Uměnka-li dovoluje sobě,
Předváděti obrazy Vám z boje
Za víru, jenž Evropou hnul celou,
Věštcem jsa třicetileté války:
Nečiní tak – věřte jejím slovům –
By snad v prsou Vašich probudila
Znova staré pře a staré záští.
Jemnější duch věje nyní světem,
Myšlénky se šťastně vytříbily,
A na půdě, pomrvené krví,
Snášelivosti plod zdarný vzrůstá.
Nechce Uměnka též podněcovat
Rodní sváry mezi člověčenstvem –
Kéžby tyto pominuly na vždy! –
Velebný však na národ jest pohled,
Jenžto jak lev statně potýká se
S nesčíslným množstvím protivníků
Za své nejsvětější přesvědčení,
Za čest a za vážnost jmena svého.
A divadlo také, velkolepé,
Uměnka Vám ejhle! připravuje,
Zamítajíc prsa štítem pravdy.
Zde obrazů dvé! Již uplynuly
Zlaté časy Karlovy, kde rytíř
Štítný mudroval a pan Smil básnil;
Minuly i zmatky, tudíž vzniklé,
V Kostnici když vyšleh’ lítý plamen:
Ale vztek vře pořád. Objeví se
Na počátku dráhy své před Vámi
Muž, okolo něhož po pět roků
Všechny osudy se otáčely
Jeho národu, jak kol své osy;
Muž, jenž zlobou byl a nerozumem
Pokálen a zpotvořen, a přec byl
Člověk vzácný, vojevůdce statný,
Jakých málo bylo co svět stojí,
Ducha velevynalezavého,
Až do konce nepřemožitelný.
Na počátku dráhy své před Vámi
Objeví se, teprv napínaje
Luk obrovských sil svých. Leč jak střela
Poletí, zahučí strašný vichr.
Zatřesou se lesy, hory, doly.