Ještě mnohem štědřej obmyslil jsi Bydlitelku jeho, vystrojil jsi Duši mou – ó dík tvé štědrotě! Ha, ta myslí! Až ku světla sídlům, K čisté pravdy stříbrostkvoucím zřídlům, Proníká klamlivou temností; Myslí myšlénky vždy vznešenější, Meze přelítá vždy rozsáhlejší, S neustrašitelnou smělostí. I z tvořící moci své má tobě Děkovati, jíž si staví v sobě Svět svůj zvláštní v kruzích světů tvých, A jak vně se okol zamračuje, Ona tu svou říši ozářuje Čarodějným světlem sluncí svých. Též i soucit s bližním může míti, S ním se veselit, s ním bolestiti, V trní žalu vplést mu těchy květ; I vzplanouti může nadšeností, Ježto ušlechtilé snaživosti Nedá obtížemi zmalátnět. A nechť záhuba kolkolem řádí, V hnusných podobách svou moc provádí, Duše, ta se smrti nebojí; Až se někdy schránka její sřítí, Ona k stanům krásnějšího bytí Vzlítne v nadvětrném přístroji. Ó měl-li bych všechna dobrodiní Sčísti, ty můj otče, jež mi činí Nevyvážená tvá štědrota: Moh’ bych čítat od ranního šera, Od ranního šera do večera, Celá léta svého života! Ach můj život! Přehlédaje jeho Běh a změny od dětinství svého Až do této slastné hodiny, Nemohu svůj dík ti vysloviti, Mohu, co mé srdce s studem cítí, Blbotat jen z ňáder hlubiny. Jak’s mě vodítkem zázračným vodil, Když jsem ještě v kalných bludech brodil, Jak starostně nad mým dobrem bděl, Že jsem na propasti kraji samém, Závratu již zachvácen jsa mamem, Přece na záhubu nepřišel! Jak’s mé rámě na stokrát podpíral, Jak své peruti mně podestíral, Bych se vznes’ v pravého blaha hrad! Kdybych se byl dal tvým vdechem vésti, Nedal šeptem choutek svých se splésti, Kde již, otče, kde bych mohl stát! Nepodal jsi mně i hořkosť strastí, Jež jsi vmíchat ráčil v moje slasti, Se šetrnou přívětivostí? Neměly mě ostny utrpení K činům probuditi z lenošení? Nednělo se po zatmělosti? A ty povedeš mě ještě dále, Starati se budeš o mne stále, I tam v rozlehlinách záhrobí! Bude-li mé srdce k tobě vříti, Zmladí se vždy znova tam mé žití, Zkvetou mi tam potěch zásoby! Ano, můj Bože, ty’s otec můj, Můj nejlepší, můj pravý otec! Jasně, jak den v nejstkvělejší své záři Před mýma očima se prostírá, Tak pravda ta se vznáší před mým duchem. Přemýšlím o ní a přemýšlím znova, A až do srdce mého kořenů, Do jádra duše mé, Prochvívá slasť mě této myšlénky. Leč jsi můj otec jen, jen otec můj? Tak štědře sice jsi mě vypravil, Že pobloudit bych mohl V domnění, Mě přede všemi že’s, Jakožto zemský tvor vzácnější, Vyššího druhu, Nežli jsou ostatní, Osypal dary milostivosti své; Avšak daleko budiž ode mne, Domýšleti se něčeho, Co by jen lichotilo Pýše mé, A mě zloupilo Z millionů A z millionů A zase z millionů bratří, Ach bratří, bratří, Jimž člověctví znak na čele stkví se, Znak to velejasný tvůj, Jako mně, Na něž ve stech zemí a říší, V počtu větším, než proudící dešť Kapek má, Hojnosť vylil’s Nadělení svých, Jako na mne, O něž se postaráš na věky věkův, Jako o mne, A jichž vděčné děkování V nejrůznějších řečí sboru S nadšením se k tobě vznáší Spolu s voláním mým! Arci, když slunce nebylo vzešlo Na cestách života svítící, Tu svět mračna zatemňovala, Zmatek vlád’ a blud mořící. Tu se mínilo, zdmi hnusnými Lidstvo že’s od sebe oddělil, Ten že byl vyvolen za miláčka, Onen že všech práv zbaven byl. Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! A kdo se pokládal za miláčka, Mněl, že je zmocněn i k zločinu, A když jiného dychtivě zloupil, Nekladl si to za vinu. I byli snáři, co chtěli drze Mocem se nadzemským rovnati; Rodům se líbilo zotročit rody, Národům národy poutati. Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! Vzešlo slunce, a sbratření slovo Zavznělo mohútným hlaholem: „Původu jste stejného všichni, Otcem vám jesti jeden všem. Ni červíčka on nezamítá, Jak by zamítal někoho z vás? V malitké vložil velkého zárod, A má radosť, vzrostá-li klas.“ Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! „Spravedlivě uvážil a moudře, Co by vám bylo k prospěchu; Dospělým pak v nebesích samých Připraví nejsladší útěchu. Tam jste zváni, mnoho tam bytů, Blaze bude tam každému; Cestami nejrozmanitějšími Vede vás k cíli slavnému.“ Odhalen blud je, mrákota hyne, Jedna kol lidstva páska se vine! Nemodlím se tedy tobě Jenom, „Otče můj,“ Než jak on nás učil, Jenž vynikal Nade všechny učitele, Člověčenstvo celé Nejvroucněji miloval, Krev za ně dal, Volám k tobě „Otče náš,“ A cítím, cítím, Význam slov těch jak je libý, milý, Jak je rozsáhlý a ušlechtilý! Ano on, jenž nejstkvělejší Ctností všech nám příklad dal, „Otče náš“ chtěl, „Otče náš“ chtěl, Bychom modlili se tobě, Jak on též se modlíval. Chtěl, k nám vlídně přidruživ se, Ač byl samá vznešenosť, Bychom znamenali všichni, Že nás víže sbratřenosť. Pročež velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Ohromné dovedly dálky Mezi nás se vetříti; Těm v půlnočním tuhém mrazu, Oněm zase pod rovníkem Plamenným je sídliti. Řeky, moře, hory, pouště Nepřejí nám sblížení; Živly nám a dravé stvůry Překážejí v spojení. Vy však velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Rozdílné jsou naše losy Usnešením osudu; Jeden nuzně žije v chýši, Druhý v nádherném paláci Bez starosti, bez trudu. Avšak, nechť kdo v potu tváři Chleba sobě dobývá, Nebo půlí světa vládne, A bohatstvím oplývá: Věrně velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Pokolení naše hostí Od věku na zemi zde; Z prvních rodičů dvou pošla Rodů a národů různosť, Řečí, mravů hojnosť je. Rozbroj mezi jednotlivci, Červ to, krutě trýznící; Mezi národy však rozbroj, Drak to, lítě ničící. Nuže, velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živě mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Rozličná je víra naše, I ač pravá – jediná, Přece každý lne jen ku své, V té se Bohu posvěcuje Srdce jeho hlubina. Spanilá je víry řeka, Line-li se pokojně; Ale běda, vystoupí-li Přes své meze výbojně! Pročež velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! Avšak přede vším podejme Na poklidu znamení, My, jižto se jmenujeme Podlé něho, my si ruce, Šperkem palmy zdobeni. Hádka naše rozhodnuta Budiž bez vášnivosti, A pak ku předu se nesme V pevné sjednocenosti! Nuže, velké slovo v prsou zachovejte, V paměti je živé mějte: „Bratři jsme, jsme bratři!“ Milujme se, jak nám bratřím patří! „Otče náš“ tedy k tobě volám, I ačkoli vím, že’s všude, všude Trůn vystavil své veleby, Přec k tobě volám, Jak volal učitel Nevyrovnaný: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“ Kde by’s ty nebyl, všudybytný? Nechť smysly své vyšli na výzvědy Kamkoli v říši tvorstva tvého, Všude, všude Prýští se zázračné zdroje Tvé všemohoucnosti Plným proudem, A sestřeďují se paprsky Tvé moudrosti Ve stkvoucí slunce, Pučí se v plodohojnosti Otcovské tvé milostivosti setí! Všude, všude Tvé působení, Tvé tvoření a přičinění, Tvé oživení, Tvé uchránění, Tvé myšlení a řízení – Všude jsi ty! I tam, kde zima své sídlo má, V palácích ledových přebývá, Jež obklopuje čirá noc, A ztroskotat nemůže vichru moc, Ó nejsi také tam? Ty kryješ zvíře teplým rouchem, By nepřišlo tam ku zkáze, A člověku, který s ním bydlí, Poskytlo oděv ve mraze; Ty velíš hvězdám, aby jasněj Tam třpytěly se v tmavosti, A ozdobuješ šerý obzor Severní záře stkvělostí, Až, jásotem jsouc vítáno, Konečně slunce vstupuje, A nezapadajíc měsíce, Zmrtvělý život vzbuzuje, Že v skalách bezpečných i dítky Se jara rodí, něžné kvítky. A tam, kde léto své sídlo má, A stálý oheň s nebes plá, Že obracejí plápolem Se ve prach krajiny kolkolem, Ó nejsi také tam? Ty činíš, tvorstvo tvé by zkázu Nevzalo z vedra pálání, Že den a noc tam střídají se Ve stejné míry trvání; Ty pobádáš i větry, chladným By dechem horko levnily, A sháníš žádostně i mraky, By mokra blaho vylily, I sem tam studénečka plodí Zelené v poušti místečko, Kde stéblo, keř a strom se daří, A ptenci mají hnízdečko, A hle! oasa v oceanu Pískovém vítá karavanu. I v mořských hlubinách bezedných, V propastech zdánlivě šeredných. Jež temným vln jsi závojem skryl, Jakby tam úžas sídlem byl, Ó nejsi též i tam? Na místech některých když šerá Se hloubě poodhaluje, Jaký tam život v mnohotvárné Stkvělosti oko spatřuje! Rostliny bujejí tam, jako Na slunci z plodné zemice, A polypi tam lesy tvoří, Své příbytečky stavíce, A mušlí rody objevují Se v nejrůznější podobě, A zástupy ryb blýskají se V peřesté šupin ozdobě – Podivu hodné krášlí vnady Ty tajné v lůně vodním sady. Leč ačkoli u vesmíru není Prostory ni nejmenší, Kde by’s netrůnoval se všemi vlastnostmi svými Nepostižitelnými, Přec tobě se modlím: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“ Tam vychází slunce každé ráno. Jaký výjev! Ticho v okolí, V šeru svět. Tu lesk se míhá, koule Ohnivá nebeském na poli Vznáší se, a hor se zardívají Čistá čela, světlem líbána, Svatý dole provívá šum bory, Ve výši tvou slávu skřivana Srdcejemné ohlašuje pění, A zvon chrámový zve k pomodlení – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Tam zachází slunce každý večer Jaký výjev zase! Zářící Nach odívá skalí, nivy, řeku, An větříček věje chladící, Slavík tluče v rozlistěném háji, Polní cvrček zvuky jemnými Přizpěvuje, a před pěkným dvorcem Hospodář si hoví se svými, A si hově, tobě za podniky Požehnané vzdává vroucné díky – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Tam noc očím, noc tajemství plná, Hvězdné divadlo své odkrývá, A myšlénky k pouti po nesmírných Nadzemských prostorech vyzývá, A když s podivením, v zanícení Po prostranstvích stkvoucích lítají, Kde se světy kolem světů točí, Za nimiž se nové míhají, Tu je, jakby, vyproštěna z těla, Duše v klíně tvém se slastně chvěla – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Tam se procházejí milí drazí, Již nám smrtí byli odňati, Požívajíce teď blaženosti, Kteréž žádná bouře nezchvátí; Na perutěch tam se sněhobílých Vznášejí od světa ke světu, Od světlého chlumu k světlejšímu, V stálém nadání svých rozkvětu, I k nám nevidomě dolů spějí, Radu, pomoc tvou nám přinášejí – Otče náš, jenž jsi na nebesích! Aj a tam, kde ctnosti dozrávají K netušené dokonalosti, Kde hledáme nejraděj i tebe A nejbližší tobě mocnosti, Tam i má vlasť někdy! Povolán jsem, Bych tam po věky se vzdělával, Svrchovanosť tvou a tvorstva tvého Tajnosti a divy poznával, Tebou víc a více rozvinul se, Tebou výš a výše vyšinul se – Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

jmeniny, přání, vděčnost, blažit, vděčný, požehnání, toba, hojnost, přát, vroucí

966. báseň z celkových 1413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

Zda jsi či nejsi – o to pře se vede ( H. Uden)
4. Ba je ta láska mrakem (Josef Kuchař)
Poutník. (František Sušil)
34. Ober sobě druhdy závěť tichou (František Sušil)
71. Hory. (František Sušil)
7. Tmavá noc – ve chrámě u oltáře (František Jaroslav Vacek)
NA VRCHOLU. (Eliška Krásnohorská)
III. Svítí hvězda na nebeské báni, (Václav Pok Poděbradský)
Duma při letu motýle (Adolf Heyduk)
PASTEL (Vladimír Frída)